Bylo to dlouhý. Bylo to vyčerpávající. Ale platinová trofej v Assassin’s Creed Valhalla je tam. Čas: 120 hodin. Množství zábavy: neměřitelně. Pokusím se na následujících řádcích napsat, co mě přimělo hru hrát tak dlouho a v čem – alespoň pro mě – tkví její kouzlo.
Jen pro upřesnění, platinové trofeje jsou achievementy na konzolích PlayStation. Každá hra má tři druhy trofejí podle obtížnosti, bronzovou, stříbrnou a zlatou. Za splnění všech trofejí získáte platinovou, která je něco jako razítkem zkompletování celé hry. Což ovšem není to samé jako 100% dohrání, některé trofeje nejsou ani tak o kompletování obsahu jako spíš o výzvě v obtížnosti či provedení unikátního triku. Na PlayStationu 4 byly jen dvě hry, ve kterých jsem platinu získal: Assassin’s Creed Origins a Assassin’s Creed Odyssey. Hnalo mě k tomu hlavně famózní prostředí antického Egypta a Řecka, já mám antiku rád. A když jsem se při oznámení dozvěděl, že Valhalla se bude odehrávat v 9. století v Anglii, tak nějak jsem tušil, že tady už tu platinu nedám. Omyl.
Antika je i ve Valhalle hmatatelná na každém rohu, ruiny z dob, kdy Británie spadala pod Řím, jsou rozesety po celé mapě a těžko se to popisuje, ale po celou dobu Valhally jsem pociťoval takové tesklivě poetické dozvuky staré rozvinuté říše plné slunce, kultury a disciplíny, která pomalu mizí a nahrazuje ji chaos a bláto středověku. Ubisoft umí pracovat s prostědím a mapou jako málokdo jiný a Valhalla je pro mě v tomto směru jednou z nejlepších a nejhezčích herních map, jaké znám. Ten permanentní dozvuk staroby byl jedním z důvodů, proč jsem vydržel hrát tak dlouho a achievement, kdy jsem při zapadajícím slunci zapaloval pochodně na Hadriánově valu, zatímco pod ním se pomalu rozpadají pusté a zarostlé římské kasárny, byl pro mě jedním z vrcholných herních zážitků za poslední roky.
Druhým důvodem, proč jsem vydržel až do platiny místo toho, abych hru odinstaloval po dohrání příběhu, jsou vedlejší aktivity. V Ubisoftu se hecli a zapracovali na tom, aby šlo i po sto hodinách hraní narazit na zajímavou nebo vtipnou vedlejší misi. Rozdělení vedlejších aktivit na artefakty (což je čistý grind, byť díky římským ruinám i pro mě snesitelný), wealth (upgrady postavy) a mysteries byl podle mě skvělý tah. Zaprvé se v tom rychle zorientujete, takže po pár hodinách tušíte, co dělat chcete a čemu se naopak vyhnete (pokud teda nefarmíte platinu). A zadruhé řadu mysteries provází příběhové questy, které fungují někdy jako easter eggy, jindy jako podbarvení dobové atmosféry, vikingské kultury či odkaz na anglosaské pohádky a mýty. Právě tyto questy mě i po desítkách hodin dokázaly překvapit a pobavit. A právě v designu vedlejších aktivit vidím největší zlepšení oproti Origins a Odyssey, protože jinak se ty hry opravdu hrajou dost podobně a tvoří pomyslnou trilogii co se feelingu týče.
Další věc, která se opravdu razantně zlepšila oproti minulým dílům, je práce s předměty a inventářem. Už sebou nenosíte padesát seker a třicet helem. Vaše postava se může zaměřit na boj zblízka, stealth nebo lukostřelbu. Ke každému z těchto směrů jsou tři čtyři druhy brnění a zbraní, které během hry neměníte za nové, ale jen je zlepšujete, což mění jak jejich statistiky, tak vizáž. Při práci s inventářem je třeba pozorně volit i naklikávání skillů do tří větví, protože jdou s výbavou samozřejmě ruku v ruce, ale kdo chce hrát jako tank, i ve větvi pro lukostřelbu najde vylepšení zdraví nebo kdo preferuje stealth, i ve větvi pro boj na blízko najde vylepšení plížení a tak podobně. Pokud nehrajete na easy, tak už to soustředění skillů a předmětů na jednu větev hraje svou roli a může se stát, že v půlce hry kompletně svou postavu překopete, protože budete chtít hrát jinak. Je to vymyšlené chytře a je to mnohem konzistentnější než Odyssey, kde jsem itemy na postavě točil jak na orloji a 90% jich rovnou prodával, aniž bych je vůbec vyzkoušel. Na druhou stranu kvůli rozložení skillů hru potkal jeden z prvních failů hned po vydání, kdy jste neměli šanci tušit, k jakým talentům se ve stále větvící síti skillů proklikáváte. Jejich náhled přišel s patchem krátce po vydání, takže hurá. Ale předtím jsem myslel, že mi jebne.
Dobře funguje i postup hrou, která je rozdělena na regiony a vy si volíte, do kterého se chcete vydat. Každý region má svou vlastní příběhovou linku, čímž se celá Valhalla kouskuje na epizodické vyprávění, což, myslím si, pomáhá tempu hry. Jednou jdete do ozbrojeného konfliktu, jindy řešíte spory mezi místními válečníky nebo nenaplněné dědické právo, dojde i na odlehčenější milostnou zápletku…vzhledem k tomu, že příběhová linka v každém regionu vám zabere tak dvě, tři hodiny, pořád se něco děje a málokdy se stane, že byste po několika hodinách bojovali s pocitem repetetivního obsahu či příběhové vaty. Je ovšem pravda, že se kvůli tomu výrazně rozmlží hlavní příběhová linie, která bude klidně na desítky hodin upozaděna a teprve ve finále vám dojde, že hra vlastně neměla být ani tak o vašem putování Anglií, ale furt je to ten Assassin’s Creed, takže Isu, konec světa, Layla Hassan, bla bla…Nebudu vám nic prozrazovat kromě toho, že pokud v rámci vedlejších aktivit doděláte i příběhový obsah, jako třeba sbírání kousků videa, ze kterých nakonec složíte film, dostanete celkem solidní nálož snahy vyprávět a posunout současnou linku dál a zároveň do hry narvat z druhé strany obloukem i propojení s historií. Přišlo mi, že se Ubisoftu už splašila kobyla a dvakrát nebo třikrát jsem se snaze všechno vypointovat vyloženě smál nebo si říkal: „No tak tohle snad nemyslíte vážně.“
Ale já mám obecně problém s tou současností v Assassin’s Creed hrách, zatímco historický obsah si dokážu užít naplno – včetně Valhally, která podle mě sice nepřináší tak poetický a antickou literaturou inspirovaný příběh jako Odyssey, ale rozhodně mou pozornost udržela po celou dobu a co se příběhu Eivora a jeho klanu týče, cítím se plně saturován, jak by řekl kamarád Martin. Nicméně, upřímně, kvůli příběhu Assassin’s Creed hry nehraju. Já si chci hlavně projít ten svět, užít si historické lokace, pokochat se krajinou a nechat si vyrazit některými místy klidně dech, což se Valhalle daří totálně. Ta hra je velmi fotogenická, freeroam mapou svádí neustále k zapínání fotorežimu a od The Last of Us 2 jsem v žádné jiné hře nenatípal tolik screenshotů.
Ještě poslední poznámka, která musí zaznít. Jakkoliv jsem z Valhally nadšený, některé bugy byly vyloženě vysírací, promiňte mi ten výraz. Není to takový průšvih jako Cyberpunk 2077. Mám i pochopení pro všelijaké grafické bugy a glitche, těm se zasměju, ale průchod hrou mi nezkazí. Ale abych opakovaně nějaký quest loadoval, protože se v něm nenahrála potřebná postava, aby mi boss uprostřed bitvy propadl mapou, aby moje postava narazila na neprostupnou hranici mapy v okruhu padesáti metrů okolo kopce (ne, nebyl jsm uprostřed mise) a když se z něj portla fast travelem, tak hra spadla, to už je moc i na mě. Absolutním vrcholem byla špatná synchronizace sejvů mezi cloudem a konzolí, kvůli které jsem přišel o patnáct hodin progresu (takže reálně jsem platinu nafarmil za 105 hodin). To byl jediný moment, kdy jsem měl chuť hru opravdu smazat z disku.
I tak bych Valhallu doporučil, a to všema deseti. Jsem nadšen, sice to ze mě ještě nedělá vyloženě fanboye, ale všechny poslední tři „Assassíny“ díky zasazení do antiky a raného středověku, ve kterém ta antika ještě hmatatelně doznívala, absolutně miluju. A těším se na DLC, které jsou pro mě díky dosavadnímu zážitku z Valhally automatická koupě.
