Únor 2020

Nezařazené

Cthulhu – Death May Die: Lovecraft by zíral

IMG_0746
views
657

Fanoušek Lovecrafta se může tetelit blahem. Jeho milovaný spisovatel zažívá v popkultuře nebývalý rozkvět. Deskovka Cthulhu – Death May Die je zatím posledním přírůstkem do rodiny lovecraftovských her. A jde na to chytře.

Vzhledem k tomu, že na Lovecraftovo dílo se už nevztahuje duševní vlastnictví, stalo se volně přístupným a díky tomu se v poslední době adaptuje do řady komiksů, videoher, karetních i deskových her a dalších srand. Trh si kvalitu profiltruje sám, takže se stalo, že v rámci deskovek se jaksi monopolizovala značka Arkham Horror od Fantasy Flight Games. Dělají to dobře, ty hry jsou zábavné, stylové…ale něco tomu chybí. Konkurenční společnost CMON přesně vyhmátla co a nyní přichází se svou vlastní lovecraftovskou deskovkou. Dvě věci odlišují Cthulhu od Arkham Horroru: tempo hry a FIGURKY! Záměrně jsem to slovo zvýraznil, protože i na standardy CMONu jsou figurky v Cthulhu báječné. To, co vydali FFG pro Panství hrůzy najednou vypadá jako špatný vtip (a to tu hru mám jinak rád).

Cthulhu jsem koupil přes Kickstarter včetně rozšíření, takže mi přišly tři krabice: základní hra, rozšíření a bonusy z kickstarterové kampaně. Je to opravdu hromada komponent a přehrabovat se v tom je tak trochu porno, vidíte z fotek sami, jak pečlivě CMON tentokrát krabice rozvrhli: hromada samostatných krabiček a chytře navržené inzerty, takže i to kvantum plastových figurek se pohodlně vejde do krabice klasického deskovkového rozměru. Krabičky jsou nutné, protože tvoří jednu ze základních mechanik hry.

Máte dva druhy krabiček: scénáře a prastaré. Na začátku hry si zvolíte, jaký scénář chcete hrát, následně vyberete, proti jakému prastarému chcete bojovat. Obsah obou zvolených krabiček, tedy figurky, žetony a karty, pak spojíte dohromady a s tím následně hrajete. Je to dobrý způsob, jak znásobit znovuhratelnost. V základní hře máte šest scénářů a dva prastaré, Cthulhu a Hastura. To dává dohromady dvanáct variant hry. S rozšířením a bonusy naroste počet scénářů na patnáct a čtyři prastaré. A ty kombinace tady fakt nejsou naoko. Liší se jak scénáře, kde v jednom třeba ničíte laboratoř, zatímco v dalším hledáte zrádce ve svých řadách, tak prastaří. Ti fungují jako bossové, kteří vám brání ve splnění scénáře a každý na to jde jinak. Dagon postupně detektivy přetváří ve své nestvůry, Cthulhu prostě nakráčí do mapy a začne rozsévat smrt, zatímco Hastur proti detektivům posílá své fanatické kultisty. Když si představíte, že takto variabilní scénáře i bosse můžete volně kombinovat, asi už máte jasno, kolik srandy si s Chtulhu užijete.

 

Dagon, Hastur, Cthulhu a Yog-Sothoth i se svým bráškou Wilburem Whateleym.

Mimochodem, slovo sranda by nemělo zapadnout. Cthulhu se na rozdíl od Arkham Horroru nebere vážně. Je to Duke Nukem 3D zasazený do lovecraftovského světa. Začíná to ujetými detektivy, kde můžete hrát za Rasputina nebo Al Caponeho a končí absolutně WTF momenty včetně celých scénářů. Asi nejdál je za mě scénář, ve kterém musíte zlikvidovat létající talíř, který přistál na palouku uprostřed lesa. Ale protože se nesmíte k talíři přiblížit, protože by vás mimozemšťani poslali na věčnost, máte úplně jinou taktiku: přivazujete dynamit na soby, které pak ženete lesem směrem k palouku s mimozemskou lodí. Ještě teď, jak to píšu, se tomu směju. Lovecraft by zíral, kam až se jeho dílo dostalo.

Samozřejmě, že Cthulhu má i vážnou polohu, pokud chcete dusivý lovecraftovský horor, máte ho mít, stačí si zvolit adekvátní scénář. Přesto si myslím, že na opravdu tíživou atmosféru je Arkham Horror, Cthulhu je akce. Je to dáno krátkostí hry, která zabere zhruba hodinu a pravidly detektivů, kteří čím víc ran schytají, tím jsou silnější. Celá hra je kontaktní, často budete nabíhat na nepřátele nebo oni na vás a souboje jsou hodně jednoduché, prakticky potřebujete jen na kostkách hodit potřebný počet správných symbolů. V praxi to znamená, že čím jste zraněnější, tím víc kostek máte k dispozici. Začínáte většinou se slabými třemi, ale na pokraji smrti už se z vás stanou absurdní stroje na zabíjení, kde v klidu hážete osmi nebo deseti kostkami. Cthulhu není hra o plíživém postupu. Cthulhu je prosekávání se hromadou nepřátel k cíli, kde dokud vám situace vyloženě nepřeroste přes hlavu (což většinou znamená příchod prastarého), všechno se dá vyřešit správně mířenou pěstí nebo ranou z brokovnice.

Výhradu mám v tuto chvíli jedinou, a sice že hra trochu klame tělem z hlediska narativu. Scénáře jsou sice systematicky číslované a rozdělené do sezón, ale je to jen na oko. Chybí tu kampaň, vše je od začátku k dispozici a nehraje roli jestli začnete první scénářem první řady nebo šestým ze druhé. Je to škoda, propojit to nějak narativně by podle mě minimálně přidalo atraktivitě na hře jednoho hráče. Ale to je fakt detail. Spoustu věcí jsem neprobral: herní mechaniky, fungování a odlišnost postav ani jak se to vlastně celkově hraje. Tento text jsou jen první dojmy, zbytek určitě rozeberu v recenzi, jakmile hru s kamarády trochu víc nahraju.