admin

admin

Novinky

Deskovka pod stromečkem? 12 tipů na dárek

IMG_1225
views
643

Nejsem úplně fanoušek bilančních článků, ale vzhledem k tomu, že jste se na mě v posledních týdnech obraceli s otázkama, jakou deskovku vybrat k Vánocům, rozhodl jsem se tak nějak sesumírovat svoje tipy.

Musim však upozornit, že jde skutečně jen o moje preference, tedy deskovky většinou pro pokročilejší hráče, které zaberou hodně prostoru, obsahují figurky na barvení a cenově jde o vyšší průměr až nejvyšší cenovou hladinu. Až na pár výjimek. Jo a vybral jsem jen do češtiny přeložené deskovky, které jsou buď novinky nebo jsem je ještě letos sehnal na trhu. Taky jsem kladl důraz na to, zda se dá deskovka dobře hrát ve dvou či ne, tímto zdravím holky, co sháněly něco na hraní po večerech s partnery. Tak pojďme na to.

Gloomhaven
Miluju tuhle deskovku! Coby člověk hrající pen and paper RPG hry jsem dostal Gloomhaven okamžitě do krve, za což může báječná narativní kampaň a jednotlivé mise hodně připomínají encountery v 5. edici Dungeons & Dragons. Tahle hra je absolutní bestie, deset kilo kartonových komponent, pravidel a figurek vám zajistí zábavu na hodně dlouho, troufám si tvrdit, že i při hraní jednou týdně kampaň budete procházet minimálně rok. Velký text o Gloomhavenu jsem kdyžtak napsal pro Bigg Magg.
Vhodná pro: sehranou partu kamarádů, co chtějí hrát deskovkovou verzi dračáku
Nevhodná pro: nárazové hraní, hraní jinde než doma (je to fakt obr)
Hra ve dvou: naprosto v pohodě, tady jde o příběh, ne soupeření
Cena: 3000,- plus mínus pár stovek podle obchodu

Twilight Imperium
Famózní záležitost! Epická vesmírná strategie, navíc díky odlišným druhům civilizací hodně rozmanitá a variabilní. Absolutní porno pro partu lidí, která se vyžívá v několikahodinových sezeních plných taktizování, dohadování, obchodování, politikaření i válčení. Potřebuje opravdu velký stůl a trochu biflování pravidel, ale zážitek ze hry je bezkonkurenční. Pár měsíců zpátky jsem tady na blogu věnoval hře článek.
Vhodná pro: fanoušky space opery, trpělivé taktiky
Nevhodná pro: malý prostor, malou skupinu hráčů
Hra ve dvou: nejde, minimum jsou tři, alevyřádíte se až v pěti nebo šesti
Cena: 2800,- plus minus pár set podle eshopu

Pán prstenů: Putování po Středozemi
Podle mě povinnost pro všechny fanoušky Tolkiena, pokud vám nevadí propojení deskovky s aplikací, čeká vás atmosférická kampaň odehrávající se trochu bokem velkého dění Třetího věku, ale zároveň i přímo v jeho středu. Kampaň se dá projít za víkend, ale při opakovaném hraní se lehce liší, což zaručuje replayabilitu. A navíc se dá čekat, že autoři FFG budou další kampaně přidávat podobně jako to dělají v Descentu, Panství hrůzy nebo Imperial Assaultu, což jsou hry na podobné technické bázi. Více o hře píšu v Headlineru.
Vhodná pro: Tolkienofily, fanoušky kampaňových RPG deskovek
Nevhodná pro: nestabilní partu hráčů, v jaké sestavě začnete hrát, v té musíte kampaň projít do konce
Hra ve dvou: úplně v pohodě
Cena: 1900,- až 2600,- podle eshopu

Nemesis
Těžce klaustrofobní hra plná beznaděje, napětí a stresu. Ale milovníci Vetřelce tu budou jako doma, protože tuhle hororovou sci-fi klasiku si autoři deskovky rozhodli přenést na stůl. A klaplo to skvěle, všechny hry, které jsem zatím hrál, jsem si mohl ukousat nehty z toho děsu a stresu. Bonusem jsou povedené figurky, které je radost barvit. Na fotce je kickstarterová verze, nedávno už vyšla česká lokalizace, o které jsem napsal článek do Bigg Maggu.
Vhodná pro: fanoušky Vetřelce, pro ně je tahle hra hotové porno
Nevhodná pro: lidi, kteří neradi prohrávají (tady se vítězí opravdu málokdy a málokdo)
Hra ve dvou: ujde, ale doporučuju spíš co-op, kvůli mechanice zrádce nejlíp funguje Nemesis od tří hráčů výš
Cena: maloobchodní 2999,- ale některé eshopy nabízí levněji

Blood Rage
Hra založená na klasickém přetahování o území, ale obohacená o severskou mytologii a krvelačnou řež vikingských kmenů, které se do sebe hlava nehlava pustily s blížícím se Ragnarökem. Deskovka má vynikající vizuál a hezké figurky (to u her od CMONu asi nikoho nepřekvapí), velmi se mi líbí mechanika volby karet akcí podobná draftování v MTG. Na trhu je několik rozšíření, která jsem bohužel nezkoušel, ale i základ sám o sobě je vynikající zábava. Blíže hru představuju tady na blogu ve starším článku.
Vhodná pro: hráče toužící po rivalitě, fandy severské mytologie
Nevhodná pro: lidi hledající hru na delší hraní, tohle je záležitost cca na hodinu
Hra pro dva: pravidlově možná je, ale doporučil bych tři až čtyři hráče, kdy se teprve pořádně přetlačujete o každé území
Cena: cca 1500,-

Arham Horror 3. edice
Nová edice deskovkové klasiky Arkham Horror prošla výraznou změnou, modulární mapa a narativní hraní rozdělené do scénářů z toho dělá prakticky novou hru ze stejného světa. Já jako novinář oceňuju novou mechaniku novinových článků, to je vtipná změna. Česká verze je na trhu chvíli, přál bych si, aby se jí dařilo a brzy se lokalizovala i nějaká rozšíření, protože ta pro druhou edici byla až na pár výjimek podle mě vynikající a od třetí edice čekám to samé. Článek pro Bigg Magg už chystám, vyjde snad ještě během prosince.
Vhodná pro: fanoušky Lovecrafta, hráče delších náročnějších her
Nevhodná pro: tak jako u Nemesis se nehodí pro hráče co neumí prohrávat, špatné konce, permanentní pres a Arkham Horror tak nějak patří k sobě
Hra pro dva: stejně zábavná jako ve více lidech, obtížnost hry je vyladěná počtu hráčů
Cena: cca 1600,-

Scythe
Alternativní začátek 20. století, kdy se Evropa přečlenila do velkých vojensko-ekonomických frakcí a krajinou kráčejí obří válečné mechy. Tahle deskovka má jeden z nejzajímavějších vizuálů na trhu, který ji odlišuje od ostatních her. Modelově je to další hra o vývoji vaší frakce a její expanze po mapě, víc než o válčení tady jde ale o propočítávání a uvažování, co kde potřebujete boostnout. Více jsem se o hře rozepsal pro Bigg Magg
Vhodná pro: partu hráčů toužících po dieselpunkové eurovce obohacené o přetlačování soupeřů
Nevhodná pro: lidi čekající válku mechů, od toho je Mechwarrior
Hra pro dva: s letos vydaným rozšířením Vzestup Fenrise docela fajn, ale pravá síla Scythe tkví v pěti šesti hráčích u jednoho stolu
Cena: plus mínus 1800,- zaleží na eshopu

Hra o trůny: Matka draků
Jediné rozšíření v tomto článku. Vybral jsem je zejména kvůli tomu, že původní Hru o trůny mění dost zásadně. Kromě přidání dvou nových rodů včetně Targaryenů přináší hlavně mechaniku vazalů, díky které si teď hru v klidu vychutná i menší parta hráčů. Na původní Hru o trůny podle mě nemělo smysl se scházet v míň než pěti lidech a teprve v šesti to byl skutečně zážitek se vším všudy, vazalové teď celkem rozumně absentující hráče nahrazují. Více o hře i rozšíření bude brzy na Bigg Maggu, další článek, který chystám, je právě o této hře.
Vhodné pro: majitele původní hry (jak jinak)
Nevhodné pro: snad jenom pro partu, která je schopná se na původní hru scházet furt v šesti, ale i jim má rozšíření co nabídnout
Hra pro dva: pusťte z hlavy, Hra o trůny skutečně nabere grády až v plném počtu, s Matkou draků je záživná i ve třech či čtyřech lidech, ale ve dvou bych to nehrál
Cena: cca 900,-

Honba za prstenem
Další hra ze Středozemě, tentokrát ovšem ideální na krátké nárazové hraní. Principem připomíná známou hru Fantom staré Prahy nebo Scotland Yard, jeden hráč se snaží utéct ostatním, kteří ho nahání po celé mapě. Zajímavá je hra na dvě fáze, kdy v první prstenové přízraky loví Froda utíkajícího z Kraje do Hůrky, zatímco ve druhé se Gandalf snaží prstenový přízrakům zabránit v chycení hraničáře a hobitů utíkajících z Hůrky do Roklinky.
Vhodná pro: fanoušky Tolkiena, kteří se na deskovky schází spíš nárazově
Nevhodná pro: náročnější hráče vyhledávající epické sessiony
Hra ve dvou: sice jde, ale znevýhodňuje hráče za Froda, protože všechny přízraky ovládá jeden hráč a to je vzdycky jednodušší než když je ovládají čtyři
Cena: cca 800,-

Tapestry
Další z novinek, vydaná stejnou společností jako Scythe. Na vizuálu je to znát, téměř celá grafika kromě artworků je podobná a hráči Scythe se v ní rychle zorientují, stejně tak v samotné hře. Ta je o závodu civilizací, která se ve vývoji dostane nejdále. V jádru jde ovšem o klasickou eurovku, kde skrze vývoj sbíráte body v několika větvích a na konci vítězí ten, kdo jich má v součtu nejvíc. Zajímavá je mechanika tapisérií, které mi připomínají kulturní unlocky v počítačové Civilizaci, zábavná je i stavba města, což je takové malé sudoku. Obrovskou výhodou jsou pravidla o čtyřech stranách. Článek o hře chystám pro Bigg Magg, ale vyjde asi až po Matce draků a Arkham Horroru.
Vhodné pro: fanoušky euroher, kteří už ale chtějí trochu náročnější model „na steroidech“
Nevhodné pro: hráče hledající ryzí civilizační hru
Hra pro dva: jde, ale plně hru doceníte až když přijde další pár na návštěvu
Cena: cca 1800,-

Star Wars: Vnější okraj
Konečně Star Wars hra, která není jen o souboji dobra a zla! Vnější okraj vás nechá vžít se do role pašeráků a bounty hunterů, kteří poletují galaxií tam a zpátky a snaží se plnit úkoly a vypsané odměny. V jádru je to klasická pick up and delivery hra, ale to zasazení do světa Star Wars to posouvá na úplně jinou úroveň. Podrobně jsem hru popsal v Bigg Maggu.
Vhodná pro: partu SW fans scházejících se na nárazové hraní
Nevhodná pro: hráče hledající intenzivnější SW deskovku, na delší hraní vítězí Imperial Assault, do propracovanosti zase Rebélie
Hra ve dvou: jde, ale čistě pro dva hráče bych doporučil spíš koupit anglickou verzi Rebélie nebo českou verzi z druhé ruky (je vyprodaná)

Jízdenky, prosím!
Hra, kterou jako jedinou nemám ve sbírce, a tak používám ilustrační foto. Ticket to ride hrajeme s partou rádi a často, je to nenáročná, ale zábavná eurovka, kterou si dáváme na hodinku na rozehřátí před nějakou velkou deskovkou nebo naopak v noci na dojezd, kdy už někdo musel domů a ostatní by si ještě něco chvilku zahráli. Velmi jednoduchá mechanika stavění železničního spojení na základě barevných políček na plánu a barevných jízdenek na kartách funguje geniálně, pochopí ji každý, ale vyhrát nad ostatními už chce fištrón. Jak jsem říkal, já hru nevlastním, ale počítám, že nové vydání i s přeloženým názvem Jízdenky, prosím! se nijak neliší od geniální Ticket to ride, o které jsem tu psal pár měsíců nazpět (díky za půjčení, Kapíku!).
Vhodná pro: oddechovou hodinku s čistou eurohrou
Nevhodná pro: zatvrzelé fanoušky ameritrashe a legaček
Hra pro dva: jde, ale není to takový napínák
Cena: cca 1000,-

Hry, na které se nedostalo, ale doporučil bych je taky:
Mage Knight – ultimátní edice je báječný dárek, bohužel ale v té hře nemám nahráno ještě tolik, abych se o ní dokázal rozepsat pořádně.
Zombicide – Černý mor je skvělá hra, ale ještě jsem neměl šanci porovnat se „sesterskou“ Zelenou hordou.
Panství hrůzy – další skvělá lovecraftovina, letos vyšlo rozšíření Svatyně soumraku, nakonec jsem se rozhodl dát sem Arkham Horror.
Narcos – další varianta na Fantoma staré Prahy, tentokrát zasazená do světa seriálu Narcos. U mě vyhrál v textu ten Tolkien, ale zábavné jsou obě hry podobně.
This War of Mine a Lords of Hellas – miluju hry od Awaken Realms, ale samostatný materiál o obou hrách teprve chystám.
Star Wars Carcassonne – Carcassonne oblečená do SW hábitu. Hrál jsem teprve nedávno, nenáročná hra prakticky pro každého, článek dám časem sem na blog.

Novinky

Nový Gloomhaven – lehčí, svižnější, levnější

alexandr-elichev-soulhaven-6
views
242

Desková hra Gloomhaven se dočká nového formátu určeného pro široký herní trh. To se chtě nechtě podepíše na obsahu, ale potenciál zaujmout nové publikum bych tam určitě viděl. Nebo v něj spíš doufám.

Gloomhaven je naprosto geniální deskovka. V naší partě vede v popularitě oproti jiným hrám o parník (v závěsu je snad jen Twilight Imperium a v poslední době je dohnala i Nemesis) a když se potkáme v sestavě, pro jakou se Gloomhaven hodí, nehrajeme nic jiného. Jenže co si budeme vyprávět, tahle hra je pro opravdu náročné hráče. Pořizovací cena okolo tří až tří a půl tisíc dělá z Gloomhavenu jednu z nejdražších her na trhu, hlavně jde ale o velkou desetikilovou krabici plnou kartonových komponentů. Herní zážitek nabízí Gloomhaven maximální, ale příprava je šílená a ještě větší magořina je poskládat to zpátky do krabice, pokud si nedokoupíte speciální inzert, tak hodně štěstí a pevné nervy…

Proto nedávno autor hry Isaac Childres oznámil novou verzi Gloomhavenu určenou pro široké publikum. Jeho myšlenka je jednoduchá, smrsknout masivní krabici, jejíž obsah je geekovské porno, do mnohem přístupnějšího formátu, který půjde prodávat normálně v malobchodních hračkářských sítích a nikoliv jen ve specializovaných obchodech. Hra se bude jmenovat Gloomhaven: Jaws of the Lion a půjde o zmenšení opravdu razantní. Pojďme si říct proč.

Co dělá současný Gloomhaven Gloomhavenem? Hromada postav, nepřátel a mapových dílků pro masivní kampaň. To všechno bude rázně proškrtáno. Ve hře budou jen čtyři možné postavy, tři z původního Gloomhavenu a čtvrtá postava bude nový Voidwalker (obrázek níže). Počet nepřátel se zúží na 15-20 druhů, některé známé z původní hry, některé nové. Pryč je kampaň o stovce misí, v Jaws of the Lion bude úplně nová kampaň čítající 24 misí s tím, že prvních šest jsou jakýsi tutorial pro začínající hráče, kde budou karty jen se základními příkazy jako útok a pohyb, v první misi dokonce nepřátelé nemají žádné ability a podobně. Sám Childres přiznal, že pravidla původního Gloomhavenu jsou překombinovaná a začátečníci neměli šanci je pochopit, pokud s nimi neseděl u stolu někdo, kdo Gloomhaven nebo alespoň jiné RPG deskovky hrál. Proto v nové verzi velký prostor věnuje právě správnému naučení pravidel. Podle mě je to správný krok, my když jsme hráli Gloomhaven poprvé, byl jsem vděčný, že dva z nás jsou zkušení deskovkáři a dva dokonce hrají Dungeons & Dragons, jejichž encountery Gloomhaven dost kopíruje. Nebýt toho, ve hře bychom se absolutně ztratili.

Zajímavým krokem je ovšem vyhození všech mapových kartonových dílků. Místo toho budou mapy natištěné ve dvou sešitech, které hráči budou přikládat různě k sobě a tím vznikne mapa pro danou misi. Je to skvělý způsob, jak Gloomhavenu zjednodušit rozestavování a vlastně i přenášení hry, prostě otevřete knížku a hrajete, ale zároveň tím pro mě hra ztrácí to kouzlo deskovky. Tenhle krok je podle mě kontroverzní kompromis, který půlka hráčů bude nenávidět a půlka si ho nebude moct vynachválit. Kartonové komponenty zůstanou, ale půjde už jen o žetony postav, potvor a interaktivních bodů na mapě, tedy pasti, truhly, dveře a tak dále.

Je velkou neznámou, jak nakonec výsledek dopadne. V jádru to evidentně furt bude Gloomhaven, ale zhubnutím přijde o svou jedinečnost. Není nic špatného chtít širší publikum, ale na tom poli, kam se nový Gloomhaven chystá, už je konkurence tak obrovská, že mezi všemi těmi RPG deskovkami střední cenové třídy může zapadnout. Nezbývá než Jaws of the Lion přát, aby se tak nestalo, podle všeho hře zůstanou ty geniální soubojové mechaniky i sandboxová (byť mnohem kratší) kampaň, a to samo o sobě za mě stačí ke koupi. Hra by měla vyjít ve třetí čtvrtině příštího roku.

První dojmy

Ethnos je svižná fantasy bitva o…Slovensko

IMG_1107
views
138

Protože to je úplně to první, co vás při pohledu na herní mapu trkne. Zemi, ve které se hra odehrává, tvůrci snad museli obkreslit.

Ale teď vážně, žerty stranou, to s tím Slovenskem je jen takový vtipný příměr, který vyskočí v hlavě nám Středoevropanům, ale kdo ví, jestli to tam uvidí ostatní. Spíš ne. Deskovka Ethnos se u mě těší poněkud zvláštnímu (a smutnému) postavení. Mám ji doma už několik měsíců, strašně moc se těšim, až si ji zahrajeme, protože to vypadá na zábavnou rychlovku, ale moje parta zatím ne a ne se k hraní dostat. Když už máme času víc, raději hrajeme Gloomhaven, když máme hodinku na nějakou lehkou eurovku, všichni chceme hrát Ticket to Ride. Ethnos se mi zatím nepodařilo klukům k hraní podstrčit, ale však oni na to dostanou chuť, až si tenhle text přečtou.

V jádru je Ethnos klasická area control hra. Máte šest území, která se snažíte během kol postupně ovládnout. Jakmile skončí věk, sečtou se body za získaná území a začíná se odznova (ale o víc bodů), jakmile skončí věk třetí, hra končí a vyhrává hráč s nejvíce body. Tento model se s většími či menšími obměnami opakuje v hodně hrách, namátkou z toho, co jsem hrál v poslední době, mě napadá kartičková Hadara i figurková Blood Rage. Jednotlivé hry se odlišují v navršených mechanikách a technickém pojetí a troufám si tvrdit, že Ethnos se od konkurence odlišuje opravdu výrazně.

První, co mě trklo přes nos a okamžitě nadchlo, bylo grafické zpracování. Ilustrace do hry totiž dělal John Howe. Já ho miluju, protože velkou část života strávil prací na Tolkienových knihách a pomáhal Jacksonovi i s realizací Pána prstenů a Hobita. Pokud jeho práci máte rádi, už teď jsem vám Ethnos asi prodal, protože jeho styl je ve hře fakt znát a s kartičkama v ruce jsem se muchlal, jako kdyby mi bylo deset.

Když jsme u těch karet, ty jsou stěžejní mechanikou celé hry. Karty v ruce totiž skládáte do sestav, které pak vykládáte na stůl a podle toho, jak silnou kdo sestavu vyložil, nakonec získá vliv v dané oblasti a i kdyby jej někdo trumfnul a vyložil silnější sestavu, není třeba smutnit – za vyložené skupiny potvor se na konci věku pořád získávají body, které můžou, pokud se vám podaří sestavit fakt kombo, bodově mnohem víc předčit územní zisk. Je to chytře vymyšlená mechanika, která dětem připomene kvarteto a dospělým poker. Vzhledem k tomu, že moje parta poker miluje a po dračáku si jdeme vždycky sednout na pivo a zahrát si, je přesně tohle důvod, proč si myslím, že bude Ethnos kluky bavit. Vůbec vás teď nepřemlouvám, chlapci…

A zatřetí je tu ještě velká znovuhratelnost díky variabilitě národů, za které hráči hrají. V Ethnosu jich je celkem dvanáct, ale do každé hry se losuje jen šest a s těmi se pak hraje. A rozdíly v jejich pojetí jsou v rámci žánru až nečekaně velké. Ano, jsou tu národy jako elfové nebo trpaslíci, se kterými se hráči soustředí hlavně na svou ruku a propočítávání bodů. Jenže pak jsou tu třeba skřeti, které se během věku snažíte posilovat a nakonec je pustíte rabovat – čím větší skřetí kmen jste vytvořili, tím víc bodů získáte. Nebo můžete zahrát hobity, kteří sice neumí zabírat území, ale zase nafukují vaše vyložené karetní sestavy způsobem, který žádný jiný národ neumí.

Právě ta variabilita národů se mi na Ethnosu líbí nejvíc. Každá hra vypadá trochu jinak, každé kolo můžete hrát úplně jinak, než to předchozí a taktizování se zahráním různých národů může nakonec zvítězit nad soupeřem, který třeba nasadil tempo a prostě sprintuje za body. Samozřejmě jen teoretizuju po přečtení pravidel, jak to funguje v praxi vám povím až později v recenzi.

Ještě v jedné věci má Ethnos nad konkurencí výhodu, a troufám si říct obrovskou: skladnost. Ta hra se vám vejde prakticky kamkoliv, herní deska je poloviční až dokonce třetinová oproti dnešnímu standardu velkých her, kartonových komponent není moc a pokud nebudete hrát s některými národy, vůbec se nemusí dostat do hry a pak už si jenom držíte na ruce karty a vykládáte je před sebe. Tuhle deskovku vecpete v hospodě na stůl pro čtyři a ještě bude kam si dát pivo. Ono to zní jako ptákovina, ale já občas s kamarády řeším, že bychom si rádi nějakou deskovku zahráli třeba někde na zahrádce, ale pro jejich rozměry většinou stejně skončíme u Bangu. Teď už můžu brát na pivo i Ethnos. Byť teda sezóna zahrádek zrovna skončila.

První dojmy

Zombicide: Invader přináší vesmírnou zombie apokalypsu

IMG_1017
views
138

Populární značka Zombicide se dočkala nového člena rodiny. Nemění zábavné jádro, jen přidává nové prvky a totálně změněné prostředí.

Zombicide je skvělá hra. Bez ohledu na to, kterou vlastníte, ať už původní ze současnosti, Černý mor a Zelenou hordu ze středověku nebo futuristickou novinku Invader. O tom, jak se Zombicide hraje, jsem se tady na blogu rozepsal už v článku o Černém moru. Proto se nyní zaměřím hlavně na to, co nového přináší Invader a dojmy z hraní přijdou později.

Invader jsem backnul na Kickstarteru někdy před dvěma lety. Kampaním na hry od CMON odolám málokdy, protože vždycky nabobtnají do takové velikosti, že vám kromě základní hry přijde dvojnásobek, klidně i trojnásobek obsahu navíc. Pokud máte rádi figurkové deskovky a rádi si třeba figurky i barvíte, hry od CMONu jsou v tomhle směru fakt porno. Problém je, že se někde stala chyba a mně přišel Invader jen se základní krabicí a rozšířením, ale místo velkého boxu se stretch goals mi přibalili druhou krabici rozšíření. Co s tím? Napsal jsem do CMONu, omluvili se a slíbili, že mi stretch goals pošlou s další vlnou rozesílání. To se stalo před měsícem, nezbývá mi, než čekat dál a podívat se alespoň na Invader tak, jak je k prodeji v obchodech.

Jen ve zkratce, o čem jsou všechny Zombicide hry: skupina hráčů se snaží dokončit nějaký scénář, zatímco postupně mapu zaplavuje víc a víc zombíků. Ti do mapy vchází ze spawnovacích míst, většinou je to nějaký konec ulice, ale můžou být i v budovách, které hráči prozkoumávají. Postavy sbírají vybavení a zkušenosti, což jim vylepšuje vlastnosti, ale čím silnější postavy jsou, tím silnější zombíci se spawnují. Se zombíky se sice bojovat dá, ale zase ocaď pocaď, pět šest zombíků už je schopno zabít hráče v jednom kole. A protože se časem nachází pět šest zombíků na každém rohu, bez taktizování, kooperace a trochu toho tichošlápkovství se zvítězit nedá.

 

Figurek je už v základu tradičně hromada.

Invader se oproti předchozím hrám liší v několika zásadních bodech. Zaprvé je stylizovaný jako boj přeživších zavřených v základně, na kterou zombie mimozemštani útočí zvenčí, takže se už zombíci nespawnují v interiérech. Místo toho je tu sliz, který dokáže spawnovat nepřátele a pokud se objeví uvnitř základny (kam se může proleptat zvenčí), je třeba jej zlikvidovat. Pro pohyb v základně a venku jsou odlišná pravidla nejen pro dýchání, ale i střelbu. A překopaný je i systém karet, spawnovací karty už do hry posílají jen jeden typ nepřátel lišící se podle síly postav a karty vybavení obsahují častěji užitečné věci.

Odlišností je samozřejmě víc, ale jde spíš o detaily, v jádru je Zombicide furt o tom samém. Včetně nepřátel, kteří jsou jen vizuálně odlišné varianty téhož z předchozích her (zombící, běžci, tlusťoši a boss). Nebýt těch stretch goals v kampani, hru bych nekoupil, když mám doma Černý mor. Ale ty stretch goals Invader od předchozích her odlišují o dost výrazněji, kromě toho, že obsahují 38(!) nových hrdinů, je v nich i několik desítek (já neměl sílu to počítat) odlišných zombíků a bossů, každý s jinými pravidly než nepřátelé ze základní krabice a rozšíření. Problém je, že mi prostě nic z toho nedorazilo, takže ještě nemůžu hodnotit, jak výrazná změna to je. No nic. Musí mi stačit alespoň rozšíření Black Ops. To přidává kromě těžšího bosse speciální jednotku šesti hrdinů a propojitelné mapové díly a scénáře, takže Invader teď můžu hrát až v počtu dvanácti hráčů. Ne že by se mi to asi někdy povedlo, ale ta představa je geniální.

 

Díky rozšíření může do hry naskočit až šest dalších hráčů.

V Česku to zatím nevypadá, že by se chystala česká verze jako u Černého moru a Zelené hordy. Na druhou stranu vzhledem k tomu, že už za dva týdny na Kickstarteru bude startovat kampaň na druhou edici původní Zombicide, vůbec bych se nedivil, kdyby v Blackfiru, kde se překladu starších her zhostili, čekali na tenhle titul.

 

První dojmy

Ars Nova je jako deskovkové Jméno růže

IMG_1005
views
127

Není rozšíření jako rozšíření, Ars Nova k Johance z Arku je prakticky odlišná hra. Z generálů armád se stanete vyšetřovately záhad.

Když jsem na Kickstarteru backoval Johanku z Arku, už základní balík nabobtnal do rozměrů, že mi ta hra vydrží na pár let. Široké škále celkem sexy rozšíření jsem dokázal odolat s jedinou výjimkou: za 20 dolarů jsem přikoupil Ars Nova inspirované Jménem růže.
Inspirované je přesný výraz, protože autoři hry samozřejmě nemají na Ecovo dílo ani stejnojmenný film práva. Přesto není co řešit, už františkán na krabici jasně odkazuje k Seanu Connerymu v roli Viléma z Baskervillu. Vzhledem k tomu, že Umberta Eca miluju a mám doma v knihovně snad všechno, co u nás vyšlo (minimálně v té báječné edici od Arga), okamžitě jsem rozšíření přidal k objednávce a nedávno mi konečně dorazilo.

Srovnání velikosti figurek s kostelem ze základní hry.

Ars Nova kompletně mění pojetí hry. Johanka z Arku je víceméně wargamingová hra postavená na deskovkových rozměrech a mechanikách, v Ars Nova se naopak nebojuje vůbec. Neovládáte žádné jednotky, žádné vojáky. Stanete se františkány vyšetřující tajemství v jednom izolovaném klášteře, kde něco není tak úplně v pořádku…

V rozšíření jsou dva scénáře, ten první je pro jednoho až tři hráče, kteří se chopí postav františkánského vyšetřovatele a dvou jeho asistentů. Spolu pak chodí po klášteře a snaží se přijít na kloub záhadě. V rámci znovuhratelnosti je zde několik možných záhad, jednou vyšetřujete vraždu, jindy se snažíte najít zločince schovaného mezi mnichy, hororovější varianty jsou třeba stopování satanistického kultu nebo snaha odvrátit záhadné šílenství prostupující celým klášterem.

Ve druhém scénáři se v klášteře dějí ty samé záhady, ale hra je určená pro dva hráče hrající proti sobě. Jeden hraje za františkána a asistenty, druhý za mnichy. A zatímco františkán se snaží tajemství zavčas rozlousknout, hráč hrající za mnichy se snaží naopak svůj děsivý plán dotáhnout do konce.

To je Ars Nova ve zkratce. Hru jsem zatím nehrál, jenom studoval obsah a pravidla. Schovávám si ji na moment, kdy se u mě doma sejdou další nadšenci do Ecova díla a užijeme si to společně. Ale už teď jsem z rozšíření nadšen, za 20 dolarů mi to připadá jako super kauf. Kromě toho, že jde prakticky o samostatnou hru (byť mapa kláštera potřebuje díly i ze základní hry), zároveň obsahuje i druhou sadu karet, díky které můžete všechny modely zařadit i do základní hry. Jak ale budou mniši a františkáni fungovat na bojišti, to si zatím netroufám hádat. Pro mě je hlavní, že mám teď doma Jméno růže jako deskovku.

Novinky

V Arkham Horror: Final Hour zachraňujete svět na poslední chvíli

7161-1_arkham-horror--final-hour
views
201

Fantasy Flight Games připravují další hru ze světa Arkham Horror. Tentokrát má být časově mnohem svižnější a zaměřená víc na boj.

Když jsem psal poslední článek pro BiggMagg o rozšíření k Panství hrůzy, porovnával jsem si v hlavě hry na Lovecraftovy motivy, které společnost Fantasy Flight Games vydala a došlo mi, že jsem chtěl už před časem napsat krátký článek o jejich chystané novince Final Hour. To člověk zapomene hned, povinnosti, uzávěrky, stačí jedna živelnější redakční porada a už se z ní odchází s hlavou plnou úplně jiných myšlenek. I proto jsem na tento blog dva týdny nic nenapsal, ale konec řečí okolo, pojďme na věc.

Co se lovecraftovských deskovek od FFG týče, hrál jsem Arkham Horror, Eldritch Horror i Panství hrůzy, minuly mě jen ty jejich karetní kousky. Hry jsou to vynikající, ale všechny jsou dost náročné – jak obtížností, tak časově. Ve FFG si toho jsou vědomi a proto jako jednu z prvních věcí o Final Hour prozradili její délku. Jedna hra by se měla vejít do hodiny (už ten název, že…), což je oproti výše jmenovaným hrám poloviční až třetinová doba. Zároveň bude hra cílit spíš na boj, ve FFG už avizovali, že ze široké škály jejich postav vybrali do Final Hour hlavně bouchače, ať už herně nebo z hlediska lore.

Hra se odehrává ve městě Arkhamu na půdě Miskatonické univerzity. Detektivové, za které hráči hrají, přijíždějí na místo v poslední možný moment, rituál už běží, po kampusu se plíží nestvůry, oblohu zahalil obrovský vír a hrdinným postavám nezbývá nic jiného než se pokusit na poslední chvíli rituál zastavit a zabránit tak příchodu prastarého.

Teď přichází část, kdy budu teoretizovat, protože jsem zatím neměl jak si hru osahat. Ale z preview FFG i šťastlivců, kteří si mohli Final Hour vyzkoušet se zdá, že hráči musí řešit hlavně dva úkoly – hledání stop k zastavení rituálu a boj proti stále rychlejí se spawnujícím nestvůrám. Dost mi to v tomto směru připomíná vynikající Andor (znovu zdůrazňuju – jen uvažuju, vydání je ještě daleko).

Zajímavá a v rámci značky inovativní je mechanika kooperace hráčů, která jde hodně vstříc atmosféře. Aby byl rituál zastaven, musí se skupina rozdělit. Jeden běží na koleje, druhý do učeben, třetí třeba do menzy. V takové situaci se mezi sebou detektivové nemají jak domluvit a hráči ten pocit zažijí skrze karty akcí, které vykládají. Každá karta má nějakou iniciativu, vy si sice můžete svou akci vybrat, ale roli hraje i to, jakou kartu si vybrali ostatní. Úspěch akce nestojí jen na vašem rozhodnutí, ale i na pořadí, ve kterém jsou akce podle iniciativy rozhodovány. Tento způsob zahrávání akcí jsme si s mou deskovkovou partou vyzkoušeli už na Gloomhavenu a je to vynikající. Samozřejmě že nejde hráčům zabránit, aby se u stolu domluvili, jakou kartu kdo zahraje, ale obejdou tím jednu ze stěžejních mechanik hry a ochudí se o zážitek.

Tak jako není dopředu jasné, jak moc sehraní detektivové budou, není jasný ani jejich výsledek. Primární je samozřejmě sbírat stopy k zastavení rituálu, ale kdy k tomu dojde záleží na samotných hráčích. Ti si totiž na základě nasbíraných stop řeknou, že teď je konečně čas to zkusit a pak přijde okamžik pravdy. Zastavení rituálu má svá vlastní pravidla a povede se jen v případě, že hráči našli patřičné stopy a pochopili, jakým způsobem mají rituál zastavit. Když to nevyjde, smůla. Cthulhu je tady a přišel konec světa. Pokud si hráči na pokus zastavit rituál ještě nevěří, můžou zkusit hledat stopy déle, ale pak zase hrozí, že je brzy přejede stále větší a větší horda nepřátel.

Podle těch preview, co jsou venku, se mi Final Hour líbí dost. Já mám ty arkhamovské deskovky od FFG fakt rád a vypadá to, že novinka není jejich derivát ani pokus o ždímání peněz, ale opravdu rozšiřuje škálu her z tohoto světa do větší rozmanitosti. Je otázka, jestli se to svižné tempo a tlak od prvního kola nebudou trochu třískat s lovecraftovským feelingem, který je třeba v Arkham a Eldritch Horroru hmatatelný, ale částečně díky tomu, že hráčům dává čas se do hry pořádně ponořit, rozkoukat se a krůček za krůčkem to do sebe vsakovat až do závěrečného kataklyzmatu. Final Hour v tomhle bude nejspíš jiná. Ale i tak se na ni těšim. Jako malej Jarda, ha ha ha! Brzy se dozvíme, jaká hra je, v originále vychází ve čtvrtém letošním kvartálu, české lokalizace bychom se měli dočkat snad během příštího roku.

Recenze

V Blood Rage je konec světa krvavý, svižný a zábavný

1005016
views
273

Já vím, já vím, dělat recenzi o hře, která vyšla už před třemi lety, vypadá divně. Ale hej, tahle stránka není médium, ale blog, nemusím brát ohled na datum vydání a prostě si tu píšu o deskovkách tak, jak mi přijdou pod ruku. A my jsme s nerdybros konečně vyzkoušeli Blood Rage.

Jde o první z trilogie strategických her, které pro společnost CMON vymyslel Eric M. Lang, druhou je východoasijský Rising Sun a třetí bude nedávno avizovaná egyptská Ankh. Blood Rage je zasazená do světa severské mytologie, kde se jednotlivé kmeny perou mezi sebou o nadvládu nad centrálním Ygdrassilem a okolními zeměmi a snaží se z plenění a konfliktů vytřískat co nejvíc, než přijde Ragnarök. Jde o klasickou eurohru, kde všichni hrají do konce (tím je zde Ragnarök na konci třetího věku) a kdo do té doby posbíral nejvíc bodů, ten vyhrál.

Sbírat body můžete několika způsoby. Pleněním kraje a vylepšováním vlastního klanu, bojováním se soupeři nebo plněním úkolů. Sekundárně se dá bodovat i skrze určitá vylepšení, já měl například upgrade, který mi uděloval vítězné body za každé mrtvé bojovníky vracející se z Valhaly do hry (což se děje vždy před začátkem dalšího věku). Hra se obejde úplně bez kostek, veškerá interakce se tady odehrává skrze vaše rozkazy, kterých máte vždy na každý věk určitý počet. A skrze rozkazy zahráváte karty, které si na začátku věku vždy vybíráte draftem podobným tomu z MTG – čím pozdější věk, s tím silnějšími kartami hrajete. To je všechno.

Zní to jednoduše, protože jde v jádru furt jenom o eurovku. Ale na tu kostru je nalepená taková vrstva dalších věcí, že má Blood Rage dost překvapivou hloubku. Cest k vítězství vede několik a je jen na vás, jak se rozhodnete farmit body. Můžete se furt navážet do soupeře nebo se naopak konfliktům vyhýbat a plenit na druhém konci mapy. Kromě vašich bojovníků a vůdce si můžete najímat pomocníky jako elfa, trpaslíka nebo potvory jako je troll či mořský had. Na mapě se furt něco děje a pokud dojde k viditelnému zbrždění hry, je to proto, že se tak rozhodli hráči, ne proto, že by hra ztrácela tempo. Možná proto Blood Rage trochu trpí klasickým problémem eurovek, a sice že čím míň hráčů, tím menší zábava. Jasně, je to sranda i ve dvou, ale když jsme to tak hráli, tak se nám třeba stalo, že ve třetím věku, kdy by měla hra gradovat, jsme naopak neodehráli jedinou bitvu, protože jsme prostě nějak nalosovali úkoly a neměli jsme důvod opustit naše pozice na mapě. Ve třech nebo ve čtyřech by taková situace stopro nenastala, protože je ta hra mnohem víc kontaktní, tedy spíš konfliktní.

K Blood Rage vyšlo několik rozšíření, ale ty bohužel nemám a nemůžu je tedy posoudit. Jen pro informaci, jedno rozšíření přináší možnost hrát s pátým hráčem (což bude ještě větší masakr), druhé rozšíření přidává do klanů zaříkávače rozšiřující možnosti hraní a třetí rozšíření přidává severské bohy měnící pravidla hry v oblastech, ve kterých se na mapě objeví. Jak říkám, rozšíření sice nemám, byť minimálně to pro pátého hráče si nejspíš někde koupím, ale už z tiskových materiálů si dovedu představit, jak zábavně herní model nabobtná. Představit si to není těžké, protože…

…protože Blood Rage je hrozně lehká hra na pochopení. Velmi rychle dostanete do ruky mechaniky udělování rozkazů a zahrávání karet, stejně rychle se zorientujete na mapě a tím jste se vlastně už hru naučili, vítězství je od té chvíle jen a pouze na vás a na tom, jak strategicky nebo vypočítavě dokážete uvažovat a hrát. Hodně hru zlehčuje jednoduchý soubojový systém postavený na součtu síly válečníků a jejím přifukování skrze vykládání karet, což v praxi znamená, že když se potkáte se soupeřem na mapě, za pět vteřin si vypočítáte sílu vašich klanů, dalších pět vteřin dohráváte efekt karekt a je po boji. Svižné, snadné, efektivní.

A teď samozřejmě ta nejdůležitější otázka. Doporučil bych hru koupit? Rozhodně, ale záleží i na tom, co už máte doma. Eurovky se od sebe v základu zas až tak neodlišují, aby mělo smysl jich mít doma třeba pět. Představte si osu, kde na jedné straně máte jednoduché hry jako Ticket to Ride nebo Hadara a na druhém konci strategické euro-obry jako Scythe. Blood Rage je zhruba uprostřed, zachovává si svižnost a kratší herní dobu, ale zároveň už obsahuje hloubku a výpravnost velkých her. Pokud přesně tenhle typ hry hledáte do sbírky, Blood Rage vás nezklame. A navíc má hezké figurky (což je u her od CMON milé pravidlo). Tolik za mě, mějte se parádně a pokud chcete vidět další fotky, najdete je v předchozím článku, který jsem o Blood Rage vydal před několika měsíci.

Hodnocení: 5/5

První dojmy

Ypsilonie ukazuje, jak vypadá škola hrou

IMG_0896
views
161

Pojem „škola hrou“ má různý výklady, od doslovných po velmi volný. Ale v případě deskovky Ypsilonie mi vyskočil v hlavě okamžitě, jakmile jsem krabici otevřel a začal se seznamovat s jejím obsahem.

Původně jsem o týhle deskovce psát nechtěl, plánoval jsem článek o Ethnosu a s Ypsilonií bych počkal až na reakce dětí. Moje máma učí na základce, proto jsem jí Ypsilonii dal, ať ji se žáky vyzkouší a pak mi poví, jaký to bylo. Já totiž zatím děti nemám a s nerdybros hrajeme úplně jiný deskovky, proto jsem chtěl na blog Ypsilonii dát až v momentě, kdy budu mít na hru nějakou odezvu. Ale změnil jsem názor, šup sem s ní!

Ono totiž na Ypsilonii není moc co zkoušet, protože v různých obměnách jsme tuhle hru hráli vždycky. V jádru vychází z Člověče, nezlob se, chodíte po políčkách a vyhazujete si figurky do domečku. K tomu navíc na mapě zažíváte setkání, můžou vám buď pomoct nebo vás zdrží. A ta mapa je navíc hrozně hezky provedená, takže mi Ypsilonie po pár vteřinách zkoumání okamžitě připomněla hru Dlouhý, Široký a Bystrozraký, pamatujete si? Ilustroval ji, myslím, Neprakta…Jak já ji jako kluk miloval!

Ypsilonie je prakticky to samý s jednou dost zásadní nadstavbou – učí vás vyjmenovaná slova. Teda ne vás, vy si je jenom zopáknete, ale vaše děti z týhle školní látky pochytí opravdu dost. Můžou za to karty setkání. Každá z nich vypráví nějaký příběh právě s důrazem na vyjmenovaná slova a tady si dovolím osobní odbočku: mně to přijde prostě skvělý. Já jsem měl totiž na základce s gramatikou problém, v diktátech jsem byl klasickej trojkař. Naši místo toho, aby mi našli doučování, místo toho aby to do mě rvali doma při opáčku u stolu, mi řekli jenom: „Čti.“ A tak jsem četl. Knížky, časáky, co mi přišlo pod ruku a ono to fakt fungovalo, dostal jsem gramatiku z psaný formy plynule do krve a na gymplu už jsem měl diktáty za jedna. A právě tohle intenzivní čtení malých příběhů v sobě Ypsilonie obsahuje. Skvělej nápad a tvůrcům hry salutuju.

Hra se navíc jen tak neohraje, protože má několik variant. Čtyři různý menší desky, kde plníte jiný úkoly (třeba sbíráte bylinky, který pak musíte přinést do lékárny), jednu velkou mapu vzniklou složením všech desek, je tu i režim pro týmovou hru. Jasně, není to žádná deskovka na tříhodinový hraní u piva (i když…po sedmi pivech to taky může být zážitek) a dospělým hráčům toho asi moc nenabídne, ale jako způsob, jak naučit děti vyjmenovaná slova, mi připadá Ypsilonie vynikající. Ovšem pořád je to jenom můj dojem z rozbalený hry a pročtených pravidel, zátěžovým testem deskovka projde, až ji máma odnese do školy.

Novinky

Ovládněte Arrakis! Deskovka Duna se vrací

Snímek obrazovky 2019-08-14 v 15.38.17
views
329

Už to vypadalo, že deskovka podle knihy Franka Herberta Duna zůstane navždy minulostí. K našemu štěstí se tak nestalo a příští rok si ji budeme moci zahrát.

Vinu na tom nesla poměrně složitá politika ohledně autorských práv. Deskovka Duna původně vyšla v roce 1979. Hráči se v ní vžili do role jednotlivých frakcí známých z knihy a snažili se postupně ovládnout planetu Arrakis. Toho šlo docílit jak strategií a diplomacií, tak bojem. Na pravidlech mě zaujaly dvě věci. Zaprvé je Arrakis rozdělena na malá teritoria, ve kterých náhodně propukají písečné bouře. Jakmile má nějaký hráč jednotku na poli, kde je bouře, o všechno v daném poli přichází. A druhá věc – planetu ovládnete v momentě, kdy obsadíte určitý počet pevností. A když se spolu dva nebo klidně tři hráči dohodnou na alianci, počet jejich pevností se sčítá. Hra tak vlastně od začátku nabádá k dohadování spojenectví, což ve třech asi nebude úplně zábava, ale v šesti to podle mě bude hodně velká jízda.

Takhle bude nové vydání Duny vypadat.

O pět let později šel do kin slavný Lynchův film, což byla skvělá příležitost vydat deskovku v druhé edici spolu s několika rozšířeními…a pak už začal zmatek. Ono totiž u podobných deskovek máte dvě různá autorská práva – na užití značky a na užití pravidel, která někdo musel vymyslet. A když společnost Fantasy Flight Games získala práva na hru, bohužel s ní automaticky nezískala práva na značku Duna. To vedlo k tomu, že FFG vydali následně deskovku Rex: Final Days of the Empire, což byl prakticky reprint staré Duny, ale zasazený do jejich vlastního universa Twilight Imperium. Tím prakticky došlo k pohřbení původní Duny – práva na deskovku měl někdo, kdo neměl práva na značku a už si je adaptoval do vlastní hry a práva na značku měl někdo, kdo neměl práva na hru a ani neměl v úmyslu je pro další deskovku dát k dispozici. Vítejte ve světě herního průmyslu.

Frakce, za které si můžete zahrát.

 

Stala se ale neuvěřitelná věc. Společnost Gale Force Nine nedávno oznámila, že se dohodla se správci Herbertovy pozůstalosti i s filmovou společností Legendary Pictures a vydá novou verzi původní deskovky Duna. Vyjde příští rok souběžně s novým filmem, který točí Denis Villeneuve a bude vycházet z jeho vizuálů. Pravidlově však půjde skutečně o reprint původní deskovky, kde podle Gale Force Nine upravili všeho všudy asi 5% pravidel tak, aby odpovídala víc současným herním trendům. Zpráva to je výborná a já se na tu hru těším jak malej Jarda, i když o ní zatím nemáme moc informací. U toho mála zveřejněných obrázků, která jsem k textu připojil, platí, že se ještě vizuály můžou změnit. Jak jsem říkal, deskovka má korespondovat s filmem a z něj zatím nebylo zveřejněno vůbec nic. První obchody už spoustily předobjednávku, cena se pohybuje okolo dvanácti stovek. Už aby to bylo venku!

Novinky

Papír, tužku, kostky a vzhůru do Středozemě

TOR_LOGO_Announcement-1-1200x813
views
249

Hra na hrdiny The One Ring se brzy dočká nové edice. Pokud chcete s kamarády začít hrát RPG zasazenou do Tolkienova světa, toto bude ta správná chvíle.

Není to tak dávno, ani ne rok, co jsem na jednom eshopu objevil skladem poslední zbytky z vyprodané hry na hrdiny The One Ring. Knihu pravidel, dungeon master screen a jednu knihu dobrodružství. Okamžitě jsem to koupil, aniž bych si o hře zjistil něco víc. Věděl jsem jen jedno: je prakticky vyprodaná. The One Ring totiž vyšla už v roce 2011, v roce 2014 se dočkala upraveného vydání, během té doby vyšlo pár dalších modulů, ale celkově výrobce hry, spolčenost Cubicle 7, moc netlačila na pilu a nijak se neobtěžovala s dotisky. Kdo chce začít hrát, základní knihu si asi ještě nějak sežene, ale ostatní knížky až na výjimky musí upirátit z netu.
Upřímně, zatím jsem neměl čas hru ani s jednou družinou vyzkoušet. S první bandou máme už několik let rozjetý tažení v Dungeons & Dragons, s druhou partou jsme v půlce tažení Star Wars a časově jsme na tom asi tak jako všichni pracující lidi – už takhle jsme rádi, že se jednou za čas všichni sejdeme. Jakmile ale nastane příležitost, určitě se pokusím kluky nalomit, aby se mnou The One Ring zkusili.

Artwork družiny z první edice.

Protože pořád je to prostě RPG ze Středozemě, to chceš hrát. Herně vypadá hra výborně. Snaží se do Tolkienova světa hráče vtáhnout s citem a stylově. Pokud si myslíte, že budete hrát za druhýho Gandalfa, Aragorna a Legolase, máte smůlu. Postavy v The One Ring jsou obyčejní dobrodruzi, kteří se co do schopností v pozdějších fázích hry dostanou možná na dostřel Faramirovi, ale rozhodně to nebudou žádní velcí hrdinové. V The One Ring se ani neděje moc hrdinských příběhů, žádná high fantasy se nekoná. Naopak. Celá první edice se drží při zemi, odehrává se v Rhovanionu (jinak také Divočina, kraj na východ od Mlžných hor) mezi událostmi z Hobita a Pána prstenů a s tím koresponduje i její náplň. Se Středozemí se děje něco divného, Temný hvozd zaplňují podivná stvoření, krajinou začínají bloudit tlupy skřetů, ale Sauron stále zůstává skrytý a bude ještě trvat, než se přihlásí o slovo. V The One Ring zkrátka nejde o válku, ta se teprve blíží. Jde o objevování Středozemě a prožívání dobrodružství, která jsou možná na poměry Tolkiena malá (pár příkladů, co družina dělá: v Temném hvozdu eskortuje elfy mířící do Šedých přístavů nebo se vydává do skřetího tábora sejmout náčelníka), ale dohromady všechno dává krásnou skládačku toho, jak postupně Středozem zahaluje stín coby předzvěst Války o Prsten. To se mi líbí hodně. Hra navíc klade opravdu velký důraz na pocit dobrodružství z hlediska expedice a oproti jiným RPG hrám má propracovaná pravidla pro dlouhé chození světem. Tady se fakt nechodí z hospody do jeskyně a z jeskyně zpátky do vesnice prodat v krámu kořist. The One Ring je o týdnech a měsících potulování se Rhovanionem, kde se i cestou z Rhosgobelu na Kosatcová pole může stát cokoliv.

 

Mapa území, na kterém se odehrává první edice.

Abych se ale konečně dostal k tomu, proč to všechno píšu. Cubicle 7 oznámili druhou edici. První vlna přijde na trh v posledním čtvrtletí letošního roku (a prvním roku příštího) a bude zahrnovat základní knihu (čítající 352 stran), nový screen pro dungeon mastera, bestiář, dva moduly prostředí – Minas Tirith a Morii, jeden kampaňový modul odehrávající se v Gondoru a vyjde i starter set obsahující vše nezbytné do startu: výtah pravidel pro družinu i pána jeskyně, předpřipravené osobní deníky, sadu kostek, zkrátka klasika. Tvůrci hry zároveň posouvají i její setting, odehrává se o něco později, resp. blíž Válce o Prsten. Správce Gondoru Denethor svolává do své země dobrodruhy z celé Středozemě, aby se zapojili do boje proti stále rostoucímu stínu na východě. The One Ring se tak přesouvá z Rhovanionu na jih, ale to neznamená utrum starým pravidlům a prostředí, naopak, nová edice má být plně kombinovatelná se staršími knihami.

První artwork z druhé edice.

Vzhledem k tomu, jak se po první edici zaprášilo, myslím si, že právě začátek příštího roku bude ten správný moment, kdy se plácnout přes kapsu, pokud chcete začít The One Ring hrát. Já do toho půjdu určitě, protože si myslím, že moduly k našemu Star Wars tažení nám vydrží cca do jara a pak budeme s partou řešit, co hrát dál. A v ten moment budu lobbovat za Pána prstenů jako divej. Protože tohle prostě chci hrát.