Únor 2019

První dojmy

Hate: Mad Max, Conan i Kanibalové v jednom

IMG_0157
views
488

Představte si svět, který má v sobě něco z Barbara Conana, něco z Mad Maxe a přes něj je hozená deka atmosféry filmu Cannibal Holocaust. Máte? Tak přesně taková je i deskovka Hate, brutální stejně jako svět, ve kterém se odehrává.

Devět kilo. Tolik měla krabice s hrou, když mi ji kurýr přivezl. Prostě klasický „tons of plastic shit“, jak se říká kickstarterovým deskovkovým projektům, které pomocí stretch goals a vybraných peněz nabobtnaly do obrovských rozměrů. Co vám budu vyprávět, rozbalování byla slast (někdo by řekl porno) sama o sobě. A ta krabice je fakt obří, jak níže ukazuje porovnávací fotka se Zombicide a Twilight Imperiem.

Svět Hate je krutý. Něco mezi postapo a dark fantasy, nemilosrdná pustina, kde mezi sebou barbarské kmeny válčí o přežití. Hra je v jádru pro dva hráče, kteří hrají proti sobě každý za jeden kmen ze čtyř v základní krabici. Díky kampani se odemkly další kmeny a druhé herní pole, které po připojení umožní hrát až šesti hráčům najednou. Osobně si myslím, že čtyři hráči jsou až až a v šesti už to bude totální kotel, ale tak…není vlastně Hate právě o tom?

Abych byl upřímný, původně mě ale Hate jako hra moc nelákala. Backnul jsem ji na Kickstarteru, to ano, ale z jiného důvodu. Ty boží miniatury! Hroziví, brutální, primitivní barbaři, ze kterých jsem měl v plánu s trochou konvertění udělat týmy do Bloodbowlu, protože ty figurky se na to hodí báječně. Tuplem když se každý kmen skládá z jedenácti figur, z nichž jedna má vždy dvojnásobnou velikost a skvěle tak supluje bloodbowlové big guye. Úplně jsem to viděl, jak se dá krásně nakonvertit Norsca, několik chaosových týmů, klidně i lidský tým, dokoupil jsem kmen zombie barbarů Sarrassa, ze kterých by byl výtečný necromantic tým. Suma sumárum to vycházelo až na devět různých týmů dohromady za 145 dolarů. To jsem prostě nemohl odolat.

No jo. Jenže jsem měl velký voči, jak se říká. Kvůli nedostatku času jsem hraní Bloodbowlu pověsil na hřebík a pro samou práci jsem odešel z pražské bloodbowlové ligy uprostřed sezóny, za což se klukům zpětně omlouvám. Původní důvod koupě Hate se tak stal zbytečným a já začal přemýšlet, co s tou krabicí, až přijde. A přiznám se, poprvé jsem seriózně uvažoval o ebayi.
Hate je totiž kickstarterová exkluzivita, nepůjde koupit v běžné distribuci kromě těch pár obchodníků, kteří se zapojili do kampaně, a i ti mají počet kusů dost limitovaný. Tvůrci hry, společnost CMON, to zdůvodnili věkovou hranicí. Hate má pro svou brutalitu doporučení 18+ a pro CMON asi bylo lepší udělat jednu velkou kampaň, rozeslat odměny backerům a kapitolu uzavřít než složitě domlouvat dlouhodobou distribuci, o regionálních lokalizacích nemluvě. Hry vydané tímto způsobem se po pár letech dají na ebayi otočit jako poměrně dobrá investice, tuplem když je nehrajete a necháte je nerozbalené. Fajn, řekl jsem si, zkusím to.

Jenže já si mezitím stáhl WIP pravidla a brzy jsem věděl, že Hate neprodám ani za nic. Což se mi potvrdilo teď, když jsem si mohl prostudovat už ofiko vytištěná a hotová pravidla. Když jsem mluvil o Bloodbowlu, s Hate bych tam překvapivě našel víc podobností. Nebo spíš s Mordheimem, jinou hrou od Games Workshop na podobné bázi. Hate totiž počítá s dlouhodobým kampaňovým hraním. Válečníci vašeho kmene můžou postupovat na další úrovně, můžou naopak utrpět dlouhodobá zranění, která je nějakým způsobem zrakví, můžou i zemřít a nejde je pak prostě jen tak nahradit figurku za figurku.

 

Samozřejmě, progres válečníků tady není ani zdaleka tak propracovaný jako v Mordheimu, na druhou stranu je tu ještě aspekt vylepšování vaší vesnice. Během boje s druhým kmenem kromě likvidace soupeře na bojišti sbíráte i suroviny, za které pak mezi hrami vylepšujete svou vesnici. Stavíte nové budovy, vylepšujete své válečníky v kovárně a chystáte se do dalších bojů. Jo a mimochodem, pokud jste v minulé hře soupeřovy válečníky rovnou nepobili a získali jste zajatce, můžete je zabít, rozporcovat, sežrat a získat tak další bonusy. Kampaň se odehrává na mapě, na které jednotlivé kmeny ovládají svá území a hraje se tak dlouho, dokud jeden hráč nevyhladí (nesežere) všechny ostatní kmeny a neobsadí veškeré území mapy, takže ve více hráčích si ještě ke hře přičtěte taktizování, kudy a na koho zaútočíte příště. Jako tohle si fakt nechám líbit.

 

Na papíře a v teoretické rovině Hate vypadá jako zábavná hra, se kterou si skupinka kámošů ochotných rozjet kampaň užije hromadu srandy. Takové jsou moje první dojmy, recenzi napíšu minimálně po několika hrách. Ještě dodám, že herní komponenty jsou standardně na výborné úrovni, jak jsme na produkci CMON zvyklí a miniatury vypadají parádně, jen potřebují trochu začistit a najít nějaké lepší místo na skladování, protože v těch plastových platech drží špatně a dorazily mi po cestě promíchané a některé lehce zohýbané. Předchozí hra od CMON, kterou jsem backnul, wargamingová Píseň ledu a ohně, tenhle problém rozhodně neměla a figurky v těch platech můžu s klidem přenášet přec celé město. No nic. Teď už chci hrát!

První dojmy

Panství hrůzy: Lovecraft by měl radost

IMG_0150
views
436

Miluju Lovecrafta. Miluju ghost stories. A miluju deskovky. Panství hrůzy, jehož 2. edice se nedávno dočkala českého překladu, v sobě tohle všechno má a já se na hru pochopitelně těšil jak malej Jarda. A konečně znám odpověď na otázku, jestli všechno to těšení nebylo zbytečné.

Aby nedošlo předem k mýlce, proč jsem čekal na český překlad, já anglicky umím, myslím si, velmi dobře. Jakmile ale existují nějaké deskovky v českém překladu, sáhnu raději po nich. Pořád existují tací, kteří angličtinou nevládnou a já ve svém okruhu lidí, se kterými deskovky hraju, pár takových mám. A u her jako je Panství hrůzy, kde se z kooperativní hry může stát hra proti hráči a navzájem si nemůžou koukat do karet a radit se mezi sebou, může absence jazykové znalosti vést někdy ke komickým, jindy k otravným situacím. Proto ta čeština.

Protože jde o první dojmy a podrobnější recenzi si nechám na později, pokusím se popsat celkový feeling hry a nebudu vás zatěžovat popisem pravidel. Dopředu říkám, že jestli máte rádi Lovecrafta, klidně do toho běžte, je to skvělý kauf. Fantasy Flight Games jsou zárukou pečlivého provedení i backgroundu, lokalizace od Blackfire je taky dobře odvedená práce, byť sem tam narazíme na minely: hlavně texty v doprovodné aplikaci vzal korektor stylem žaves a například první chystané české rozšíření pojmenovali Soumrak bohů, ačkoliv originální název je Sanctum of Twilight (Svatyně soumraku). Ale bylo by zbytečné kvůli tomu Blackfire plísnit, já jsem strašně rád, že vůbec ty lokalizace dělají a dovedu si představit, kolik je s tím práce. Jen je zkrátka potřeba připravit se na to, že sem tam člověk na nějakou tu chybu narazí.

Jestli v něčem Panství hrůzy vyniká, je to atmosféra a vyprávění. Všimnete si toho prakticky okamžitě už v prvních minutách hry. Každý scénář má svůj příběh a vývoj a všechno, co se ve hře děje, přesně odpovídá weird žánru a kdybychom šli ještě dál do historie hororu, tak výše zmíněným ghost stories. Duchové tu sice nejsou, ale ve tmě utopený prokletý barák plný divných věcí a ještě divnějších věcí jest kulisou, nad kterou si přímo mlsně pomlaskávám.

Nedílnou součástí 2. edice je aplikace, skrze kterou se jak vypráví hráčům příběh, tak se zároveň posouvá hra. Jeden z vás si zkrátka vezme do ruky mobil nebo tablet a stává se takovým napůl hráčem, napůl pánem jeskyně. Nebo spíš ústy pána jeskyně, kterým je samotná aplikace. Podle mě jde o dvousečnou zbraň. Na jednu stranu je to výtečný způsob, jak hráčům poskytnout narativní zážitek, na druhou stranu to byl pro mě nezvyk. Je to první hra, kterou jsem s aplikací hrál a pořád se mi nedařilo nějak do hry naskočit. Minimálně ne v prvních kolech, v Eldritch Hororu a Arkham Hororu, dalších lovecraftovských hrách od Fantasy Flight Games, které obě vyšly opět v českém překladu od Blackfire, jsem se do hry ponořil prakticky okamžitě, tady jsem se nemohl zbavit pocitu, že mezi mnou a deskovkou se tyčí stěna v podobě obrazovky dotykového telefonu.

Neberte to jako kritiku, je to jen a pouze můj osobní přístup, že mi aplikace v prvních kolech bránila se do hry dostat. Jakmile se ale hra trochu víc rozjela, odhalili jsme větší část mapy a první z našich postav začaly propadat šílenství, můj problém s aplikací zmizel jako pára nad hrncem a ke konci jsem se bavil naprosto královsky. A pozor, když jsem si pak ještě doma zkoušel deskovku sám, s aplikací jsem se sžil prakticky okamžitě, neboť jsem měl pocit, že hraju gamebook překlopený do deskovkové podoby.

Ve výsledku mám tak jedinou výhradu k figurkám. Nejen, že mi nepřipadají nějak extra povedené, ony navíc špatně drží na podstavcích. Některé jdou do nich blbě připevnit, jiné tam nedrží vůbec…co jsem pročítal diskuze, naráží na tento problém velká část hráčů a problémy řeší tím, že figurky přilepují k podstavcům natvrdo lepidlem, což zase vede k tomu, že sice figurky drží, ale hůř se skladují v krabici. Moc tomu nerozumím, Fantasy Flight Games mají miniatury jinak na vysoké úrovni a jejich wargamingové produkty jsou téměř špičkové. Škoda, třeba se ve třetí edici polepší.

Pokud nepočítám to lehké mrzení z miniatur a můj počáteční problém s aplikací, Panství hrůzy mě bavilo hodně. Miluju narativní hry a tahle patří mezi nejlepší, co jsem kdy v žánru hrál, to si troufám tvrdit už po dvou hrách. A rozhodně teď budu tlačit na kámoše, kteří se u mě schází na deskovky, abychom hráli zrovna Panství hrůzy. Hlavně v noci.

 

Poznámka pod čarou: pokud vám připadá, že v galerii nejsou moc vidět potvory, máte pravdu. Za celou hru se nám spawnuly dvě, pak už se postavy zbláznily, hráči se stali sami sobě soupeři a brzy bylo vymalováno. Stane se.

Recenze

Gondor ve válce

IMG_0115
views
1213

Ničím mi společnost Games Workshop neudělala v posledních letech tak velkou radost jako rozhodnutím znovu se pustit do Pána prstenů a oživit tak hru, která svou největší slávu zažívala v době vydání filmové trilogie, druhou vlnu pak s filmovým Hobitem a pak už jen paběrkovala. A právě s tím paběrkováním je, zdá se, konec.

Proč ta má radost? Byl to totiž právě Pán prstenů, který mě před patnácti lety přivedl k wargamingu. S kámošem (ahoj, Adame!) jsme tehdy chodili do Ogřího doupěte v Mikulandské, na tom místě je teď už dávno masážní salón, koupili jsme si vždycky za usmolené studentské peníze pár figurek, zbytek propili vedle v hospodě a v noci hurá k jednomu z nás domů, kde jsme pak do rána buď seděli za stolem a barvili figurky nebo rovnou hráli na koberci za doprovodu filmového soundtracku a představovali si, že dobýváme (nebo bráníme) Helmův žleb či Minas Tirith. To byly dobrý časy.

Jenže jak už to tak u produktů spojených s nějakou filmovou licencí bývá, po skončení filmů už se s tím moc dál pracovat nedá. Pryč byly doby, kdy měl Games Workshop v nabídce stovky různých modelů a kdy se pořádaly turnaje, občas přišly chvíle, kdy jsme se na nějaké akci sešli třeba tři a byli jsme za to rádi. Vím, že alespoň v Praze existuje malá komunita, která se snaží o narativní hraní a já jí tímto salutuju, ale marná sláva, doba celodenních nebo dokonce víkendových turnajů, kde jsem jednou vyhrál set Saurona s Isildurem a Elendilem, byla pryč. Proto jsem málem plakal dojetím, když se vloni znovu Pán prstenů vrátil do výroby a nově pod názvem Middle-earth Strategy Battle Game opět trůní na hlavní stránce Games Workshopu vedle Age of Sigmar a Warhammeru 40 000. Nechci to zakřiknout, ale vypadá to slibně.

Nově je venku totiž první rozšiřující modul Gondor at War soustředící se příběhově na dění od pádu Osgiliathu po bitvu u Černé brány. Jsou to právě tyto knihy, které naznačují, jak moc nebo málo se dá s hrou a značkou pracovat dál a jakkoliv skeptický jsem byl, tahle knížka ze mě dělá opatrného optimistu. Dá se samozřejmě namítnout, že Gondor at War přežvykuje už jednou vydaná pravidla, do Pána prstenů totiž vyšly svého času moduly Siege of Gondor a The Battle on Pelennor Fields, později pak Shadow in the East a Gondor in Flames a fragmenty těchto knih prosákly i do Gondor at War. Ale hej, tak jako vloni vyšla nová edice pravidel do Pána prstenů, tak teď prostě vychází nová edice modulů, která s těmi pravidly koresponduje. Takhle to je i ve Warhammeru, tak proč si stěžovat. Já jsem rád. Víc než rád.

Ba co víc, Gondor at War dokazuje, že Games Workshop jenom neprodává znovu stejné zboží a snaží se hru inovovat, a to výrazně. Největší část knihy zaberou tematické scénáře, které mají samozřejmě starý známý mustr, ale překvapivě se mezi ně vklínily i jakési minihry. Ty nejsou ani tak o strategii a kostkách jako spíš svižnosti a náhodě, do mechaniky zapojují i klasické francouzské karty a jde fakt o jednohubky pro pár figurek, například souboj Gandalfa s Witch Kingem. Není to nic, co byste s kamarádem chtěli hrát dokola, ale jako zpestření to funguje na výbornou.

Jako druhá výrazná inovace jsou v knize pak tzv. Legendary Legions. Jde o klasickou podobu armád tak jak to známe ze základních pravidel s tím rozdílem, že se tematicky nevážou k jedné frakci, ale k jednomu historickému momentu v knize. A tak jsou tu například hraničáři z Ithilienu, kteří kromě Faramira jako hrdiny obsahují i Froda, Sama a Gluma, Grey Company zase umožňuje k Aragornovi, Legolasovi a Gimlimu a hraničářům severu přidat Elladana a Elrohira. Legendary Legions mají občas trochu jinak naceněnou výbavu a místo army bonusu známého ze základních knih obsahují několik speciálních pravidel najednou plus mají nějaké podmínky co se vedení a hrdinů týče, takže složitostí skladby armády připomínají spíš model známý z Warhammeru než zjednodušené skládání z Pána prstenů.

Pravidla pro nové modely, resp. charaktery jsou na tom víceméně střídavě, něco je meh, něco vypadá naopak zajímavě, třeba mordorský hrdina Goroth má pravidlo, že pokud je do 1 palce vedle něj skřet, může na něj přesměrovat svoje obdržené zranění. Což z hrdiny s fightem 5, silou 5 a obranou 6 dělá teoreticky neporazitelnou bestii, stačí aby vedle něj vždycky hráč nasoukal dostatek skřetů jako živé štíty.

Celkově jsem z Gondor at War velmi příjemně překvapený. Kniha rozšiřuje pravidla hry sympatickým směrem, nevypadá jako snaha znovu nám prodat už jednou vydané produkty a scénáře, které lze navíc propojit do jedné velké kampaně, vydrží na dlouho. Otázka spíš je, jak dlouho vydrží Games Workshop s touto novou vlnou Pána prstenů. Já bych si přál, aby to alespoň pár let trvalo.