Prosinec 2020

Recenze

Čím mě dostala Assassin’s Creed Valhalla

views
921

Bylo to dlouhý. Bylo to vyčerpávající. Ale platinová trofej v Assassin’s Creed Valhalla je tam. Čas: 120 hodin. Množství zábavy: neměřitelně. Pokusím se na následujících řádcích napsat, co mě přimělo hru hrát tak dlouho a v čem – alespoň pro mě – tkví její kouzlo. 

Jen pro upřesnění, platinové trofeje jsou achievementy na konzolích PlayStation. Každá hra má tři druhy trofejí podle obtížnosti, bronzovou, stříbrnou a zlatou. Za splnění všech trofejí získáte platinovou, která je něco jako razítkem zkompletování celé hry. Což ovšem není to samé jako 100% dohrání, některé trofeje nejsou ani tak o kompletování obsahu jako spíš o výzvě v obtížnosti či provedení unikátního triku. Na PlayStationu 4 byly jen dvě hry, ve kterých jsem platinu získal: Assassin’s Creed Origins a Assassin’s Creed Odyssey. Hnalo mě k tomu hlavně famózní prostředí antického Egypta a Řecka, já mám antiku rád. A když jsem se při oznámení dozvěděl, že Valhalla se bude odehrávat v 9. století v Anglii, tak nějak jsem tušil, že tady už tu platinu nedám. Omyl.

Antika je i ve Valhalle hmatatelná na každém rohu, ruiny z dob, kdy Británie spadala pod Řím, jsou rozesety po celé mapě a těžko se to popisuje, ale po celou dobu Valhally jsem pociťoval takové tesklivě poetické dozvuky staré rozvinuté říše plné slunce, kultury a disciplíny, která pomalu mizí a nahrazuje ji chaos a bláto středověku. Ubisoft umí pracovat s prostědím a mapou jako málokdo jiný a Valhalla je pro mě v tomto směru jednou z nejlepších a nejhezčích herních map, jaké znám. Ten permanentní dozvuk staroby byl jedním z důvodů, proč jsem vydržel hrát tak dlouho a achievement, kdy jsem při zapadajícím slunci zapaloval pochodně na Hadriánově valu, zatímco pod ním se pomalu rozpadají pusté a zarostlé římské kasárny, byl pro mě jedním z vrcholných herních zážitků za poslední roky.

Druhým důvodem, proč jsem vydržel až do platiny místo toho, abych hru odinstaloval po dohrání příběhu, jsou vedlejší aktivity. V Ubisoftu se hecli a zapracovali na tom, aby šlo i po sto hodinách hraní narazit na zajímavou nebo vtipnou vedlejší misi. Rozdělení vedlejších aktivit na artefakty (což je čistý grind, byť díky římským ruinám i pro mě snesitelný), wealth (upgrady postavy) a mysteries byl podle mě skvělý tah. Zaprvé se v tom rychle zorientujete, takže po pár hodinách tušíte, co dělat chcete a čemu se naopak vyhnete (pokud teda nefarmíte platinu). A zadruhé řadu mysteries provází příběhové questy, které fungují někdy jako easter eggy, jindy jako podbarvení dobové atmosféry, vikingské kultury či odkaz na anglosaské pohádky a mýty. Právě tyto questy mě i po desítkách hodin dokázaly překvapit a pobavit. A právě v designu vedlejších aktivit vidím největší zlepšení oproti Origins a Odyssey, protože jinak se ty hry opravdu hrajou dost podobně a tvoří pomyslnou trilogii co se feelingu týče.

Další věc, která se opravdu razantně zlepšila oproti minulým dílům, je práce s předměty a inventářem. Už sebou nenosíte padesát seker a třicet helem. Vaše postava se může zaměřit na boj zblízka, stealth nebo lukostřelbu. Ke každému z těchto směrů jsou tři čtyři druhy brnění a zbraní, které během hry neměníte za nové, ale jen je zlepšujete, což mění jak jejich statistiky, tak vizáž. Při práci s inventářem je třeba pozorně volit i naklikávání skillů do tří větví, protože jdou s výbavou samozřejmě ruku v ruce, ale kdo chce hrát jako tank, i ve větvi pro lukostřelbu najde vylepšení zdraví nebo kdo preferuje stealth, i ve větvi pro boj na blízko najde vylepšení plížení a tak podobně. Pokud nehrajete na easy, tak už to soustředění skillů a předmětů na jednu větev hraje svou roli a může se stát, že v půlce hry kompletně svou postavu překopete, protože budete chtít hrát jinak. Je to vymyšlené chytře a je to mnohem konzistentnější než Odyssey, kde jsem itemy na postavě točil jak na orloji a 90% jich rovnou prodával, aniž bych je vůbec vyzkoušel. Na druhou stranu kvůli rozložení skillů hru potkal jeden z prvních failů hned po vydání, kdy jste neměli šanci tušit, k jakým talentům se ve stále větvící síti skillů proklikáváte. Jejich náhled přišel s patchem krátce po vydání, takže hurá. Ale předtím jsem myslel, že mi jebne.

Dobře funguje i postup hrou, která je rozdělena na regiony a vy si volíte, do kterého se chcete vydat. Každý region má svou vlastní příběhovou linku, čímž se celá Valhalla kouskuje na epizodické vyprávění, což, myslím si, pomáhá tempu hry. Jednou jdete do ozbrojeného konfliktu, jindy řešíte spory mezi místními válečníky nebo nenaplněné dědické právo, dojde i na odlehčenější milostnou zápletku…vzhledem k tomu, že příběhová linka v každém regionu vám zabere tak dvě, tři hodiny, pořád se něco děje a málokdy se stane, že byste po několika hodinách bojovali s pocitem repetetivního obsahu či příběhové vaty. Je ovšem pravda, že se kvůli tomu výrazně rozmlží hlavní příběhová linie, která bude klidně na desítky hodin upozaděna a teprve ve finále vám dojde, že hra vlastně neměla být ani tak o vašem putování Anglií, ale furt je to ten Assassin’s Creed, takže Isu, konec světa, Layla Hassan, bla bla…Nebudu vám nic prozrazovat kromě toho, že pokud v rámci vedlejších aktivit doděláte i příběhový obsah, jako třeba sbírání kousků videa, ze kterých nakonec složíte film, dostanete celkem solidní nálož snahy vyprávět a posunout současnou linku dál a zároveň do hry narvat z druhé strany obloukem i propojení s historií. Přišlo mi, že se Ubisoftu už splašila kobyla a dvakrát nebo třikrát jsem se snaze všechno vypointovat vyloženě smál nebo si říkal: „No tak tohle snad nemyslíte vážně.“

Ale já mám obecně problém s tou současností v Assassin’s Creed hrách, zatímco historický obsah si dokážu užít naplno – včetně Valhally, která podle mě sice nepřináší tak poetický a antickou literaturou inspirovaný příběh jako Odyssey, ale rozhodně mou pozornost udržela po celou dobu a co se příběhu Eivora a jeho klanu týče, cítím se plně saturován, jak by řekl kamarád Martin. Nicméně, upřímně, kvůli příběhu Assassin’s Creed hry nehraju. Já si chci hlavně projít ten svět, užít si historické lokace, pokochat se krajinou a nechat si vyrazit některými místy klidně dech, což se Valhalle daří totálně. Ta hra je velmi fotogenická, freeroam mapou svádí neustále k zapínání fotorežimu a od The Last of Us 2 jsem v žádné jiné hře nenatípal tolik screenshotů.

Ještě poslední poznámka, která musí zaznít. Jakkoliv jsem z Valhally nadšený, některé bugy byly vyloženě vysírací, promiňte mi ten výraz. Není to takový průšvih jako Cyberpunk 2077. Mám i pochopení pro všelijaké grafické bugy a glitche, těm se zasměju, ale průchod hrou mi nezkazí. Ale abych opakovaně nějaký quest loadoval, protože se v něm nenahrála potřebná postava, aby mi boss uprostřed bitvy propadl mapou, aby moje postava narazila na neprostupnou hranici mapy v okruhu padesáti metrů okolo kopce (ne, nebyl jsm uprostřed mise) a když se z něj portla fast travelem, tak hra spadla, to už je moc i na mě. Absolutním vrcholem byla špatná synchronizace sejvů mezi cloudem a konzolí, kvůli které jsem přišel o patnáct hodin progresu (takže reálně jsem platinu nafarmil za 105 hodin). To byl jediný moment, kdy jsem měl chuť hru opravdu smazat z disku.

I tak bych Valhallu doporučil, a to všema deseti. Jsem nadšen, sice to ze mě ještě nedělá vyloženě fanboye, ale všechny poslední tři „Assassíny“ díky zasazení do antiky a raného středověku, ve kterém ta antika ještě hmatatelně doznívala, absolutně miluju. A těším se na DLC, které jsou pro mě díky dosavadnímu zážitku z Valhally automatická koupě.

Nezařazené

Tipy na deskovku pod stromeček

IMG_2347
views
982

Rok se s rokem sešel a já zase sepsal tipy na letošní deskovky, které udělají pod stromečkem bezpochyby radost. Takhle, vzal jsem to svou optikou, takže jde většinou o složitější a delší deskovky, které prostě s partou hraju, ale letos jsem se pokusil vybrat i nějakou tu jednodušší záležitost, kterou si užije celá rodina. Začnu náročnějšími tituly a postupně zvolníme tempo. Pojďme na to.

 

Pád nebes

Odpálim to ve velkém stylu. Pro mě osobně je Pád nebes jedna z nejlepších deskovek, jaké jsem kdy hrál. Jde o asymetrickou strategii pro čtyři hráče zasazenou do boje galských kmenů proti Římu. Hráči se zhostí vůdců frakcí, které se každá hrají trochu jinak a mají jiné cíle. Hra je náročná na přemýšlení, na taktiku i na čas, ale obrovsky se hráčům odmění atmosférou, důrazem na historii a ve výsledku je to wargame v kolosálním stylu. Já mám tyhle územní strategie fakt rád, Twilight Imperium nebo Hru o trůny bych mohl hrát furt a Pád nebes se jim nejen vyrovná, ale ve čtyřech hráčích je překonává.

 

Gloomhaven – Zapomenuté kruhy

Tady není co řešit, na kampaňovou fantasy hru Gloomhaven jsem pěl ódy už vloni a letošní rozšíření Zapomenuté kruhy zážitek ještě umocňuje. Přináší novou postavu aestherské věštkyně, za kterou můžete hrát už od začátku, což ale neznamená, že bych ji doporučil začínajícím hráčům, její herní styl patří mezi ty komplexnější. A hlavně rozšíření doplňuje už tak absurdně masivní kampaň o dalších dvacet misí, což je úlet. V roce 2022 by měl přijít Frosthaven, chtěl bych vidět partu, která do té doby stihne kampaň z Gloomhavenu spolu s rožšířením dohrát. Co chci říct: Gloomhaven patří mezi nejdražší deskovky na trhu, ale bez přehánění nabízí stovky hodin strávených v propracované a dynamicky se vyvíjející kampani. Pro partu lidí, co chtějí hrát Dračí doupě, ale nikdo nechce dělat Pána jeskyně, jednoznačně nejlepší volba.

 

Tainted Grail – Pád Avalonu

Na fotce je ještě nerozbalená česká verze, ale já už hrál vloni vydanou anglickou a pro tuhle deskovku platí to samé, co pro Gloomhaven: je to skvělá volba pro hráče, kteří chtějí něco na dlouhodobé kampaňové hraní. Na poměry deskovky má nesmírně propracovaný svět a variabilitu postupu hrou, samotná kampaň pak zabere něco okolo čtyřiceti hodin a její znovuhratelnost je hodně vysoká. Oproti Gloomhavenu je Tainted Grail skvělou volbou pro někoho, kdo chce hrát s partnerkou nebo spolubydlícím, ve dvou, ba dokonce v jednom je to fakt zábava, ve třech až čtyřech lidech už bych volil Gloomhaven.

 

Pán prstenů – Putování po Středozemi: Stínové cesty

A ještě jedna kampaňová hra. Putování po Středozemi se letos dočkalo rozšíření Stínové cesty, které díky svému obsahu prakticky zdvojnásobuje obsah původní hry. Přináší nové hratelné postavy (Gandalf FTW!), nové mapy, ale hlavně novou kampaň odehrávající se na pomezí Temného hvozdu a Morie. Mě ta hra baví moc, mechanika rozhodování soubojů skrze vykládání karet místo házení kostkama má hodně co do sebe a postupné objevování map a procházení příběhem je zkrátka v Putování po Středozemi zábava bez ohledu na to, jakou kampaň zrovna hrajete. Hra se neobejde bez aplikace, to říkám dopředu pro ty, kteří s tím mají problém (znám takové hráče, sám jsem se mezi ně řadil).

 

Talisman

Ach, Talisman. Jablko sváru mezi deskovkáři, jedni jej milují, druzí jím opovrhují a označují jej za fantasy Člověče, nezlob se. Mě ta hra baví moc, je to ryzí sword & sorcery, které si sebou bere na cestu atmosféru osmdesátkových fantasy béček. Letos Talisman změnil v Česku vydavatele, nově jej zastřešují REXhry, které ke hře vydávají i nová rozšíření. Ta dělají s hrou opravdu hodně, ale pro začátek stačí základní verze. Výhodou Talismanu jsou jednoduchá pravidla, vysvětlíte je každému do pěti minut (jako to Člověče, nezlob se, no). Hra klade důraz na vyprávění, každé políčko skrývá nějakou událost, dobrodružství, nepřátele nebo poklad. A funguje jako ideální vstupní brána do složitějších fantasy deskovek. Pro lidi, kteří mají rádi fantasy, ale nebaví je hry s desítkami komponent a pravidly jak knížka, podle mě nejlepší volba.

 

Coatl

Za mě překvapení, co se letošních rodinných her týče. Mám rád Ticket to Ride, s partou to hrajeme jako ideální věc na rozehrání nebo dojezd deskoherního večera a Coatl je opravdu hodně podobný, jen místo železnicových tratí stavíte barevného hada. Hra má krásné vizuální provedení, artworky i komponenty jsou plné barev a díky nulovému textu a pravidlovým mechanikám, které po pár kolech budete vykonávat automaticky, to moc hezky odsejpá. Ideální hra pro celou rodinu i jako filler pro partu náročnějších deskovkářů.

 

Pán prstenů: karetní hra

Letos se dotisku dočkala karetka Pán prstenů. Pokukoval jsem po ní už dlouho, ale teprve teď se mi dostala do ruky a nadchla mě tak, že jsem k ní okamžitě dokoupil první řadu rozšíření, byť Pátrání po Glumovi jsem nesehnal na první dobrou. Jde o příběhovou karetku, ve které ovládáte postavy známých hrdinů a na pomoc si přivoláváte třeba elfy z Temného hvozdu nebo rohanské jezdce. Proti vám pak stojí nepřátelé, skřeti, pavouci, klasická tolkienovská havěť. Jednotlivé hry jsou pojaté jako na sebe navazující mise, jak jimi postupujete, do vašeho balíčku si přidáváte nové karty a postavy tak postupně sílí. Hra je vhodná pro jednoho, dva hráče a jde o takovou tu LCG klasiku od Fantasy Flight Games: poctivé a zábavné provedení, ale časem to chce rozšíření. Mám v plánu se o této hře rozepsat víc, ale během hraní základní verze a balíčků dobrodružství jsem si řekl, že připravím něco většího, až dokoupím ještě cykly Khazad-dum a Dědicové Númenoru.

 

Marvel Champions

Další LCG z dílny FFG. Tentokrát se hráči chopí role superhrdinů a společně budou bojovat proti různým záporákům, kteří mají své vlastní balíčky i herní styly. Velmi mě zaujala mechanika dvou přístupů k hraní postav, jednou jako superhdinové, jednou v civilu. To se v průběhu hry mění a hráči tak musí společně sladit taktiku: když si každý bude dělat, co chce, šance porazit bosse je opravdu minimální. Mě osobně Marvel Champions neberou z LCG her tolik jako výše zmíněný Pán prstenů nebo Arkham Horror, které jsou mi bližší zasazením. Ale pokud se mě někdo ptá, že má doma děti, které milují Spider-Mana nebo Kapitána Ameriku a rád by si s nimi něco zahrál, rovnou doporučuju Marvel Champions. Protože ke hře letos vyšlo rozšíření Vzestup Red Skulla, plánuju výhledově i o tom samostatný článek.

 

God of War

Jako PlayStation fanboy jsem byl samozřejmě zvědavý, jak se povedly deskovky podle videoher, které odcházející generaci PlayStationu táhly. A zatímco Horizon: Zero Dawn není žádná sláva, karetní God of War je na tom o dost líp. Hráči se společnými silami snaží plnit úkoly a následně porazit bosse, ale postup hrou skrze putování a následný velkoformátový bossfight dodávají hře nečekaně epické rozměry. Bez přehánění, na karetní hru má God of War velké pojetí a výpravu, a to tak, že se standardům karetních her naprosto vymyká. Jako třetí do party PS her zmíním ještě karetní Bloodborne, který stojí na semi-kooperativní bázi a skvěle se díky tomu hodí k pivu do hospody. Až nás tam pustěj.

 

7 divů světa

O draftovačce 7 divů světa se chystám psát do příštího Levelu, tak to tady vezmu jen v rychlosti: jděte do toho. Čím víc hráčů máte, tím líp, v šesti sedmi lidech se podle mě u karet víc zabavíte už jen u Bangu. Letošní vydání je spíš facelift než nová edice, ale pokud starší verzi 7 divů světa nemáte, rozhodně se vám doma nová verze neztratí. V jádru jde o jednoduchou mechaniku, sbíráte karty vyrábějící určitě suroviny, za určité suroviny vylepšujete svůj monument nebo vykonáváte akce pro zisk vítězných bodů a kdo jich má na konci nejvíc, ten vyhrál. V pokročilejší fázi hry jde ale už do tuhého, je potřeba začít taktizovat, propočítávat, občas hrát vyloženě ne pro svůj zisk, ale pro podělání soupeře a když se tohle děje v pěti, šesti, sedmi hráčích, je to hodně velká bžunda. Měl jsem tu čest vyzkoušet i 7 divů světa: Duel a to mě teda taky bavilo moc. Fotku nepřikládám, protože Duel nevlastním, ale snad se mi poštěstí vyzkoušet si ho někdy s rozšířeními Pantheon a letos vydanou Agorou, už teď jsem nalomený to koupit, jestli rozšíření zábavu ještě umocní, vezmu to komplet.

 

Existuje řada her, na které se nedostalo a zasloužily by si v tomto seznamu být. Slyšel jsem chvalozpěvy na Watergate od Fox in the Box nebo Na křídlech a Ostrov koček od MINDOK. Rozhodl jsem se ale vycházet jen z toho, co mám doma a měl jsem tu možnost si zahrát. Snad vám mé tipy alespoň trochu pomohly zorientovat se s výběrem dárku v tomhle šíleném hektickém období, užijte si Vánoce a ať už pod stromečkem rozbalíte jakoukoliv deskovku, přeju vám příjemnou zábavu!