admin

admin

Recenze

Recenze: LEGO Darth Vader a jeho meditační komora

IMG_3908
views
373

Po delší době vítejte u další recenze! Dneska si dáme LEGO set ze série Star Wars. Jmenuje se Darth Vader a jeho meditační komora. 

Společnost LEGO tento set představila vloni a patří do jejich řady pro dospělé. Nic lechtivého si pod tím nepředstavujte, 18+ a unifikovaný černý design krabice patří stavebnicím určeným primárně na výstavku, nikoliv na hraní. Firma má na webu pro tyto sety vlastní kategorii a najdete tam řadu báječných kousků, mně se nejvíc líbí Koloseum, protože mám prostě rád antiku, ale najdete tam řadu dalších zajímavých kousků od fotbalových stadionů přes modely aut po psací stroj.

Vaderova meditační komora má číslo 75296 a doporučená cena je 1849 Kč. Z 663 kostek vznikne malý, ale hezký model komory známé z filmu Impérium vrací úder a zachycuje scénu, ve které musí generál Veers protrpět audienci u lorda Vadera. Figurka Darth Vadera má plášť a potištěné ruce, jde tedy o model, který se objevil už v setu Bespin Duel. Ten už není v prodeji a prodává se proto za přemrštěnou cenu, v době psaní tohoto článku je duel na Aukru za sedm a půl tisíce. Vaderova komora je tak pro sběratele figurek rozhodně schůdnější varianta. Generál Maxmillian Veers se v této podobě, tedy v uniformě a s důstojnickou čapkou objevuje vůbec poprvé, ve starších setech je několik variant s helmou.

Vaderova komora samotná se skládá z několika částí. Podstavec tvoří plošina a schůdky, na ni je připevněná spodní část komory. Horní část je zavěšená na nastavitelném rameni. Můžete si zvolit, jak vysoko má být horní část zavěšená a kromě toho se dají podobně jako květy rozevírat jednotlivé stěny uchycené na kloubech. Komoru tak tedy můžete uzavřít, ale upřímně nevím, proč bych to dělal. Součástí setu je totiž i obrazovka, ze které admirál Ozzel a kapitán Piett informují Vadera o svém neúspěchu během útoku na základnu Echo na planetě Hoth. Je to ten moment, kdy Vader na dálku Ozzela zaškrtí a Pietta povýší. Za tímto účelem je LEGO komora navržená tak, abyste mohli Vadera posadit do křesla, takže se otáčením může dívat na obrazovku nebo na přicházejícího Veerse. Je to detail, ale skvěle prohlubuje zachycení slavné scény. A důvod, proč já osobně mám komoru zvednutou a otevřenou.

Skládání komory patří rozhodně do rukou pokročilejším stavitelům. Malé dílky v kombinaci s citlivými klouby chtějí už trochu té pečlivosti a jemnějšího zacházení. Důvod, proč považuji set hlavně na výstavku a ne na hraní, je křehkost. Při manipulaci se složenou komorou se horní čast začne kývat a i když je díky dílkům ze série Technic uchycená bezpečně, při silnějším tlaku se může rameno odlomit a je potřeba je zase přicvaknout. Což ale není nic, co by stavitelé pokročilejších setů neznali a zmiňuju to tady hlavně pro rodiče, kteří uvažují nad pořízením stavebnice pro menší děti. Těm bych v této cenové relaci doporučil spíš Mandaloriánskou stíhačku nebo Raketoplán impéria.

Já mám LEGO hlavně na výstavku, takže pro mě je meditační komora krásným přírůstkem do sbírky. Polohovatelnost setu umožňuje přetvořit si scénu podle vaší představy a věřte mi, že stavebnici a její význam pozná okamžitě každý nerd. Vyzkoušeno na mé partě kamarádů, kteří u mě minulý víkend byli zahrát si Dungeons & Dragons a Vaderovu meditační komoru vystavenou v obýváku nemohli samozřejmě přehlédnout:-)

Závěrem ještě doplním informaci, že i na letošním Comic Conu Prague bude mít LEGO svou prezentaci. Co tam uvidíme, to bude překvápko, ale já se půjdu mrknout. Uvidíme se tam 22. – 24. dubna!

Nezařazené

Deskovku pod stromeček? Pár tipů bych měl…

IMG_3563 2
views
606

Buďte zdrávi, přátelé, po dlouhý, ale opravdu dlouhý době tu máme další příspěvek na blogu. Práce je moc, psaní o hrách všude možně ještě víc, takže se k tomuhle blogu dostanu bohužel ne tak často a takhle to dopadá. Nicméně k věci – po úspěchu loňskýho i předloňskýho článku už mi několik týdnů chodí mejly, jestli dám i letos dohromady tipy na deskovky pod stromeček. A protože toho zase vyšla pěkná řádka, co stojí za zmínku, pojďme si spolu pár tipů projít. Pravidla jsou jasná jako v předchozích ročnících, tedy že jde o letošní tituly, který zaujaly mě osobně, tedy starýho deskovkáře, dětský hry, párty hry a podobně tady bohužel nenajdete. Takže zdůrazňuju, že jde opravdu jen o moje osobní tipy, ale zase můžu hezky subjektivně vysvětlit, proč to sem dávám. A pokud vás zajímá, co považuju za nejlepší hru letošního roku, tak…přeskočte na konec článku.

Nevyzpytatelní

Společnost Fantasy Flight Games má svou značku podle povídek H. P. Lovecrafta Arkham Horror už roky dost vymazlenou a prověřenou řadou jiných titulů. Stejně tak má roky prověřený titul Battlestar Galactica o cestě posádky ohrožené nepřáteli zvenčí, kteří mají v posádce své skryté agenty sabotéry…Vzhledem k tomu, že FFG už na značku Battlestar Galactica nemají licenci, rozhodli se tu starou deskovku překlopit do světa Arkham Horroru. Tak vznikla hra Nevyzpytatelní, kterou u nás nedávno vydal Blackfire. Posádka infiltrovaná sabotéry se snaží dokormidlovat zaoceánský parník do přístavu, zatímco z hlubin vylézají prastaří netvoři, v kotelně dochází uhlí, na palubě se podivně ztrácí cestující, zkrátka zápletka jak víno. Hra klade důraz na spolupráci jednotlivých hráčů, ale zároveň volby rozhodujících kroků probíhají na tajňačku, aby nikdo netušil, kdo hlasoval pro dobro party a kdo je sabotér, co do už tak dost zoufalé snahy ostatním zase hodil vidle. Skvělá záležitost, když vás je pět nebo šest, v míň hráčích může trochu ztrácet napětí, protože víc hlav rovná se větší paranoia, že ano.

Gloomhaven – Lví chřtán

Miluju Gloomhaven! Fantastická RPG hra s důrazem na epickou kampaň a propracovaný encountery ale není úplně pro každého. Kromě vysoké ceny je náročná i časově a prostorově, bez ironie, tu hru hodinu rozkládáte, pak ji zase hodinu balíte, mezitím si chcete alespoň dvě hodinky zahrát a bum ho, večer je pryč. Lví chřtán je takový Gloomhaven light. Hraje se úplně stejně (tedy stejně skvěle), ale obsahově je osekaný tak, aby byl mnohem přístupnější. Jeho kampaň zabere tak třetinu času (těch původních 112 misí fakt není jednoduchý dohrát), ale hlavně stojí i třetinovou částku a příprava hry zabere nesrovnatelně míň času. Je to díky tomu, že Lví chřtán používá hrací desky natištěný v rozkládacím sešitě, zkrátka najdete stránku s mapou, položíte na stůl a hrajete. Esteticky to má svoje rezervy, ale furt to není deset kilo kartonových dílků a kartiček z velkého Gloomhavenu. Pokud chcete nějakou intenzivní RPG deskovku na delší hraní, která je epická co do obsahu, ale ne do rozuměrů, Gloomhaven – Lví chřtán je ideální titul.

Project L

Geniálně jednoduchá záležitost, která i tak dokáže solidně zavařit mozek. Představte si Tetris, jen dílky neskládáte to řádků, ale do předem daných tvarů. Když tvar složíte, dostanete za odměnu nový dílek do vaší zásoby na skládání, připíšete si vítězný bod a skládáte další hádanku. Čím náročnější hádanka, tím víc bodů za odměnu, kdo má nejvíc na konci, vyhrál. Tento jednoduchý model solidně zahušťuje fakt, že máte jen omezený počet tahů na kolo. Upgradujete si dílek z banku nebo si vezmete novou hádanku? Dokončíte rozestavenou hádanku nebo to pozdržíte a rozložíte si dílky do více úkolů? Takhle uvažujete celou dobu hry, jde o neustálé propočítávání, rozvažování a soustředění. Je to báječná zábava, která se hraje stejně dobře ve dvou jako ve čtyřech lidech. A je to hlavně silně návyková hra, sotva dohrajete a spočítáte si body, mrknete na sebe nad stolem: „Ještě jednu?“ Je to díky tomu, že jedna hra zabere čtvrt hodinky, možná půl, když je vás víc a trochu se zaseknete při promýšlení. Ideální filler!

Talisman

Vím, vím, tohle je stará klasika a řada náročnějších hráčů teď bude kroutit hlavou, protože Talisman považují za „fantasy Člověče, nezlob se“. Ale já mám zaprvé Talisman rád, protože je to ryzí 80’s sword & sorcery. A zadruhé se vydavatelství REXhry podařilo navázat na vydávání 4. edice, pro kterou česky poprvé vydali několik rozšíření: velké Lesní království a menší Ledový chlad a Krvavý měsíc. Talisman je hra, která se v základu může snadno ohrát, proto mají její rozšíření možná důležitější roli, než tomu běžně bývá. Velké rozšíření přidává novou část mapy, malé vždycky nějak upravuje hratelnost a nakombinované dohromady zaručí, že žádná hra Talismanu už se nebude opakovat. Byť hratelnostně je to pořád dost jednoduchý model. Na letošní Vánoce tuhle hru doporučuju tuplem z toho důvodu, že majitel značky Talisman, firma Games Workshop, si licenci stahuje pod sebe. Chystá se vydávat si Talisman sama? Chystá se hru překopat? Zaříznout? Nevíme. Nicméně podle vyjádření REXhry jsou letos vydaná rozšíření na dlouhou dobu asi to poslední, co v Česku pro Talisman vyšlo.

7 Divů světa – Architekti

Moc jsem od toho nečekal, mám fakt rád 7 Divů světa i variantu pro dva nazvanou Duel, kterou považuju za nejzábavnější dvojkovku, co jsem hrál, ale „dětská“ grafika Architektů mě při oznámení uvedla do rozpaků. Ale ona je to nakonec výtečná záležitost s o něco jednodušší hratelností, ale svižnějším tempem. V 7 Divech světa budujete vlastní civilizaci, stavíte různé typy budov, postupujete věky a tak dále. Architekti jsou naopak zaměření jen na stavbu divů světa, každý si hráč jeden vybere a pak stavbu realizuje draftováním kartama s řemeslníky. Je tu i boj, věda či modré karty mešťanů a filosofů, takže cest k vítězství vede víc než jen dostavením divu, ale obecně jsou všechny tyto aspekty zjednodušený do snadno pochopitelných mechanik, ve kterých se zorientuje každý včetně dětí a začínajících hráčů, což se třeba o Duelu říct nedá, tam občas to draftování mozek dokáže hodně zavařit. Architekti jsou opět vynikající filler, odsýpají neuvěřitelně rychle, za dvacet minut máte hotovo.

Duna: Impérium

To nejlepší nakonec. Duna: Impérium je skvost a s přehledem nejlepší hra, kterou jsem letos hrál. A to říkám jako člověk, který nemá rad ani deckbuilding, ani worker placement hry. Neumím je, nemám na ně mozkovou kapacitu a často mě ani neoslovují settingem. Ale tady je hra podle filmové Duny, což je sám o sobě geniální setting, portréty jsou podle herců, technika podle strojů z filmu, při pohledu na kartu Sardaukarských legií jako kdybyste v hlavě slyšeli Sardaukar chant. Ale hlavně ta hra skvěle funguje pravidlově. Všechny mechaniky do sebe geniálně zapadají, takže mi nakonec kombinace deckbuildingu a worker placementu nejen nevadila, ale hrozně rychle jsem do toho naskočil a po pár kolech bez problémů hrál. Hrajete za postavy z Duny, snažíte se obsazovat místa na Arrakisu a spoluprací se čtyřmi frakcemi (Císařem, Gildou, Fremeny a Bene Gesserit) určujete svůj styl hraní. Můžete se obrátit i na Landsraad, který pomáhá vylepšovat hratelnost do dalších kol. Je toho opravdu hodně, co můžete dělat, ale pozor, taky jsou tu soupeřící hráči, kteří vám do plánu snadno hodí vidle. Stačí, aby hráč před váma hrál zrovna tam, kam jste chtěli, a máte po plánu. Takže v Duně sice sledujete nějaké dlouhodobé cíle, ale občas musíte improvizovat, jinak se k nim nedostanete. Geniální, už jsem hrál asi deset her, ani jednu jsem nevyhrál a stejně mě to hrozně baví a chci hrát zas! Až tak výbornou to má hratelnost. Za mě deskovka roku 2021. A to se navíc blíží rozšíření jménem Vzestup Iksu.

 

Recenze

LEGO Imperial Probe Droid: křehký, ale krásný

IMG_3060
views
365

Že LEGO vyrábí modely pro stavitele 18+, to je známá věc. Konečně se mi ale do ruky dostal první v tomto ratingu, takže jsem byl samozřejmě zvědavý, v čem ta náročnost spočívá. A kromě toho je to Star Wars LEGO, což miluju samozřejmě automaticky. Tak se na tu krásu pojďme podívat.

Nejprve trocha teorie. Imperial Probe Droid je obecně známý název (tak stroj také označí Leia v páté epizodě), v kánonu se přesněji uvádí Viper Probe Droid. Je to ale jenom detail, který nehraje roli, ve filmech se probe droidů objeví tak málo, že nám nějaká přesnější označení můžou být volná, důraz je na to kladen až v Expanded universe. Tyto průzkumné droidy používalo na sondáž Impérium, které v rámci projektu Swarm vypustilo tisíce těchto strojů kvůli pátrání po skryté povstalecké základně. Několik droidů přistálo na planetě Hoth…a zbytek už znáte z filmu Impérium vrací úder.

Už při otevření krabice je jasné, proč je set 18+. Tolik malých součástek, které se preventivně do dětských setů skoro nedávají kvůli nebezpečí vdechnutí, jsem v jedné krabici ještě neviděl. U LEGO Imperial Probe Droid (#75306) je důraz kladený hlavně na detail, nikoliv efektivitu pro hraní. Velké kostky tvoří tělo droida, zatímco ty menší slouží k mechanickým ramenům a detailům na plášti, tedy řadě optických čoček, čidel a radarových snímačů. I průvodní slovo kreativního ředitele Star Wars sekce firmy LEGO, Jense Kronvolda Frederiksena na začátku návodu dává tušit, že tenhle set je pro dospělé. Při čtení Frederiksenových slov máte totiž pocit, jako kdyby si povídali dva nostalgičtí fanoušci odkojení původní trilogií Star Wars.

Při odhalení tohoto setu několik měsíců zpátky jsem se divil dvěma krokům, kdy si LEGO vyložilo design trochu po svém. Droida vyrábí ve světlejším odstínu, než se objevil ve filmu, a tělo neopisuje pravidelný kruh, ale kvůli komponentům pro úchyt ramen je základna do nenápadného čtverce s velmi zaoblenými rohy. Ale ono to vůbec nevadí, i tak jsem na tom po složení mohl oči nechat. A pozor, kvůli tomu světlému odstínu jsem si dělal nějakou rešerši a zjistil jsem, že Viper probe droidi se skutečně objevovaly v šedé barvě.

Stavba setu mi zabrala cca dvě a půl hodiny. Zatímco sněhová základna a tělo droida šly rychle, u ramen už to byla piplačka. Vemte si, že rameno o délce zhruba deseti centimetrů používá dvacet dílků. Malých, křehkých, jejich napojování je třeba dělat s citem a fakt doporučuju tady dvakrát koukat do návodu a jednou cvakat. Ale výsledek je báječný, ramena se hýbou jak si je nastavíte a můžou se ještě otáčet v širokých úhlech v místech, kde jsou připevněná k tělu. Samozřejmostí je hlava otočná ve 360 stupních. Nevím, kolik těchto LEGO setů se v Česku zatím prodalo, ale velice bych se divil, kdyby dva z nich byly složené ve stejné poloze.

Když jsem u těch ramen, tady příchází má jediná výtka. V krabici je šest očíslovaných pytlíků a dva malé, neočíslované s malými mechanickými dílky. Jenže v návodu bohužel není zachycený moment, kdy přijdou na řadu dílky z neočíslovaných pytlíků. A tak se stalo, že když jsem skládání modelu streamoval na mém Twitchi, jako mamlas jsem několik minut (které jsou v přímém přenosu fakt nekonečné) hledal jeden jediný dílek mezi ostatními z momentálně rozestavěného pytlíku, než mi došlo, že hledaná součástka se nachází v úplně jiném, dosud neotevřeném sáčku. Bylo to matoucí, vás už se to ale díky této recenzi týkat nebude, protože jste se právě dozvěděli, že v návodu u kroku 89 přichází čas otevřít neoznačený pytlík.

Jakmile jsem ale pochopil problém s neoznačenými sáčky, pak už to šlo jako po másle a výsledek je báječný. Bez přehánění, ten model je nádherný a v reálu vypadá ještě lépe než na fotce. Je to doslova výstavní kousek, na hraní to sice není, na to je droid příliš křehký a při nastavování ramen do jiné polohy vám snadno zůstanou v ruce. Ale vykoukal bych do něj díru, jak roztomilý LEGO Imperial Probe Droid je a vystavený na knihovně v obýváku vypadá moc hezky. Ostatně, od toho vystavování tahle řada, kde doteď vycházely helmy a blíží se Vaderova meditační komora, je primárně a LEGO v tomto směru podle mě odvádí skvělou práci. Co vám budu povídat, LEGO Imperial Probe Droid je roztomilý a už se těším, až ho budou obdivovat návštěvy, co dorazí zase na nějaké deskovky nebo dračák.

Ještě dodám, že LEGO nedávno představilo Star Wars sety chystané na druhé pololetí, a to včetně zmíněné Vaderovy komory. Vzhledem k tomu, že LEGO bude mít svůj program na přažském Comic-Conu konaném ve dnech 15.-17. října, dá se čekat, že si tam budeme moct nejen tyto sety očíhnout na vlastní oči. A bezpochyby tam bude mít LEGO mnohem nabitější program.

 

Recenze

Dameronův X-wing v novém kabátě: láska na první pohled

IMG_3024
views
305

Jestli mě něco na nové trilogii Star Wars zklamalo, byl to nedostatek nové vesmírné techniky, což bylo znát hlavně na sedmičce recyklující staré x-wingy a tie fightery. Přesto došlo k něčemu, čemu se u karosérií aut říká facelift, a u x-wingu spočíval ve změně čtyř turbín na půlkruhové, které v klidovém stavu křídel vytvoří dva masivní válce. Byl to detail, ale strašně se mi líbil a u stavebnice LEGO vydávané pod plným názvem Stíhačka X-wing Poe Damerona (#75273) už jsem si ten detail při stavění a výsledném dokončení modelu přímo zamiloval. 

Nejprve ale trocha teorie ze světa Star Wars. Poe Dameron lítal ve stíhačce X-wing typu T-70. To byl nástupce strojů T-65B, které známe z původní trilogie a ve kterých lítali třeba Luke Skywalker nebo Wedge Antilles. Po pádu Impéria se T-70 staly páteřními stroji letectva Nové republiky, dokud je nenahradily ještě modernější T-85 (ty jsme mohli vidět v seriálu Star Wars: Resistance). S nástupem nejmodernějších strojů Nová republika starší T-70 vyřadila, a právě tudy si stíhačky našly cestu do flotily Odboje, který začal zbrojit na boj s Prvním řádem. A kde působil i Poe Dameron. Nejprve lítal v T-70 černé barvy, kterému přezdíval Black One. Ten byl ale zničen v osmé epizodě při explozi v hangáru křižníku Raddus. Ve filmu Vzestup Skywalkera tak Dameron lítá už v T-70 s oranžovo-bílým nátěrem – a právě tenhle kousek obsahuje LEGO, na které se dnes podíváme.

Zprvu jsem si tenhle set koupil hlavně proto, aby na výstavce doplnil další stíhačku z deváté epizody, Y-wing Odboje. O víc mi nešlo, chtěl jsem to mít zkrátka takhle vystavené hezky do páru. Během skládání jsem si ale model vyloženě zamiloval. Může za to několik prvků: zaprvé vtipně vyřešené rozevírání křídel. Jsou k sobě připevněna gumičkami a skrz páčku a mechaniku schovanou uvnitř těla stíhačky je můžete rozevírat snadno palcem, sevřou se samy. Je to chytře využitý prostor, který by jinak v tom modelu ležel ladem. Druhá věc, která mě přímo nadchla, je zařazení velkého množství hladkých zaoblených kostiček, díky kterým se zaoblí celý drak (chvilku jsem kvůli tomuhle textu hledal, jak se v letectví říká karoserii…je to drak!). Model díky tomu nepůsobí tak kostrbatě a těžkopádně, je elegantnější, což, pokud si takový kousek kupujete hlavně na výstavku jako já, prostě oceníte moc.

V současné době má LEGO v nabídce ještě jeden X-wing, a sice již zmíněný T-65B Luka Skywalkera. Je to samozřejmě jenom můj názor, ale domnívám se, že právě to zaoblení a důraz na detail draka jsou důvodem, proč Dameronova stíhačka stojí dvakrát tolik (na stránkách LEGO je za 2799,-). Rozměrově je od sebe totiž dělí jenom pár centimetrů, zatímco kostek obsahuje Dameronův set o 287 víc (celkem 761), a ty necelé tři stovky dílků padly právě na detaily trupu, křídel a v menší míře i na propracovanější mechaniku jejich rozevírání. Mimochodem, tímto směrem nakonec putuje moje jediná výtka: křídla se rozevírají špatně, do bojové polohy se rozevře spodní pár, zatímco horní zůstane prakticky ve vodorovné poloze, zvedne se jen o pár milimetrů a pak už je tlak gumičky silnější než mechanika rozevírání. Možná jsem to jenom špatně sestavil. Každopádně na výstavce v knihovně mi to vůbec nevadí, protože tam X-wing odpočívá hezky se staženými křidly a už tak zůstane.

 

Co se figurek týče, máme tu čtyři a z toho rovnou tři jsou exkluzivně jen v tomto setu. R2-D2 se objevil už jinde, ale nově tu je figurka bojovnice Jannah, rytíře z Renu, jehož jméno ve filmu sice nezazní, ale v kánonu je a jmenuje se Vicrul, a poslední do party je Poe Dameron ve variantě s kombinézou, můžete si vybrat, zda mu nasadíte helmu či háro. Pro sběratele LEGO figurek tak tento set z hlediska exkluzivity nabízí hodně zajímavý materiál. Mimochodem, i zde se najde možná srovnání, proč Dameronův X-wing stojí dvakrát víc než Lukův. Luke Skywalker má totiž průhledný oční kryt namalovaný přímo na obličejovém dílu figurky, zatímco Poe Dameron má kryt z průhledného plastu zasazený do helmy. Je to sice detail, ale protože jsem se s kamarádem dohadoval několik dní, v čem se od sebe vlastně ty dva sety tolik liší, nemůžu tady ten detail samozřejmě nezmínit.

Stíhačka X-wing Poe Damerona je krásný set. Už z fotek mi bylo jasné, že se bude vedle Zoriina Y-wingu hezky vyjímat, ale teprve během stavění jsem si všiml několika detailů, které odhalíte skutečně až v dlaních. Je to zejména ten důraz na detailnější konstrukci stroje, ale chytře je vyřešená třeba i špice, která má sice velmi ostrý úhel, ale na poměry pravoúhého LEGA vlastně technicky zapadne do těla modelu nečekaně přirozeně. Když k tomu přičtete tři exkluzivní figurky, máte ve výsledku krásnou stavebnici, která už mi samozřejmě trůní v knihovně a nemůžu na ní nechat oči.

Jedna informace na závěr: před pár dny LEGO představilo Star Wars sety na druhé pololetí. Jsou to moc hezké kousky navázané hlavně na druhou řadu seriálu Mandalorian, což samozřejmě miluju totálně nejvíc. A protože už víme, že se 15. – 17. října bude konat v Praze Comic Con, kde bude mít LEGO svůj program, dá se čekat, že si tam budeme moct tyto sety očíhnout na vlastní oči. Já se těšim!

Recenze

Karetka Temné znamení je lovecraftovská hrůza v malém provedení

IMG_2646
views
586

Značka Arkham Horror už zabírá na herním trhu slušnou škálu titulů. Od čistě karetní Arkham Horror LCG až po velkou deskovku s miniaturami Panství hrůzy. Temné znamení stojí někde mezi nimi, prostoru zabere jako karetka, průběh hry už odpovídá spíš deskovkám.

Temné znamení se vloni dočkalo dotisku a tudíž je na našem trhu opět k sehnání. Chtěl jsem o něm napsat už při té příložitosti, ale jako na potvoru jsem si nejprve zlomil nohu a sotva jsem se uzdravil, přišel lockdown, který tak nějak trvá doteď. Z toho důvodu jsem stále nemohl vyzkoušet Temné znamení ve větším počtu lidí a moje dojmy vychází čistě z hraní ve dvou.

Jádro připomíná všechny deskovky ze série Arkham Horror. Parta vyšetřovatelů se snaží luštit záhady, do toho se ve hře objevují příšery, které vyšetřovatelům kazí postup. Vyšetřovatele tlačí čas, protože jeden z prastarých bohů se pomalu probouzí a až procitne, nastává buď konec nebo finální fáze hry, která ke špatnému konci nekompromisně směřuje. Tohle všechno dobře známe z dalších her ze světa Arkham Horror, stejně tak jsou tu už známí vyšetřovatelé, bozi a tak dále.

Hra se liší hlavně v provedení. Logicky, když je to karetka. Místo herní plochy jsou tu dva balíčky událostí a jiných dimenzí, které se dostávají postupně do hry a úkoly na nich detektivové musí řešit. Vyřeší-li úkol, získají odměnu (včetně symbolů nutných pro poražení procitajícího boha), kartu odhodí a otočí do hry další. V případě neúspěchu odchází se šrámy na těle či na duši a do nedokončeného dobrodružství se může pustit někdo z kolegů. Tak jako v deskovkách je i zde fáze mýtu, která po určitém čase přináší nějaký negativní efekt: třeba vyděsí vyšetřovatele nebo spawnuje příšery. A stejně jako v deskovkách jsou zde karty kouzel, předmětů, artefaktů a společníků, které můžou vyšetřovatelé využívat a jejichž dopad je na hru zásadní – každá kostka navíc přidaná nějakou kartou se tu počítá.

Temné znamení totiž stojí na kostkách. Jsou jádrem úspěchu (a neúspěchu) a když nepadají, tak se prostě ve hře dál nedostanete. Na kostkách jsou místo čísel symboly, které vyšetřovatelé musí hodit: když je hodí, splnili potřebný úkol a případně háží znova na další v řadě, když je nehodí, můžou zkoušet znovu, ovšem jednu kostku musí vyřadit. Jakmile už nemají čím házet, vyhodnotí se, jestli dobrodružství splnili či nesplnili. Zpočátku je ta mechanika trochu komplikovaná na pochopení, jakmile ji ale člověk dostane do ruky, funguje vlastně docela dobře. Právě proto je důležité používat předměty i speciální vlastnosti některých vyšetřovatelů: umožňují házet kostkami navíc nebo přetáčet určité symboly na jiné, což je pro postup hrou zásadní. Stejným způsobem se bojuje i s příšerami.

Celkově funguje Temné znamení velmi dobře. Zpočátku to drhne, než si hráči zvyknou na všechny herní mechaniky, pár kol to trvá. Pak už se ale hrou postupuje automaticky, což je skvělé, protože Temné znamení stojí na atmosféře. V momentě, kdy už se místo na listování pravidly můžete soustředit na příběhové texty na kartách, v tu chvíli zábava s Temným znamením začíná naplno. Mám lehké výhrady k sazbě textu, který jsem občas luštil s kartou doslova před nosem, ale možná za to můžou jen moje oči. Horší je to s mechanikou kostek. Jelikož na ní hra stojí a padá, ne všem to může vyhovovat. Znám lidi, kteří jakkoliv milují hry ze série Arkham Horror, přes přílišný random efekt kostek se tady nedokázali přenést a Temné znamení nehrají nebo hru prodali (čau, Kapíku!). Já osobně s tím problém nemám, mě hra baví i tak, což je dáno hlavně možností hody modifikovat skrze předměty a vlastnosti, je pravda, že bez nich by bylo Temné znamení i na mě příliš o kostkách. Ale takhle je to podle mě pořád solidně hratelná karetka. Hry ze série Arkham Horror jsou typické hutnou atmosférou a permanentním pocitem tlaku na hráče, který se stále stupňuje až do apokalyptického konce. Temné znamení toto dobře přenáší do malých karetních rozměrů, což mně osobně stačí ke spokojenosti.

Recenze

Deskovka Naše osada je ideální worker placement pro začátečníky

IMG_2591
views
536

Nemám rád worker placement deskovky. Neumím je, připadají mi překombinované pravidly, přeplácané vizuálně, ale je to samozřejmě jen můj předsudek. Zatím jsem si vyzkoušel jen složitější worker placement hry, aniž bych si mohl osahat nějaký základ, což vedlo spíš k frustraci, protože v tomhle žánru se opravdu nedá učit plavat hozením do vody. A teď je tu deskovka Naše osada. Kdybych začínal s ní, worker placement bych vnímal o dost pozitivněji. 

Naše osada je hra rodinná, jednoduchá a ačkoliv spadá do worker placementu, jeho mechaniky osekává do absolutního základu. Funguje tak jako skvělá vstupní brána do žánru, takový hodně friendly tutorial, od kterého se můžete směle odpíchnout dál a když ne, minimálně budete mít doma malou deskovku, kterou si zahrajete úplně s každým. Pravidla se totiž dají vysvětlit během tří minut a o vítězství nerozhoduje to, kdo je pochopil a kdo ne. Vítězem se stane ten, komu to víc pálí.

Hráči používají dva druhy žetonů – domečky a pracanty, zde zvané fachmani. Fachmani můžou buď sbírat suroviny (dřevo a kamení na stavbu, vodu a jídlo na krmení fachmanů) nebo stavěním budov. To se děje umisťováním na herní plán: položením fachmana na mapu farmíte zdroje na sousedních políčkách, položením fachmana do sekce stavby si vyberete budovu, na kterou máte suroviny a postavíte ji na mapě s žetonem domečku vaší barvy, aby bylo jasné, že jde o vaši budovu. Budovy na mapě fungují jako nové zdroje surovin a zároveň za ně sbíráte vítězné body. Soupeři můžou používat vámi postavené budovy, ale musí vám za to zaplatit. Ve hře jsou ještě karty s tajnými úkoly, za jejichž plnění sbíráte další vítězní body. Jakmile hráči postupně během kol umístí všechny své fachmany, končí fáze, posbírají si je z herního plánu zpátky a jede se odznova. Fáze jsou celkem tři, kdo má na konci nejvíc vítězných bodů, vyhrál. Důležité je mít mezi fázemi nasbíraný stejný počet jídla či vody, kolik máte fachmanů, pokud nedokážete nakrmit všechny, body ztrácíte. Budovy jsou základní generující suroviny nebo pokročilé, které mají nějaký dopad na hru, například hrad postavený vedle vašich dalších budov generuje vítězné body navíc, kostel generuje vítězné body za okolní fachmany a tak dále. A to je v jádru všechno. Pokud vám pravidla popsaná v tomto odstavci přijdou složitá, je to spíš moje chyba, že jsem to nedokázal dobře vysvětlit. Naše osada je opravdu jednoduchá na pochopení a i začátečník nejpozději ve třetím kole první fáze bude hrát prakticky automaticky, aniž by potřeboval cokoliv v pravidlech dohledávat.

Na pochopení je sice Naše osada jednoduchá, ale cesta k vítězství vůbec není samozřejmá. Zatímco v začátku je herní plán prázdný a pro všechny je na něm místa habaděj, poslední třetina hry je pravým opakem. Je třeba dobře promýšlet, kam fachmany umístit, jestli je lepší zkusit se nasáčkovat mezi soupeřovy budovy a sbírat materiál nebo se raději pokusit ještě postavit nějakou budovu. Zatímco na začátku se sbírají zdroje jako o život, ke konci každé kolo strávené farmením může teoreticky znamenat ztrátu na soupeře farmícího vítězné body a naopak: snaha na konci hnát se za vítězstvím povede k malému množství surovin a následnému odečtu vítězných bodů. Zatímco na začátku hry se hraje svižně a trochu automaticky, poslední kola hráči běžně své tahy promýšlí stejně dlouho jako nad šachovnicí.

Hra je hezky technicky zpracovaná, ať už je řeč o dřevěných žetonech nebo grafice budov a plánu. Navíc se s výjimkou karet úkolů obejde bez textu, což opět vede ke svižnějšímu tempu hry, jakmile všichni dostanou pravidla do ruky. Díky všemu, co jsem popsal výše, považuju Naši osadu za ideální seznámení se žánrem worker placement. Je to jednoduchá casual hra na půl hodinky, která zabaví celou rodinu i nenáročnou návštěvu, která dorazila na víno a chce si na chvilku něco zahrát. Složitost finální fáze chytne i náročnější hráče, což můžu potvrdit z vlastní zkušenosti, kdy si Naši osadu dáváme na úvod nebo na závěr srazů se zkušenějšími deskovkáři. Takže pokud hledáte nějakou jednoduchou krátkou hru o stavění baráčků a sbírání surovin, tuhle hru můžu upřímně doporučit.

Recenze

Theros z pohledu pána jeskyně: udělej si sám

MOoT-cover
views
403

Před časem jsem napsal víceméně nadšený text o nové knize do Dungeons & Dragons jménem Mythic Odysseys of Theros. Tento modul do 5. edice D&D přenesl svět Theros ze hry Magic The Gathering. Po půl roce a pár odehraných sessions bych text rád doplnil o nějakou tu výhradu.

Takhle: já jsem z té knihy nadšený pořád. Je krásná, skvěle funguje z hlediska představení světa a přípravy settingu, národy, za které se dá hrát, jsou stylové a nové classy ještě stylovější. Pokud máte rádi antickou mytologii, tak v 5. edici D&D prostě nenajdete pro vaše hraní lepší svět, než je Theros. Jenže to se bavíme z pohledu hráče. Pán jeskyně to má o něco těžší.

Shodou okolností dělám PJe v Therosu já. Moje družina se zatím, troufám si tvrdit, baví, byly momenty, kdy šlo o kejhák, byly momenty, kdy jsme se všichni smáli jak pominutí, zkrátka, doteď to fungovalo skvěle. Jenže my doteď hráli úvodní dobrodružství, které je v Therosu zpracované asi na deseti stranách tak, aby hráče vtáhlo do toho světa, seznámilo je s prostředím, navodilo feeling antických hrdinských eposů. Ale jakmile toto úvodní dobrodružství dohrajete, nastává pusto a prázdno.

Zatímco kampaňové moduly umožní PJovi provést družinu komplexním dobrodružství od prvního až do desátého či patnáctého levelu, v Therosu tohle není. Tady musí kampaň PJ od základů vymýšlet celou sám. Ne že by mu kniha nepomáhala, celá jedna kapitola je věnovaná ukázkovým dobrodružstvím tematicky rozděleným podle patnácti bohů Therosu. U každého boha jsou nápovědy, jak se bude chovat k družině jako její průvodce, jako její nepřítel, jaké potvory jsou s bohem tematicky spjaty či co se asi tak s tímto bohem může stát za zápletku (příklad: bohyně lovu Nylea má svou lesní mýtinu, kterou obsadili bandité a družina je má potrestat). Je to fajn, opravdu hodně to umocňuje atmosféru Therosu, ale je okolo toho hodně práce s navázáním do kampaně.

Výše zmíněné PJovi pomůže moc, v některých bodech ho ale kniha nechá na holičkách úplně. V knize není popsaná jediná NPC postava. Theros je živý svět, města v něm jsou bohatá, plná hrdinů, politiků, umělců i trhovců. Divočinou se zase potulují dobrodruzi či hrdinové postižení tragickým osudem, ale není tady ani jedna předpřipravená postava, pokud chce PJ nějakou do hry jako NPC zapojit, musí si ji od základů napsat na papír sám. Citelně v knize chybí tabulka random encounterů, které se objevují lehce v Dungeon Master’s Guide a dotaženy jsou pak v Xanathar’s Guide to Everything. Jistě, dají se použít, jenže neodpovídají duchem prostředí Therosu. PJovi nezbývá, než si takovou tabulku sám pracně sestavit nebo prostě na random encountery nehrát. Pokud jde o přípravu encounterů dopředu, tak Theros má svůj vlastní malý bestiář a ještě používá potvory z Monster Manual a Volo’s Guide to Monsters s dovětkem, jak lehce příšery upravit tak, aby odpovídaly prostředí Therosu. Je to fajn, možností je hodně, ale docení to jen zkušenější PJové, kteří už se naučili designovat encountery. Což není úplně sranda, můj názor je, že designování encounterů je v D&D vymyšleno skvěle, ale chce to opravdu hodně cviku, než to PJ dostane do ruky.

Určitou slabinou může být i mapa Therosu, která je prostě malinká. Jsou tu tři hlavní města – Akros (variace antické Sparty), Meletis (Athény) a lesní polis Setessa. Tato tři města umístěná zhruba do trojúhelníku jsou od sebe podle knihy vzdálena dva(!) dny chůze, z každého města je pak den chůze ještě nějaká zajímavá dominanta typu les či hory a to je všechno. Z jednoho konce Therosu na druhý se dá projít za čtyři dny, což je doba, za kterou se ve světě Forgotten Realms projde tak možná Dessarin Valley. V praxi to znamená, že všechna místa v Therosu představená v knize může mít družina na 5 úrovni kompletně prošlá a pak, aby poznávala nová místa, musí PJ vymýšlet nové lokace či překlápět lokace z jiných modulů.

Všechno, co jsem výše popsal, může znít jako kritika. Jako remcání líného PJe, který by raději, aby ho kniha vedla za ručičku a on z ní jenom družině předčítal, co se zrovna děje. Prosimvás, tak to vůbec není. Já jsem z Therosu i tak nadšený, ten svět miluju a hraní s mou družinou si užívám. Poznámky výše zmiňuju hlavně proto, abych případným zájemcům ukázal, co je při přípravě a vedení kampaně čeká. A taky abych začínající PJe před Therosem trochu varoval: jakkoliv je ten svět skvělý a zajímavý, PJové začátečníci nechť se otrkají spíš na modulech typu Out of the Abyss a teprve v momentě, kdy dostanou do ruky určitou automatizaci vymýšlení encounterů, postav i side questů, teprve v momentě, kdy se naučí lehce improvizovat s pravidly v malíku, pak ať sáhnou po Therosu. Protože být začínající PJ a vybrat si jako první kampaň právě Theros může být zbytečně těžké až frustrující. Nehledě na to, že ta kniha otevřeně počítá s tím, že už máte něco nahráno a máte k dispozici další pravidlové knihy z 5. edice, protože do nich při hraní budete občas muset kouknout taky.

Abych to uzavřel, Theros je skvělý a já jsem z něj nadšený. Ale na dlouhodobé hraní to rozhodně není tak vstřícná kniha jako čistě kampaňové moduly. Je třeba počítat s tím, že pán jeskyně si tady bude muset tak trochu pomoct sám. Ale ta odměna, když se to povede, ta je opravdu sladká.

Ilustrace: Wizards of the Coast

Recenze

Potíže na planetě Tatooine: Mando v beskaru je tady!

IMG_2435
views
466

První epizoda druhé série Mandaloriana byl tak obří fanservis, že jsem celou dobu dojatě vzdychal a z poslední scény se mi srolovaly ponožky, jak říkává můj kamarád Adam. A právě k této epizodě se tematicky vrací jeden z prvních LEGO Star Wars setů pro rok 2021, který dostal název Potíže na planetě Tatooine

Celý set se točí okolo momentu, kdy Mandalorian navštívil tábor Tuskenů a společně řešili, jak porazí krayt dragona (existuje pro to vůbec český překlad? Krayt drak?). V seriálu byl ještě Cobb Vanth, který se postaral o roztržku u táborového ohně, v tomto setu bohužel chybí. Vzhledem k jeho oblibě u fanoušků, resp. k rozněžnění z jeho speederu vyrobeného z turbíny Anakinova kluzáku, bych se vůbec nedivil, kdyby si Cobba v LEGO nechávali v rezervě pro nějaký větší set. Nechybí však Baby Yoda (já vim, jmenuje se Grogu), takže se pojďme rovnou podívat blíže na figurky.

Hlavním tahákem této stavebnice je bezpochyby nový model Mandaloriana, který se konečně dočkal verze v brnění z beskaru, mandalorianské ocele, kterou nepronikne ani světelný meč. Už v článku o Razor Crestu jsem si vzdychal, jak by se mi líbilo mít Mandovu figurku v beskaru a vida, konečně je tady! Schválně jsem vyfotil obě verze vedle sebe, abyste si mohli figurky srovnat, fotku přikládám níž. Mandaloriana všude logicky doprovází Baby Yoda, který se tak objevuje v LEGO stavebnicích už potřetí, najdete ho ještě v Razor Crestu a v modelu The Child, kde si můžete z kostek postavit jeho vlastní sošku. Figurka je to drobounká, ale absolutně kouzelná, pořád bych na ni dělal ňuňu! Poslední postavičkou je Tusken ve verzi s vylisovanou maskou a řemenem přes rameno. Jde o třetí verzi Tuskenů, jakou LEGO vyrábí, první měla masku jen tak natištěnou na standardním dílku používáném na hlavičky figurek a druhá je prakticky identická s tou, co je v této krabici, jen má řemeny křížem přes obě ramena.  Tak jako v případě Baby Yody se i aktuální Tusken objevil už ve dvou stavebnicích dříve, a sice v Obi-Wanově chýši a v Microfighters sérii s Banthou a Skyhopperem.

Protože jsem holt fanda všech strojů, co ve Star Wars lítají vzduchem a vesmírem nebo jezdí (či kráčí) po zemi, neodpustím si zase malou geekovskou přednášku o tom, jak se to má ve Star Wars se speedery. Tyto létající motorky se proslavily ve filmu Return of the Jedi, kde na nich jezdili scout troopeři a následně se tyto stroje objevily v řadě variant jak v dalších filmech, tak seriálech. Jde o prototyp 74-Z rozpoznatelný minimálním plátováním (naháč, řekli by motorkáři), na kterém sedí pilot stejně jako na závodní motorce v poloze, kdy má hlavu vepředu a nohy opřené v pedálech jsou až vzadu. Ovšem pozor, Mandaloriané používali svou vlastní verzi speederů třídy Balutar, která má výrazné plátování a usazení pilota je podobné cestovním motorkám, kdy jsou pedály vepředu a pilot má do nich nohy opřené s rovnými zády. Shodou okolností má LEGO novou variantu tohoto speederu zrovna taktéž v nabídce, objevuje se v malém setu Bitevní balíček Mandalorianů. Hlavní hrdina našeho seriálu jezdí, resp. létá na speederu typu Zephyr-J, který je kombinací obou zmíněných. Ze 74-Z si bere lehkou konstrukci, z Balutaru zase usazení pilota s nohami vepředu. Nově jsme v seriálu mohli u tohoto typu speederu vidět i sedadlo se zapřením zad a zadní prostor pro zavazadla, čímž Zephyr-J připomíná opět cestovní motorky. Speeder v tomto LEGO setu je navržený tak, aby právě tyto rozdíly zdůraznil, kromě zavazadla je tu dokonce i brašna, ve které se na speederu vozil Grogu.

Tím jsme si rozebrali tu část stavebnice, která obsahuje ikonické prvky ze seriálu nebo Star Wars lore, zbytek už je spíš situační záležitost vázaná k jedné konkrétní scéně. Na hraní je ovšem navržená chytře, kromě toho, že balista obsahuje funkční odpalovač střel, se dá vyblbnout i se stanem Tuskenů: mně se líbí v sevřené variantě, ale dá se roztáhnout do stran a může se mu zvednout střecha, což výrazněji otevírá táborový prostor.

Kdybych to měl nějak shrnout, je jasné, že za 769,- nelze čekat nějaké velké kejkle a je znát, že set je se svými 276 kostkami navržený spíš pro menší stavitele. Jenže obsahuje pár věcí, kterými podle mě rozhodně zaujme i zkušené sběratele. Zaprvé je tu Mando v beskarovém brnění, tady není o čem se bavit, protože v tuto chvíli se nedá koupit v jiném setu. Zároveň jsou Potíže na planetě Tatooine v tuto chvíli nejlevnějším setem obsahujícím figurku Baby Yody aka The Child aka Grogu. Už to jsou dva důvody, kvůli kterým sběratelé nejspíš zastřihají ušima, k tomu si přidejte první LEGO model speederu Zephyr-J a roztomile malý tábor Tuskenů a vyjde vám z toho set, který za svou cenu podle mě vůbec nenabízí málo. Kdyby stál o pár stovek víc a byl by v něm i Cobb Vanth se svým speederem, bylo by to dokonalý, ale nemůžu chtít všechno, že jo.

Děkuji společnosti LEGO za zaslání!

Recenze

LEGO Stíhačka Y-Wing Odboje: nová klasika

IMG_2395
views
546

Je to tady, moje druhá recenze LEGO setu! Moc vám všem děkuju za feedback k prvnímu článku o lodi Razor Crest, byl pro mě poučný a pokusím se, abyste informace, které od LEGO recenzí čekáte, dostali už v tomhle textu. Bude o modelu, který se pod plným jménem uvádí jako Stíhačka Y-Wing Odboje, já nadále v textu až na výjimky budu používat obrat Y-Wing. 

Tuhle stavebnici jsem koupil sám sobě k Vánocům, u nás v rodině už to tak je, že mi LEGO nikdo jiný nedaruje. Chtěl jsem nějakou stíhačku, protože jsem na ty vesmírný lodě ze Star Wars zaměřený. Nejraději bych samozřejmě vzal A-Wing, který je nyní v Ultimate Collectors sérii. Je to podle mě nejhezčí stíhačka v současné nabídce Star Wars LEGA, ale cena okolo pěti tisíc je prostě, dokud se zase hudební scéna nerozjede, mimo moje možnosti. Investovat jsem mohl okolo dvou tisíc a chtěl jsem nějaký známý prototyp, což můj výběr prakticky zmenšilo na Y-Wing a Grievousovu stíhačku, protože Přepravní loď rytířů z Renu a Sithský TIE Fighter jsou sice hezké modely, ale na ty slavnější se nechytají. Jakkoliv miluju prequely a prodali byste mi prakticky cokoliv, co v nich lítá, nakonec jsem vybral Y-Wing, protože jsem šel zkrátka po větších rozměrech a obsahuje víc figurek. Oficiální stránka uvádí dokonce 6 postav, což je ale podle mě, pokud mi něco neuniklo, chyba. Grievousova stíhačka má zase Obi-Wana s Grievousem, takže to rozhodování bylo FAKT těžký, ale myslim si, že až za půl roku budu moct zase investovat dva litry do LEGA, koupím i tenhle set. Tak. Tolik k úvodu, proč jsem vybral Y-Wing, jehož doporučená cena je 1799,-.

Stavebnice obsahuje pět postav: Zorii Bliss, která s Y-Wingem ve filmu Vzestup Skywalkera létá, Poe Damerona, vojáka Prvního řádu, astromecha a D-O. Zorii Bliss se jako LEGO postavička objevila poprvé, krátce poté šla do prodeje i v sérii Microfighter. Poe Dameron s brašnou přes rameno a šátkem kolem krku je už osmá Poeova LEGO figurka. Obsahuje dvě varianty obličeje, úsměvavý a naštvaný Poe. Dlouho šlo o poslední figurku postavy vůbec, novější je až Poe ve svetru z adventního kalendáře. First Order Snowtrooper už se objevil v několika starších LEGO setech, v tomto má ovšem nově bílý plášť, což ve filmu odpovídá pěchotním jednotkám vysazeným na planetě Kijimi. Astromech tohoto tvaru se také v LEGO Star Wars představil poprvé a několik měsíců šlo o jediný model svého druhu, než přišel v polovině roku 2020 set Transportní loď Odboje, kde je stejný astromech v imperiální černé barvě. No a roztomile prťavá figurka D-O se objevuje ještě ve stavebnicích Millenium Falcon (nad kterou teda slintám taky) a ve zvětšené verzi ze stejné řady jako je Yoda nebo The Child.

 

A teď k samotnému modelu. Na svou cenu je Y-Wing překvapivě velký, na šířku má 21 a na délku 44 cm, což už si na polici řekne o trochu místa. Nejde o složitou stavebnici, hotovou jsem ji měl za dopoledne a pokud nepočítám lehce nemehlovské ruce při spojování turbínových tyčí, skládalo se mi to bez problémů až lehce. Při skládání Razor Crestu jsem si stěžoval na nálepky, teď už jsem s nimi neměl nejmenší problém. Model má i několik funkčních vychytávek, například bombardovací zásobník vyřešený tak, že točením růžice mezi turbínami otáčíte zásobníkem s bombami a ty pak padají z modelu dolů, nechybí ani pružinové vystřelovače laserů. Podvozek Y-Wingu je řešený odklápěcími nožkami. Model působí křehce, uchycení turbín rozhodně není tak bytelné jako u Razor Crestu, přesto si myslím, že pokud něco při hraní si s modelem odpadne, budou to jen ty odklápěcí nožky, které se dají snadno nasadit zpátky.

Samozřejmě, že otázka nejdůležitější zní: co je na tomto modelu Y-Wingu vlastně nového? Nejprve trocha teorie. Zorii Bliss lítá v Y-Wingu typu BTA-NR2. Jde o novější řadu Y-Wingů, které se v galaxii začaly vyrábět po pádu Impéria a sloužily ve flotile Nové republiky. Od rebelských Y-Wingů tybu BTL-A4 se lišily především jinak řešeným kokpitem. Zatímco rebelské Y-Wingy měly kokpit pro pilota a střelce obsluhujícího dělo umístěné na střeše, Y-Wingy Nové republiky už místo střelce měly do kokpitu přímo zabudovanou automatickou dělovou věž. Abych rozdíl ilustroval, tady máte fotku s plastovým modelem od Fine Molds (já vim, ještě jsem ho nenabarvil).

Společnost LEGO vydala už řadu jiných Y-Wing setů, ke stíhačce Odboje má nejblíž jednoznačně Y-Wing Starfighter z roku 2017 (číslo 75172). Rozměrově je to prakticky stejný model (jen o 3 cm kratší), identické jsou i další části jako uchycení turbín nebo dok pro astromecha. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že Y-Wing z roku 2017 je o dost těžkopádnější, což je dáno hlavně tím, že tehdy na kokpit ještě nebyly použity hladké dílky. Tady je pro srovnání fotka modelu přímo z webu LEGO.

Stíhačka Y-Wing Odboje je tak podle mého názoru výrazným pokrokem v řadě Y-Wingů, které LEGO vyrábělo a vyrábí. Nejde jen o decentní facelift, je to model na první pohled aerodynamičtější, s několika fuknčními prvky včetně vtipně řešeného bombardování a tradičně s pár figurkami, které jinde nenajdete. A hlavně na polici díky svým rozměrům působí dráž, než kolik v reálu stojí. Já jsem spokojený, ba dokonce jsem za své peníze dostal o něco víc, než jsem čekal (a i tak jsem čekal dost).

 

Poznámka pod čarou: Čas od času LEGO ze své produktové řady nějaké modely stahuje a protočí je za jiné. Po nějaké době tento osud čeká i Tantive IV, podle mě jeden z nejhezčích setů, které se aktuálně dají sehnat. Protože stojí stejně jako UCS A-Wing, z důvodu výše zmíněného je pro mě tenhle set samozřejmě ze hry, ale třeba se mezi vámi najdou sběratelé, kteří tuhle ikonickou loď stihnou na českých eshopech koupit. Pak už bude jenom na e-bayi za hrozný pálky, známe to. Ještě přihodím dvě fotky z procesu skládání.

Recenze

Čím mě dostala Assassin’s Creed Valhalla

views
815

Bylo to dlouhý. Bylo to vyčerpávající. Ale platinová trofej v Assassin’s Creed Valhalla je tam. Čas: 120 hodin. Množství zábavy: neměřitelně. Pokusím se na následujících řádcích napsat, co mě přimělo hru hrát tak dlouho a v čem – alespoň pro mě – tkví její kouzlo. 

Jen pro upřesnění, platinové trofeje jsou achievementy na konzolích PlayStation. Každá hra má tři druhy trofejí podle obtížnosti, bronzovou, stříbrnou a zlatou. Za splnění všech trofejí získáte platinovou, která je něco jako razítkem zkompletování celé hry. Což ovšem není to samé jako 100% dohrání, některé trofeje nejsou ani tak o kompletování obsahu jako spíš o výzvě v obtížnosti či provedení unikátního triku. Na PlayStationu 4 byly jen dvě hry, ve kterých jsem platinu získal: Assassin’s Creed Origins a Assassin’s Creed Odyssey. Hnalo mě k tomu hlavně famózní prostředí antického Egypta a Řecka, já mám antiku rád. A když jsem se při oznámení dozvěděl, že Valhalla se bude odehrávat v 9. století v Anglii, tak nějak jsem tušil, že tady už tu platinu nedám. Omyl.

Antika je i ve Valhalle hmatatelná na každém rohu, ruiny z dob, kdy Británie spadala pod Řím, jsou rozesety po celé mapě a těžko se to popisuje, ale po celou dobu Valhally jsem pociťoval takové tesklivě poetické dozvuky staré rozvinuté říše plné slunce, kultury a disciplíny, která pomalu mizí a nahrazuje ji chaos a bláto středověku. Ubisoft umí pracovat s prostědím a mapou jako málokdo jiný a Valhalla je pro mě v tomto směru jednou z nejlepších a nejhezčích herních map, jaké znám. Ten permanentní dozvuk staroby byl jedním z důvodů, proč jsem vydržel hrát tak dlouho a achievement, kdy jsem při zapadajícím slunci zapaloval pochodně na Hadriánově valu, zatímco pod ním se pomalu rozpadají pusté a zarostlé římské kasárny, byl pro mě jedním z vrcholných herních zážitků za poslední roky.

Druhým důvodem, proč jsem vydržel až do platiny místo toho, abych hru odinstaloval po dohrání příběhu, jsou vedlejší aktivity. V Ubisoftu se hecli a zapracovali na tom, aby šlo i po sto hodinách hraní narazit na zajímavou nebo vtipnou vedlejší misi. Rozdělení vedlejších aktivit na artefakty (což je čistý grind, byť díky římským ruinám i pro mě snesitelný), wealth (upgrady postavy) a mysteries byl podle mě skvělý tah. Zaprvé se v tom rychle zorientujete, takže po pár hodinách tušíte, co dělat chcete a čemu se naopak vyhnete (pokud teda nefarmíte platinu). A zadruhé řadu mysteries provází příběhové questy, které fungují někdy jako easter eggy, jindy jako podbarvení dobové atmosféry, vikingské kultury či odkaz na anglosaské pohádky a mýty. Právě tyto questy mě i po desítkách hodin dokázaly překvapit a pobavit. A právě v designu vedlejších aktivit vidím největší zlepšení oproti Origins a Odyssey, protože jinak se ty hry opravdu hrajou dost podobně a tvoří pomyslnou trilogii co se feelingu týče.

Další věc, která se opravdu razantně zlepšila oproti minulým dílům, je práce s předměty a inventářem. Už sebou nenosíte padesát seker a třicet helem. Vaše postava se může zaměřit na boj zblízka, stealth nebo lukostřelbu. Ke každému z těchto směrů jsou tři čtyři druhy brnění a zbraní, které během hry neměníte za nové, ale jen je zlepšujete, což mění jak jejich statistiky, tak vizáž. Při práci s inventářem je třeba pozorně volit i naklikávání skillů do tří větví, protože jdou s výbavou samozřejmě ruku v ruce, ale kdo chce hrát jako tank, i ve větvi pro lukostřelbu najde vylepšení zdraví nebo kdo preferuje stealth, i ve větvi pro boj na blízko najde vylepšení plížení a tak podobně. Pokud nehrajete na easy, tak už to soustředění skillů a předmětů na jednu větev hraje svou roli a může se stát, že v půlce hry kompletně svou postavu překopete, protože budete chtít hrát jinak. Je to vymyšlené chytře a je to mnohem konzistentnější než Odyssey, kde jsem itemy na postavě točil jak na orloji a 90% jich rovnou prodával, aniž bych je vůbec vyzkoušel. Na druhou stranu kvůli rozložení skillů hru potkal jeden z prvních failů hned po vydání, kdy jste neměli šanci tušit, k jakým talentům se ve stále větvící síti skillů proklikáváte. Jejich náhled přišel s patchem krátce po vydání, takže hurá. Ale předtím jsem myslel, že mi jebne.

Dobře funguje i postup hrou, která je rozdělena na regiony a vy si volíte, do kterého se chcete vydat. Každý region má svou vlastní příběhovou linku, čímž se celá Valhalla kouskuje na epizodické vyprávění, což, myslím si, pomáhá tempu hry. Jednou jdete do ozbrojeného konfliktu, jindy řešíte spory mezi místními válečníky nebo nenaplněné dědické právo, dojde i na odlehčenější milostnou zápletku…vzhledem k tomu, že příběhová linka v každém regionu vám zabere tak dvě, tři hodiny, pořád se něco děje a málokdy se stane, že byste po několika hodinách bojovali s pocitem repetetivního obsahu či příběhové vaty. Je ovšem pravda, že se kvůli tomu výrazně rozmlží hlavní příběhová linie, která bude klidně na desítky hodin upozaděna a teprve ve finále vám dojde, že hra vlastně neměla být ani tak o vašem putování Anglií, ale furt je to ten Assassin’s Creed, takže Isu, konec světa, Layla Hassan, bla bla…Nebudu vám nic prozrazovat kromě toho, že pokud v rámci vedlejších aktivit doděláte i příběhový obsah, jako třeba sbírání kousků videa, ze kterých nakonec složíte film, dostanete celkem solidní nálož snahy vyprávět a posunout současnou linku dál a zároveň do hry narvat z druhé strany obloukem i propojení s historií. Přišlo mi, že se Ubisoftu už splašila kobyla a dvakrát nebo třikrát jsem se snaze všechno vypointovat vyloženě smál nebo si říkal: „No tak tohle snad nemyslíte vážně.“

Ale já mám obecně problém s tou současností v Assassin’s Creed hrách, zatímco historický obsah si dokážu užít naplno – včetně Valhally, která podle mě sice nepřináší tak poetický a antickou literaturou inspirovaný příběh jako Odyssey, ale rozhodně mou pozornost udržela po celou dobu a co se příběhu Eivora a jeho klanu týče, cítím se plně saturován, jak by řekl kamarád Martin. Nicméně, upřímně, kvůli příběhu Assassin’s Creed hry nehraju. Já si chci hlavně projít ten svět, užít si historické lokace, pokochat se krajinou a nechat si vyrazit některými místy klidně dech, což se Valhalle daří totálně. Ta hra je velmi fotogenická, freeroam mapou svádí neustále k zapínání fotorežimu a od The Last of Us 2 jsem v žádné jiné hře nenatípal tolik screenshotů.

Ještě poslední poznámka, která musí zaznít. Jakkoliv jsem z Valhally nadšený, některé bugy byly vyloženě vysírací, promiňte mi ten výraz. Není to takový průšvih jako Cyberpunk 2077. Mám i pochopení pro všelijaké grafické bugy a glitche, těm se zasměju, ale průchod hrou mi nezkazí. Ale abych opakovaně nějaký quest loadoval, protože se v něm nenahrála potřebná postava, aby mi boss uprostřed bitvy propadl mapou, aby moje postava narazila na neprostupnou hranici mapy v okruhu padesáti metrů okolo kopce (ne, nebyl jsm uprostřed mise) a když se z něj portla fast travelem, tak hra spadla, to už je moc i na mě. Absolutním vrcholem byla špatná synchronizace sejvů mezi cloudem a konzolí, kvůli které jsem přišel o patnáct hodin progresu (takže reálně jsem platinu nafarmil za 105 hodin). To byl jediný moment, kdy jsem měl chuť hru opravdu smazat z disku.

I tak bych Valhallu doporučil, a to všema deseti. Jsem nadšen, sice to ze mě ještě nedělá vyloženě fanboye, ale všechny poslední tři „Assassíny“ díky zasazení do antiky a raného středověku, ve kterém ta antika ještě hmatatelně doznívala, absolutně miluju. A těším se na DLC, které jsou pro mě díky dosavadnímu zážitku z Valhally automatická koupě.