Říjen 2019

První dojmy

Ethnos je svižná fantasy bitva o…Slovensko

IMG_1107
views
504

Protože to je úplně to první, co vás při pohledu na herní mapu trkne. Zemi, ve které se hra odehrává, tvůrci snad museli obkreslit.

Ale teď vážně, žerty stranou, to s tím Slovenskem je jen takový vtipný příměr, který vyskočí v hlavě nám Středoevropanům, ale kdo ví, jestli to tam uvidí ostatní. Spíš ne. Deskovka Ethnos se u mě těší poněkud zvláštnímu (a smutnému) postavení. Mám ji doma už několik měsíců, strašně moc se těšim, až si ji zahrajeme, protože to vypadá na zábavnou rychlovku, ale moje parta zatím ne a ne se k hraní dostat. Když už máme času víc, raději hrajeme Gloomhaven, když máme hodinku na nějakou lehkou eurovku, všichni chceme hrát Ticket to Ride. Ethnos se mi zatím nepodařilo klukům k hraní podstrčit, ale však oni na to dostanou chuť, až si tenhle text přečtou.

V jádru je Ethnos klasická area control hra. Máte šest území, která se snažíte během kol postupně ovládnout. Jakmile skončí věk, sečtou se body za získaná území a začíná se odznova (ale o víc bodů), jakmile skončí věk třetí, hra končí a vyhrává hráč s nejvíce body. Tento model se s většími či menšími obměnami opakuje v hodně hrách, namátkou z toho, co jsem hrál v poslední době, mě napadá kartičková Hadara i figurková Blood Rage. Jednotlivé hry se odlišují v navršených mechanikách a technickém pojetí a troufám si tvrdit, že Ethnos se od konkurence odlišuje opravdu výrazně.

První, co mě trklo přes nos a okamžitě nadchlo, bylo grafické zpracování. Ilustrace do hry totiž dělal John Howe. Já ho miluju, protože velkou část života strávil prací na Tolkienových knihách a pomáhal Jacksonovi i s realizací Pána prstenů a Hobita. Pokud jeho práci máte rádi, už teď jsem vám Ethnos asi prodal, protože jeho styl je ve hře fakt znát a s kartičkama v ruce jsem se muchlal, jako kdyby mi bylo deset.

Když jsme u těch karet, ty jsou stěžejní mechanikou celé hry. Karty v ruce totiž skládáte do sestav, které pak vykládáte na stůl a podle toho, jak silnou kdo sestavu vyložil, nakonec získá vliv v dané oblasti a i kdyby jej někdo trumfnul a vyložil silnější sestavu, není třeba smutnit – za vyložené skupiny potvor se na konci věku pořád získávají body, které můžou, pokud se vám podaří sestavit fakt kombo, bodově mnohem víc předčit územní zisk. Je to chytře vymyšlená mechanika, která dětem připomene kvarteto a dospělým poker. Vzhledem k tomu, že moje parta poker miluje a po dračáku si jdeme vždycky sednout na pivo a zahrát si, je přesně tohle důvod, proč si myslím, že bude Ethnos kluky bavit. Vůbec vás teď nepřemlouvám, chlapci…

A zatřetí je tu ještě velká znovuhratelnost díky variabilitě národů, za které hráči hrají. V Ethnosu jich je celkem dvanáct, ale do každé hry se losuje jen šest a s těmi se pak hraje. A rozdíly v jejich pojetí jsou v rámci žánru až nečekaně velké. Ano, jsou tu národy jako elfové nebo trpaslíci, se kterými se hráči soustředí hlavně na svou ruku a propočítávání bodů. Jenže pak jsou tu třeba skřeti, které se během věku snažíte posilovat a nakonec je pustíte rabovat – čím větší skřetí kmen jste vytvořili, tím víc bodů získáte. Nebo můžete zahrát hobity, kteří sice neumí zabírat území, ale zase nafukují vaše vyložené karetní sestavy způsobem, který žádný jiný národ neumí.

Právě ta variabilita národů se mi na Ethnosu líbí nejvíc. Každá hra vypadá trochu jinak, každé kolo můžete hrát úplně jinak, než to předchozí a taktizování se zahráním různých národů může nakonec zvítězit nad soupeřem, který třeba nasadil tempo a prostě sprintuje za body. Samozřejmě jen teoretizuju po přečtení pravidel, jak to funguje v praxi vám povím až později v recenzi.

Ještě v jedné věci má Ethnos nad konkurencí výhodu, a troufám si říct obrovskou: skladnost. Ta hra se vám vejde prakticky kamkoliv, herní deska je poloviční až dokonce třetinová oproti dnešnímu standardu velkých her, kartonových komponent není moc a pokud nebudete hrát s některými národy, vůbec se nemusí dostat do hry a pak už si jenom držíte na ruce karty a vykládáte je před sebe. Tuhle deskovku vecpete v hospodě na stůl pro čtyři a ještě bude kam si dát pivo. Ono to zní jako ptákovina, ale já občas s kamarády řeším, že bychom si rádi nějakou deskovku zahráli třeba někde na zahrádce, ale pro jejich rozměry většinou stejně skončíme u Bangu. Teď už můžu brát na pivo i Ethnos. Byť teda sezóna zahrádek zrovna skončila.

První dojmy

Zombicide: Invader přináší vesmírnou zombie apokalypsu

IMG_1017
views
497

Populární značka Zombicide se dočkala nového člena rodiny. Nemění zábavné jádro, jen přidává nové prvky a totálně změněné prostředí.

Zombicide je skvělá hra. Bez ohledu na to, kterou vlastníte, ať už původní ze současnosti, Černý mor a Zelenou hordu ze středověku nebo futuristickou novinku Invader. O tom, jak se Zombicide hraje, jsem se tady na blogu rozepsal už v článku o Černém moru. Proto se nyní zaměřím hlavně na to, co nového přináší Invader a dojmy z hraní přijdou později.

Invader jsem backnul na Kickstarteru někdy před dvěma lety. Kampaním na hry od CMON odolám málokdy, protože vždycky nabobtnají do takové velikosti, že vám kromě základní hry přijde dvojnásobek, klidně i trojnásobek obsahu navíc. Pokud máte rádi figurkové deskovky a rádi si třeba figurky i barvíte, hry od CMONu jsou v tomhle směru fakt porno. Problém je, že se někde stala chyba a mně přišel Invader jen se základní krabicí a rozšířením, ale místo velkého boxu se stretch goals mi přibalili druhou krabici rozšíření. Co s tím? Napsal jsem do CMONu, omluvili se a slíbili, že mi stretch goals pošlou s další vlnou rozesílání. To se stalo před měsícem, nezbývá mi, než čekat dál a podívat se alespoň na Invader tak, jak je k prodeji v obchodech.

Jen ve zkratce, o čem jsou všechny Zombicide hry: skupina hráčů se snaží dokončit nějaký scénář, zatímco postupně mapu zaplavuje víc a víc zombíků. Ti do mapy vchází ze spawnovacích míst, většinou je to nějaký konec ulice, ale můžou být i v budovách, které hráči prozkoumávají. Postavy sbírají vybavení a zkušenosti, což jim vylepšuje vlastnosti, ale čím silnější postavy jsou, tím silnější zombíci se spawnují. Se zombíky se sice bojovat dá, ale zase ocaď pocaď, pět šest zombíků už je schopno zabít hráče v jednom kole. A protože se časem nachází pět šest zombíků na každém rohu, bez taktizování, kooperace a trochu toho tichošlápkovství se zvítězit nedá.

 

Figurek je už v základu tradičně hromada.

Invader se oproti předchozím hrám liší v několika zásadních bodech. Zaprvé je stylizovaný jako boj přeživších zavřených v základně, na kterou zombie mimozemštani útočí zvenčí, takže se už zombíci nespawnují v interiérech. Místo toho je tu sliz, který dokáže spawnovat nepřátele a pokud se objeví uvnitř základny (kam se může proleptat zvenčí), je třeba jej zlikvidovat. Pro pohyb v základně a venku jsou odlišná pravidla nejen pro dýchání, ale i střelbu. A překopaný je i systém karet, spawnovací karty už do hry posílají jen jeden typ nepřátel lišící se podle síly postav a karty vybavení obsahují častěji užitečné věci.

Odlišností je samozřejmě víc, ale jde spíš o detaily, v jádru je Zombicide furt o tom samém. Včetně nepřátel, kteří jsou jen vizuálně odlišné varianty téhož z předchozích her (zombící, běžci, tlusťoši a boss). Nebýt těch stretch goals v kampani, hru bych nekoupil, když mám doma Černý mor. Ale ty stretch goals Invader od předchozích her odlišují o dost výrazněji, kromě toho, že obsahují 38(!) nových hrdinů, je v nich i několik desítek (já neměl sílu to počítat) odlišných zombíků a bossů, každý s jinými pravidly než nepřátelé ze základní krabice a rozšíření. Problém je, že mi prostě nic z toho nedorazilo, takže ještě nemůžu hodnotit, jak výrazná změna to je. No nic. Musí mi stačit alespoň rozšíření Black Ops. To přidává kromě těžšího bosse speciální jednotku šesti hrdinů a propojitelné mapové díly a scénáře, takže Invader teď můžu hrát až v počtu dvanácti hráčů. Ne že by se mi to asi někdy povedlo, ale ta představa je geniální.

 

Díky rozšíření může do hry naskočit až šest dalších hráčů.

V Česku to zatím nevypadá, že by se chystala česká verze jako u Černého moru a Zelené hordy. Na druhou stranu vzhledem k tomu, že už za dva týdny na Kickstarteru bude startovat kampaň na druhou edici původní Zombicide, vůbec bych se nedivil, kdyby v Blackfiru, kde se překladu starších her zhostili, čekali na tenhle titul.

 

První dojmy

Ars Nova je jako deskovkové Jméno růže

IMG_1005
views
837

Není rozšíření jako rozšíření, Ars Nova k Johance z Arku je prakticky odlišná hra. Z generálů armád se stanete vyšetřovately záhad.

Když jsem na Kickstarteru backoval Johanku z Arku, už základní balík nabobtnal do rozměrů, že mi ta hra vydrží na pár let. Široké škále celkem sexy rozšíření jsem dokázal odolat s jedinou výjimkou: za 20 dolarů jsem přikoupil Ars Nova inspirované Jménem růže.
Inspirované je přesný výraz, protože autoři hry samozřejmě nemají na Ecovo dílo ani stejnojmenný film práva. Přesto není co řešit, už františkán na krabici jasně odkazuje k Seanu Connerymu v roli Viléma z Baskervillu. Vzhledem k tomu, že Umberta Eca miluju a mám doma v knihovně snad všechno, co u nás vyšlo (minimálně v té báječné edici od Arga), okamžitě jsem rozšíření přidal k objednávce a nedávno mi konečně dorazilo.

Srovnání velikosti figurek s kostelem ze základní hry.

Ars Nova kompletně mění pojetí hry. Johanka z Arku je víceméně wargamingová hra postavená na deskovkových rozměrech a mechanikách, v Ars Nova se naopak nebojuje vůbec. Neovládáte žádné jednotky, žádné vojáky. Stanete se františkány vyšetřující tajemství v jednom izolovaném klášteře, kde něco není tak úplně v pořádku…

V rozšíření jsou dva scénáře, ten první je pro jednoho až tři hráče, kteří se chopí postav františkánského vyšetřovatele a dvou jeho asistentů. Spolu pak chodí po klášteře a snaží se přijít na kloub záhadě. V rámci znovuhratelnosti je zde několik možných záhad, jednou vyšetřujete vraždu, jindy se snažíte najít zločince schovaného mezi mnichy, hororovější varianty jsou třeba stopování satanistického kultu nebo snaha odvrátit záhadné šílenství prostupující celým klášterem.

Ve druhém scénáři se v klášteře dějí ty samé záhady, ale hra je určená pro dva hráče hrající proti sobě. Jeden hraje za františkána a asistenty, druhý za mnichy. A zatímco františkán se snaží tajemství zavčas rozlousknout, hráč hrající za mnichy se snaží naopak svůj děsivý plán dotáhnout do konce.

To je Ars Nova ve zkratce. Hru jsem zatím nehrál, jenom studoval obsah a pravidla. Schovávám si ji na moment, kdy se u mě doma sejdou další nadšenci do Ecova díla a užijeme si to společně. Ale už teď jsem z rozšíření nadšen, za 20 dolarů mi to připadá jako super kauf. Kromě toho, že jde prakticky o samostatnou hru (byť mapa kláštera potřebuje díly i ze základní hry), zároveň obsahuje i druhou sadu karet, díky které můžete všechny modely zařadit i do základní hry. Jak ale budou mniši a františkáni fungovat na bojišti, to si zatím netroufám hádat. Pro mě je hlavní, že mám teď doma Jméno růže jako deskovku.