Březen 2019

První dojmy

Aliens vs. Predator v obýváku? Může být!

IMG_0228
views
543

Deskovou hru Aliens vs. Predator od Prodos Games mám vyhlédlou prakticky od okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o její existenci. Tou dobou už ale byla vyprodaná, tak jsem jen pokrčil rameny a řekl si: „To je pech.“ A hle, ona už je venku dokonce 2. edice.

Pustil jsem tu hru z hlavy, takže když jsem minulý týden náhodou na stránkách Černého rytíře uviděl, že mají 2. edici skladem, okamžitě mi v hlavě zablikal alarm: „Kup to, než to zase vyprodaj!“ A tak jsem tou koupil. Aniž bych si o hře cokoliv přečetl, aniž bych prostudoval pravidla, prostě jsem to dal na Frye a jeho „Shut up and take my money!“ Až tak na mě značka AvP působí.

Pojďme se tedy podívat, co v krabici najdeme a jaké jsou první dojmy. Na svou cenu (jedenáct stovek, ale v některých eshopech se dá sehnat pod tisícovku) je bedna překvapivě těžká a nebudu zastírat, že jsem měl od začátku dojem dobře utracených peněz. AvP se totiž cenově pohybuje v úrovni, která je poloviční oproti svému žánru a odpovídá spíš hrám, kde už po stole šoupete kartonové obrázky ve stojánkách. Jenže AvP je wargamingová hra, obsahuje celkem dost plastových figurek, uložených přehledně v molitanové formě (kterou často ani dražší konkurence nemá), takže se ta nízká cena musela projevit jinde. Kde je tedy háček?

„A jéje,“ řekl jsem si v momentě, kdy jsem vzal do ruky kartony s komponenty. Mají poloviční tloušťku oproti současným standardům a, lamino nelamino, už teď je mi jasný, že po pár hrách začnou odcházet. Buď se jim přelámou zobáčky, začnou se drbat rohy, zkrátka jestli někdy bude 3. edice AvP, první, co podle mě v Prodosu změní, bude tloušťka kartonu, ze kterého se vylamují mapa a žetony.

Plastové figurky prošly oproti první edici změnou, vypadají lépe, ale mají trochu disproporční měřítko a použitý materiál na první pohled vypadá křehce. Figurka jednoho predátora mi i přes molitanovou výstuž přišla se zlomenou čepelí, takže první, co jsem po rozbalení hry dělal, bylo, že jsem vzal do ruky lepidlo. A to prostě hned po koupi a rozbalení hry nechcete.

Konec kritizování, AvP za těch jedenáct stovek nabízí pořád opravdu hodně muziky. Hra je určená pro jednoho až tři hráče, každý si vybere svou frakci a jdou do sebe. Mariňáci jsou křehcí a jakmile se jim soupeř přiblíží na tělo, tak jsou za chvíli mrtví. Ale arzenál mají smrtící a jsou schopní rozstřílet vše, co se hýbe. Predátoři jsou zase stroje na zabíjení a vydrží toho hromadu, navíc pomocí udělátek můžou soupeře vodit za nos. Zkrátka lovci. Vetřelci zase můžou útočit jen na blízko, ale je jich hodně: zatímco hráč za predátory v jedné hře ovládá maximálně dva, vetřelci v té samé hře mají k dispozici třináct až čtrnáct modelů.

Toto číslo však může být pohyblivé, protože AvP není tradiční deskovka a používá wargamingové prvky. Každá zbraň, každé vybavení má svou bodovou hodnotu a hráči své modely musí vybavit a nastavit tak, aby se vešli do bodového limitu pro daný scénář. Vybavíte svou četu mariňáků smartgunem nebo raději přikoupíte o vojáka navíc? Připlatíte si za nákup brokovnic nebo místo toho za stejnou částku jednoho vojáka povýšíte do jedné ze čtyř nabízených hodností? Tenhle model se mi líbí, kromě přemýšlení nad vyladěním týmu umožňuje opakování scénářů. Sice už jste si je prošli, ale s jinak sestavenými týmy bude i jejich hraní odlišné.

A to nemluvím o tom, že Prodos k wargamingovému modelu posouvá celou hru nad rámec deskovky. Existuje široká škála rozšíření, které si můžete dokoupit a není problém sestavit si klidně celou vetřelčí armádu vedenou královnou nebo nechat mariňáky ukryté v transportu známém z Vetřelců. Jednotlivé frakce tak nabobtnají do rozměrů wargamingových armád, ale to už jsme u úplně jiného hraní. Já zatím nemám v plánu do hry investovat víc, pokud mě bude bavit základní verze, přikoupím ještě rozšíření Hot Landing Zone, které přesouvá hru z paluby lodi Weyland-Yutani do džungle. Jasno budu mít po pár hrách, kdy sem hodím i recenzi s finálním verdiktem. Zatím bych první dojmy shrnul takto: nadšení z pravidel, rozpaky z provedení.

Recenze

Ticket to Ride: Ovládněte železnici!

52598662_260163661551775_7586848922799177728_n
views
553

Na těchto stránkách se nebudeme zabývat jenom náročnými hrami pro übernerdy, které trvají hodiny. Když se mi dostanou do ruky i snadnější tituly pro širší cílovku nebo třeba rodinné hry, proč o nich nenapsat? Ostatně, sami jste mi říkali, že by vás občas zajímaly i přístupnější tituly, protože záležitosti na hranici wargamingu nebo dungeon crawlery si nemáte s kým zahrát, zatímco do hospody k pivu nebo na víkend s dětmi byste něco užili až až.

Ticket to Ride je přesně ten případ. Hra pro široké publikum spadající do žánru tzv. euroher, tedy titulů, kde se mezi sebou hráči nemydlí, ale všichni hrají do konce a vítěze určuje konečné pořadí podle posbíraných bodů. Tedy, tohle bylo hodně stručně řečeno, někdy v budoucnu mám v plánu udělat článek o deskovkovém dělení, ale to musí počkat, až budu mít víc nahráno, víc nafoceno a víc prokecáno se zkušenějšími hráči.

Motivem Ticket to Ride je stavba železnic. Každý hráč má svou barvu vlaků, jako platidlo pro jejich stavbu slouží karty, které si ve svém tahu vybírá. Podle barvy karty pak může postavit na mapě stejně barevný úsek trati. Body lze sbírat několika způsoby: čím víc a čím delších postavených úseků, tím více bodů. Hra obsahuje úkoly v podobě propojení konkrétních měst železnicí, za splnění úkolů má hráč další body. A v konečném součtu další body získá hráč, který postavil nejdelší nepřerušovanou železnici. To je v jádru vše.

Pravidla jsou jednoduchá, snadná na naučení a do pěti minut se ve hře orientujete, jako kdybyste ji hráli roky. Stavba železnic a průběh hry jsou dost nepředvídavé, zaprvé vám vždy může do cesty vlézt soupeř a postaví si svou trať před vaši (v tom případě musíte v tom místě postavit nádraží, díky kterému můžete použít k cíli soupeřův úsek trati), zadruhé nikdy nevíte, které karty si budete moci vybrat a dá se na tom dost zaseknout. Zažili jsme situaci, kdy jeden z hráčů měl na ruce asi patnáct karet a nemohl stavět trať, protože stále čekal na jednu jedinou kartu jedné konkrétní barvy. Odlišnost průběhu hry dobře ilustruje i fakt, že jsem první hru s naprostým přehledem vyhrál, zatímco ve druhé hře jsem se nedokázal dostat ani na polovinu posbíraných bodů a byl jsem rád, že jsem neskončil poslední.

Technickému provedení nelze vytknout nic a naprosto odpovídá standardům euroher, hezky provedená mapa, dostatek plastových komponent a vyztužené karty počítající s tím, že je pár let budou nervózně dlachnit děti i dospělí. Maloobchodní cena pohybující se okolo tisícovky mi připadá úplně v pohodě. Ticket to Ride mě nadchla natolik, že jsem si ji koupil i na mobil. Ale už to není ono, všechno ve hře sice zůstalo (jen mechanika stavění nádraží chybí), jenže jakmile Ticket to Ride nehrajete u stolu a nemůžete se hecovat, ztrácí hra náboj. U mobilní verze Bang! se mi to třeba nestalo, ale digitální Ticket to Ride podle mě za nákup nestojí.

Sečteno a podtrženo, Ticket to Ride je snadná a zábavná hra pro širokou cílovku. Jedna hra trvá tak půl až tři čtvrtě hodiny, uteče to jako voda a znovuhratelnost je vysoká. Pro mě osobně tahle hra úplně není, já mám raději prostě ta velká několikahodinová monstra s tunou plastových figurek, ale jako oddechovka je Ticket to Ride výborná záležitost a naprosto rozumím jejímu úspěchu. Českou lokalizaci si vzala na starost společnost Blackfire, jestli jsem dobře vyčetl z jejich Facebooku, chystají se pro další tisk přeložit i název, tak jsem zvědavý, co jim z toho vyleze. Jízdenka? Lístek na cestu? Uvidíme, zábavná je hra ale obrovsky, ať už se jmenuje jakkoliv.

Hodnocení: 4/5