admin

admin

Recenze

LEGO Imperial Probe Droid: křehký, ale krásný

IMG_3060
views
196

Že LEGO vyrábí modely pro stavitele 18+, to je známá věc. Konečně se mi ale do ruky dostal první v tomto ratingu, takže jsem byl samozřejmě zvědavý, v čem ta náročnost spočívá. A kromě toho je to Star Wars LEGO, což miluju samozřejmě automaticky. Tak se na tu krásu pojďme podívat.

Nejprve trocha teorie. Imperial Probe Droid je obecně známý název (tak stroj také označí Leia v páté epizodě), v kánonu se přesněji uvádí Viper Probe Droid. Je to ale jenom detail, který nehraje roli, ve filmech se probe droidů objeví tak málo, že nám nějaká přesnější označení můžou být volná, důraz je na to kladen až v Expanded universe. Tyto průzkumné droidy používalo na sondáž Impérium, které v rámci projektu Swarm vypustilo tisíce těchto strojů kvůli pátrání po skryté povstalecké základně. Několik droidů přistálo na planetě Hoth…a zbytek už znáte z filmu Impérium vrací úder.

Už při otevření krabice je jasné, proč je set 18+. Tolik malých součástek, které se preventivně do dětských setů skoro nedávají kvůli nebezpečí vdechnutí, jsem v jedné krabici ještě neviděl. U LEGO Imperial Probe Droid (#75306) je důraz kladený hlavně na detail, nikoliv efektivitu pro hraní. Velké kostky tvoří tělo droida, zatímco ty menší slouží k mechanickým ramenům a detailům na plášti, tedy řadě optických čoček, čidel a radarových snímačů. I průvodní slovo kreativního ředitele Star Wars sekce firmy LEGO, Jense Kronvolda Frederiksena na začátku návodu dává tušit, že tenhle set je pro dospělé. Při čtení Frederiksenových slov máte totiž pocit, jako kdyby si povídali dva nostalgičtí fanoušci odkojení původní trilogií Star Wars.

Při odhalení tohoto setu několik měsíců zpátky jsem se divil dvěma krokům, kdy si LEGO vyložilo design trochu po svém. Droida vyrábí ve světlejším odstínu, než se objevil ve filmu, a tělo neopisuje pravidelný kruh, ale kvůli komponentům pro úchyt ramen je základna do nenápadného čtverce s velmi zaoblenými rohy. Ale ono to vůbec nevadí, i tak jsem na tom po složení mohl oči nechat. A pozor, kvůli tomu světlému odstínu jsem si dělal nějakou rešerši a zjistil jsem, že Viper probe droidi se skutečně objevovaly v šedé barvě.

Stavba setu mi zabrala cca dvě a půl hodiny. Zatímco sněhová základna a tělo droida šly rychle, u ramen už to byla piplačka. Vemte si, že rameno o délce zhruba deseti centimetrů používá dvacet dílků. Malých, křehkých, jejich napojování je třeba dělat s citem a fakt doporučuju tady dvakrát koukat do návodu a jednou cvakat. Ale výsledek je báječný, ramena se hýbou jak si je nastavíte a můžou se ještě otáčet v širokých úhlech v místech, kde jsou připevněná k tělu. Samozřejmostí je hlava otočná ve 360 stupních. Nevím, kolik těchto LEGO setů se v Česku zatím prodalo, ale velice bych se divil, kdyby dva z nich byly složené ve stejné poloze.

Když jsem u těch ramen, tady příchází má jediná výtka. V krabici je šest očíslovaných pytlíků a dva malé, neočíslované s malými mechanickými dílky. Jenže v návodu bohužel není zachycený moment, kdy přijdou na řadu dílky z neočíslovaných pytlíků. A tak se stalo, že když jsem skládání modelu streamoval na mém Twitchi, jako mamlas jsem několik minut (které jsou v přímém přenosu fakt nekonečné) hledal jeden jediný dílek mezi ostatními z momentálně rozestavěného pytlíku, než mi došlo, že hledaná součástka se nachází v úplně jiném, dosud neotevřeném sáčku. Bylo to matoucí, vás už se to ale díky této recenzi týkat nebude, protože jste se právě dozvěděli, že v návodu u kroku 89 přichází čas otevřít neoznačený pytlík.

Jakmile jsem ale pochopil problém s neoznačenými sáčky, pak už to šlo jako po másle a výsledek je báječný. Bez přehánění, ten model je nádherný a v reálu vypadá ještě lépe než na fotce. Je to doslova výstavní kousek, na hraní to sice není, na to je droid příliš křehký a při nastavování ramen do jiné polohy vám snadno zůstanou v ruce. Ale vykoukal bych do něj díru, jak roztomilý LEGO Imperial Probe Droid je a vystavený na knihovně v obýváku vypadá moc hezky. Ostatně, od toho vystavování tahle řada, kde doteď vycházely helmy a blíží se Vaderova meditační komora, je primárně a LEGO v tomto směru podle mě odvádí skvělou práci. Co vám budu povídat, LEGO Imperial Probe Droid je roztomilý a už se těším, až ho budou obdivovat návštěvy, co dorazí zase na nějaké deskovky nebo dračák.

Ještě dodám, že LEGO nedávno představilo Star Wars sety chystané na druhé pololetí, a to včetně zmíněné Vaderovy komory. Vzhledem k tomu, že LEGO bude mít svůj program na přažském Comic-Conu konaném ve dnech 15.-17. října, dá se čekat, že si tam budeme moct nejen tyto sety očíhnout na vlastní oči. A bezpochyby tam bude mít LEGO mnohem nabitější program.

 

Recenze

Dameronův X-wing v novém kabátě: láska na první pohled

IMG_3024
views
160

Jestli mě něco na nové trilogii Star Wars zklamalo, byl to nedostatek nové vesmírné techniky, což bylo znát hlavně na sedmičce recyklující staré x-wingy a tie fightery. Přesto došlo k něčemu, čemu se u karosérií aut říká facelift, a u x-wingu spočíval ve změně čtyř turbín na půlkruhové, které v klidovém stavu křídel vytvoří dva masivní válce. Byl to detail, ale strašně se mi líbil a u stavebnice LEGO vydávané pod plným názvem Stíhačka X-wing Poe Damerona (#75273) už jsem si ten detail při stavění a výsledném dokončení modelu přímo zamiloval. 

Nejprve ale trocha teorie ze světa Star Wars. Poe Dameron lítal ve stíhačce X-wing typu T-70. To byl nástupce strojů T-65B, které známe z původní trilogie a ve kterých lítali třeba Luke Skywalker nebo Wedge Antilles. Po pádu Impéria se T-70 staly páteřními stroji letectva Nové republiky, dokud je nenahradily ještě modernější T-85 (ty jsme mohli vidět v seriálu Star Wars: Resistance). S nástupem nejmodernějších strojů Nová republika starší T-70 vyřadila, a právě tudy si stíhačky našly cestu do flotily Odboje, který začal zbrojit na boj s Prvním řádem. A kde působil i Poe Dameron. Nejprve lítal v T-70 černé barvy, kterému přezdíval Black One. Ten byl ale zničen v osmé epizodě při explozi v hangáru křižníku Raddus. Ve filmu Vzestup Skywalkera tak Dameron lítá už v T-70 s oranžovo-bílým nátěrem – a právě tenhle kousek obsahuje LEGO, na které se dnes podíváme.

Zprvu jsem si tenhle set koupil hlavně proto, aby na výstavce doplnil další stíhačku z deváté epizody, Y-wing Odboje. O víc mi nešlo, chtěl jsem to mít zkrátka takhle vystavené hezky do páru. Během skládání jsem si ale model vyloženě zamiloval. Může za to několik prvků: zaprvé vtipně vyřešené rozevírání křídel. Jsou k sobě připevněna gumičkami a skrz páčku a mechaniku schovanou uvnitř těla stíhačky je můžete rozevírat snadno palcem, sevřou se samy. Je to chytře využitý prostor, který by jinak v tom modelu ležel ladem. Druhá věc, která mě přímo nadchla, je zařazení velkého množství hladkých zaoblených kostiček, díky kterým se zaoblí celý drak (chvilku jsem kvůli tomuhle textu hledal, jak se v letectví říká karoserii…je to drak!). Model díky tomu nepůsobí tak kostrbatě a těžkopádně, je elegantnější, což, pokud si takový kousek kupujete hlavně na výstavku jako já, prostě oceníte moc.

V současné době má LEGO v nabídce ještě jeden X-wing, a sice již zmíněný T-65B Luka Skywalkera. Je to samozřejmě jenom můj názor, ale domnívám se, že právě to zaoblení a důraz na detail draka jsou důvodem, proč Dameronova stíhačka stojí dvakrát tolik (na stránkách LEGO je za 2799,-). Rozměrově je od sebe totiž dělí jenom pár centimetrů, zatímco kostek obsahuje Dameronův set o 287 víc (celkem 761), a ty necelé tři stovky dílků padly právě na detaily trupu, křídel a v menší míře i na propracovanější mechaniku jejich rozevírání. Mimochodem, tímto směrem nakonec putuje moje jediná výtka: křídla se rozevírají špatně, do bojové polohy se rozevře spodní pár, zatímco horní zůstane prakticky ve vodorovné poloze, zvedne se jen o pár milimetrů a pak už je tlak gumičky silnější než mechanika rozevírání. Možná jsem to jenom špatně sestavil. Každopádně na výstavce v knihovně mi to vůbec nevadí, protože tam X-wing odpočívá hezky se staženými křidly a už tak zůstane.

 

Co se figurek týče, máme tu čtyři a z toho rovnou tři jsou exkluzivně jen v tomto setu. R2-D2 se objevil už jinde, ale nově tu je figurka bojovnice Jannah, rytíře z Renu, jehož jméno ve filmu sice nezazní, ale v kánonu je a jmenuje se Vicrul, a poslední do party je Poe Dameron ve variantě s kombinézou, můžete si vybrat, zda mu nasadíte helmu či háro. Pro sběratele LEGO figurek tak tento set z hlediska exkluzivity nabízí hodně zajímavý materiál. Mimochodem, i zde se najde možná srovnání, proč Dameronův X-wing stojí dvakrát víc než Lukův. Luke Skywalker má totiž průhledný oční kryt namalovaný přímo na obličejovém dílu figurky, zatímco Poe Dameron má kryt z průhledného plastu zasazený do helmy. Je to sice detail, ale protože jsem se s kamarádem dohadoval několik dní, v čem se od sebe vlastně ty dva sety tolik liší, nemůžu tady ten detail samozřejmě nezmínit.

Stíhačka X-wing Poe Damerona je krásný set. Už z fotek mi bylo jasné, že se bude vedle Zoriina Y-wingu hezky vyjímat, ale teprve během stavění jsem si všiml několika detailů, které odhalíte skutečně až v dlaních. Je to zejména ten důraz na detailnější konstrukci stroje, ale chytře je vyřešená třeba i špice, která má sice velmi ostrý úhel, ale na poměry pravoúhého LEGA vlastně technicky zapadne do těla modelu nečekaně přirozeně. Když k tomu přičtete tři exkluzivní figurky, máte ve výsledku krásnou stavebnici, která už mi samozřejmě trůní v knihovně a nemůžu na ní nechat oči.

Jedna informace na závěr: před pár dny LEGO představilo Star Wars sety na druhé pololetí. Jsou to moc hezké kousky navázané hlavně na druhou řadu seriálu Mandalorian, což samozřejmě miluju totálně nejvíc. A protože už víme, že se 15. – 17. října bude konat v Praze Comic Con, kde bude mít LEGO svůj program, dá se čekat, že si tam budeme moct tyto sety očíhnout na vlastní oči. Já se těšim!

Recenze

Karetka Temné znamení je lovecraftovská hrůza v malém provedení

IMG_2646
views
345

Značka Arkham Horror už zabírá na herním trhu slušnou škálu titulů. Od čistě karetní Arkham Horror LCG až po velkou deskovku s miniaturami Panství hrůzy. Temné znamení stojí někde mezi nimi, prostoru zabere jako karetka, průběh hry už odpovídá spíš deskovkám.

Temné znamení se vloni dočkalo dotisku a tudíž je na našem trhu opět k sehnání. Chtěl jsem o něm napsat už při té příložitosti, ale jako na potvoru jsem si nejprve zlomil nohu a sotva jsem se uzdravil, přišel lockdown, který tak nějak trvá doteď. Z toho důvodu jsem stále nemohl vyzkoušet Temné znamení ve větším počtu lidí a moje dojmy vychází čistě z hraní ve dvou.

Jádro připomíná všechny deskovky ze série Arkham Horror. Parta vyšetřovatelů se snaží luštit záhady, do toho se ve hře objevují příšery, které vyšetřovatelům kazí postup. Vyšetřovatele tlačí čas, protože jeden z prastarých bohů se pomalu probouzí a až procitne, nastává buď konec nebo finální fáze hry, která ke špatnému konci nekompromisně směřuje. Tohle všechno dobře známe z dalších her ze světa Arkham Horror, stejně tak jsou tu už známí vyšetřovatelé, bozi a tak dále.

Hra se liší hlavně v provedení. Logicky, když je to karetka. Místo herní plochy jsou tu dva balíčky událostí a jiných dimenzí, které se dostávají postupně do hry a úkoly na nich detektivové musí řešit. Vyřeší-li úkol, získají odměnu (včetně symbolů nutných pro poražení procitajícího boha), kartu odhodí a otočí do hry další. V případě neúspěchu odchází se šrámy na těle či na duši a do nedokončeného dobrodružství se může pustit někdo z kolegů. Tak jako v deskovkách je i zde fáze mýtu, která po určitém čase přináší nějaký negativní efekt: třeba vyděsí vyšetřovatele nebo spawnuje příšery. A stejně jako v deskovkách jsou zde karty kouzel, předmětů, artefaktů a společníků, které můžou vyšetřovatelé využívat a jejichž dopad je na hru zásadní – každá kostka navíc přidaná nějakou kartou se tu počítá.

Temné znamení totiž stojí na kostkách. Jsou jádrem úspěchu (a neúspěchu) a když nepadají, tak se prostě ve hře dál nedostanete. Na kostkách jsou místo čísel symboly, které vyšetřovatelé musí hodit: když je hodí, splnili potřebný úkol a případně háží znova na další v řadě, když je nehodí, můžou zkoušet znovu, ovšem jednu kostku musí vyřadit. Jakmile už nemají čím házet, vyhodnotí se, jestli dobrodružství splnili či nesplnili. Zpočátku je ta mechanika trochu komplikovaná na pochopení, jakmile ji ale člověk dostane do ruky, funguje vlastně docela dobře. Právě proto je důležité používat předměty i speciální vlastnosti některých vyšetřovatelů: umožňují házet kostkami navíc nebo přetáčet určité symboly na jiné, což je pro postup hrou zásadní. Stejným způsobem se bojuje i s příšerami.

Celkově funguje Temné znamení velmi dobře. Zpočátku to drhne, než si hráči zvyknou na všechny herní mechaniky, pár kol to trvá. Pak už se ale hrou postupuje automaticky, což je skvělé, protože Temné znamení stojí na atmosféře. V momentě, kdy už se místo na listování pravidly můžete soustředit na příběhové texty na kartách, v tu chvíli zábava s Temným znamením začíná naplno. Mám lehké výhrady k sazbě textu, který jsem občas luštil s kartou doslova před nosem, ale možná za to můžou jen moje oči. Horší je to s mechanikou kostek. Jelikož na ní hra stojí a padá, ne všem to může vyhovovat. Znám lidi, kteří jakkoliv milují hry ze série Arkham Horror, přes přílišný random efekt kostek se tady nedokázali přenést a Temné znamení nehrají nebo hru prodali (čau, Kapíku!). Já osobně s tím problém nemám, mě hra baví i tak, což je dáno hlavně možností hody modifikovat skrze předměty a vlastnosti, je pravda, že bez nich by bylo Temné znamení i na mě příliš o kostkách. Ale takhle je to podle mě pořád solidně hratelná karetka. Hry ze série Arkham Horror jsou typické hutnou atmosférou a permanentním pocitem tlaku na hráče, který se stále stupňuje až do apokalyptického konce. Temné znamení toto dobře přenáší do malých karetních rozměrů, což mně osobně stačí ke spokojenosti.

Recenze

Deskovka Naše osada je ideální worker placement pro začátečníky

IMG_2591
views
329

Nemám rád worker placement deskovky. Neumím je, připadají mi překombinované pravidly, přeplácané vizuálně, ale je to samozřejmě jen můj předsudek. Zatím jsem si vyzkoušel jen složitější worker placement hry, aniž bych si mohl osahat nějaký základ, což vedlo spíš k frustraci, protože v tomhle žánru se opravdu nedá učit plavat hozením do vody. A teď je tu deskovka Naše osada. Kdybych začínal s ní, worker placement bych vnímal o dost pozitivněji. 

Naše osada je hra rodinná, jednoduchá a ačkoliv spadá do worker placementu, jeho mechaniky osekává do absolutního základu. Funguje tak jako skvělá vstupní brána do žánru, takový hodně friendly tutorial, od kterého se můžete směle odpíchnout dál a když ne, minimálně budete mít doma malou deskovku, kterou si zahrajete úplně s každým. Pravidla se totiž dají vysvětlit během tří minut a o vítězství nerozhoduje to, kdo je pochopil a kdo ne. Vítězem se stane ten, komu to víc pálí.

Hráči používají dva druhy žetonů – domečky a pracanty, zde zvané fachmani. Fachmani můžou buď sbírat suroviny (dřevo a kamení na stavbu, vodu a jídlo na krmení fachmanů) nebo stavěním budov. To se děje umisťováním na herní plán: položením fachmana na mapu farmíte zdroje na sousedních políčkách, položením fachmana do sekce stavby si vyberete budovu, na kterou máte suroviny a postavíte ji na mapě s žetonem domečku vaší barvy, aby bylo jasné, že jde o vaši budovu. Budovy na mapě fungují jako nové zdroje surovin a zároveň za ně sbíráte vítězné body. Soupeři můžou používat vámi postavené budovy, ale musí vám za to zaplatit. Ve hře jsou ještě karty s tajnými úkoly, za jejichž plnění sbíráte další vítězní body. Jakmile hráči postupně během kol umístí všechny své fachmany, končí fáze, posbírají si je z herního plánu zpátky a jede se odznova. Fáze jsou celkem tři, kdo má na konci nejvíc vítězných bodů, vyhrál. Důležité je mít mezi fázemi nasbíraný stejný počet jídla či vody, kolik máte fachmanů, pokud nedokážete nakrmit všechny, body ztrácíte. Budovy jsou základní generující suroviny nebo pokročilé, které mají nějaký dopad na hru, například hrad postavený vedle vašich dalších budov generuje vítězné body navíc, kostel generuje vítězné body za okolní fachmany a tak dále. A to je v jádru všechno. Pokud vám pravidla popsaná v tomto odstavci přijdou složitá, je to spíš moje chyba, že jsem to nedokázal dobře vysvětlit. Naše osada je opravdu jednoduchá na pochopení a i začátečník nejpozději ve třetím kole první fáze bude hrát prakticky automaticky, aniž by potřeboval cokoliv v pravidlech dohledávat.

Na pochopení je sice Naše osada jednoduchá, ale cesta k vítězství vůbec není samozřejmá. Zatímco v začátku je herní plán prázdný a pro všechny je na něm místa habaděj, poslední třetina hry je pravým opakem. Je třeba dobře promýšlet, kam fachmany umístit, jestli je lepší zkusit se nasáčkovat mezi soupeřovy budovy a sbírat materiál nebo se raději pokusit ještě postavit nějakou budovu. Zatímco na začátku se sbírají zdroje jako o život, ke konci každé kolo strávené farmením může teoreticky znamenat ztrátu na soupeře farmícího vítězné body a naopak: snaha na konci hnát se za vítězstvím povede k malému množství surovin a následnému odečtu vítězných bodů. Zatímco na začátku hry se hraje svižně a trochu automaticky, poslední kola hráči běžně své tahy promýšlí stejně dlouho jako nad šachovnicí.

Hra je hezky technicky zpracovaná, ať už je řeč o dřevěných žetonech nebo grafice budov a plánu. Navíc se s výjimkou karet úkolů obejde bez textu, což opět vede ke svižnějšímu tempu hry, jakmile všichni dostanou pravidla do ruky. Díky všemu, co jsem popsal výše, považuju Naši osadu za ideální seznámení se žánrem worker placement. Je to jednoduchá casual hra na půl hodinky, která zabaví celou rodinu i nenáročnou návštěvu, která dorazila na víno a chce si na chvilku něco zahrát. Složitost finální fáze chytne i náročnější hráče, což můžu potvrdit z vlastní zkušenosti, kdy si Naši osadu dáváme na úvod nebo na závěr srazů se zkušenějšími deskovkáři. Takže pokud hledáte nějakou jednoduchou krátkou hru o stavění baráčků a sbírání surovin, tuhle hru můžu upřímně doporučit.

Recenze

Theros z pohledu pána jeskyně: udělej si sám

MOoT-cover
views
240

Před časem jsem napsal víceméně nadšený text o nové knize do Dungeons & Dragons jménem Mythic Odysseys of Theros. Tento modul do 5. edice D&D přenesl svět Theros ze hry Magic The Gathering. Po půl roce a pár odehraných sessions bych text rád doplnil o nějakou tu výhradu.

Takhle: já jsem z té knihy nadšený pořád. Je krásná, skvěle funguje z hlediska představení světa a přípravy settingu, národy, za které se dá hrát, jsou stylové a nové classy ještě stylovější. Pokud máte rádi antickou mytologii, tak v 5. edici D&D prostě nenajdete pro vaše hraní lepší svět, než je Theros. Jenže to se bavíme z pohledu hráče. Pán jeskyně to má o něco těžší.

Shodou okolností dělám PJe v Therosu já. Moje družina se zatím, troufám si tvrdit, baví, byly momenty, kdy šlo o kejhák, byly momenty, kdy jsme se všichni smáli jak pominutí, zkrátka, doteď to fungovalo skvěle. Jenže my doteď hráli úvodní dobrodružství, které je v Therosu zpracované asi na deseti stranách tak, aby hráče vtáhlo do toho světa, seznámilo je s prostředím, navodilo feeling antických hrdinských eposů. Ale jakmile toto úvodní dobrodružství dohrajete, nastává pusto a prázdno.

Zatímco kampaňové moduly umožní PJovi provést družinu komplexním dobrodružství od prvního až do desátého či patnáctého levelu, v Therosu tohle není. Tady musí kampaň PJ od základů vymýšlet celou sám. Ne že by mu kniha nepomáhala, celá jedna kapitola je věnovaná ukázkovým dobrodružstvím tematicky rozděleným podle patnácti bohů Therosu. U každého boha jsou nápovědy, jak se bude chovat k družině jako její průvodce, jako její nepřítel, jaké potvory jsou s bohem tematicky spjaty či co se asi tak s tímto bohem může stát za zápletku (příklad: bohyně lovu Nylea má svou lesní mýtinu, kterou obsadili bandité a družina je má potrestat). Je to fajn, opravdu hodně to umocňuje atmosféru Therosu, ale je okolo toho hodně práce s navázáním do kampaně.

Výše zmíněné PJovi pomůže moc, v některých bodech ho ale kniha nechá na holičkách úplně. V knize není popsaná jediná NPC postava. Theros je živý svět, města v něm jsou bohatá, plná hrdinů, politiků, umělců i trhovců. Divočinou se zase potulují dobrodruzi či hrdinové postižení tragickým osudem, ale není tady ani jedna předpřipravená postava, pokud chce PJ nějakou do hry jako NPC zapojit, musí si ji od základů napsat na papír sám. Citelně v knize chybí tabulka random encounterů, které se objevují lehce v Dungeon Master’s Guide a dotaženy jsou pak v Xanathar’s Guide to Everything. Jistě, dají se použít, jenže neodpovídají duchem prostředí Therosu. PJovi nezbývá, než si takovou tabulku sám pracně sestavit nebo prostě na random encountery nehrát. Pokud jde o přípravu encounterů dopředu, tak Theros má svůj vlastní malý bestiář a ještě používá potvory z Monster Manual a Volo’s Guide to Monsters s dovětkem, jak lehce příšery upravit tak, aby odpovídaly prostředí Therosu. Je to fajn, možností je hodně, ale docení to jen zkušenější PJové, kteří už se naučili designovat encountery. Což není úplně sranda, můj názor je, že designování encounterů je v D&D vymyšleno skvěle, ale chce to opravdu hodně cviku, než to PJ dostane do ruky.

Určitou slabinou může být i mapa Therosu, která je prostě malinká. Jsou tu tři hlavní města – Akros (variace antické Sparty), Meletis (Athény) a lesní polis Setessa. Tato tři města umístěná zhruba do trojúhelníku jsou od sebe podle knihy vzdálena dva(!) dny chůze, z každého města je pak den chůze ještě nějaká zajímavá dominanta typu les či hory a to je všechno. Z jednoho konce Therosu na druhý se dá projít za čtyři dny, což je doba, za kterou se ve světě Forgotten Realms projde tak možná Dessarin Valley. V praxi to znamená, že všechna místa v Therosu představená v knize může mít družina na 5 úrovni kompletně prošlá a pak, aby poznávala nová místa, musí PJ vymýšlet nové lokace či překlápět lokace z jiných modulů.

Všechno, co jsem výše popsal, může znít jako kritika. Jako remcání líného PJe, který by raději, aby ho kniha vedla za ručičku a on z ní jenom družině předčítal, co se zrovna děje. Prosimvás, tak to vůbec není. Já jsem z Therosu i tak nadšený, ten svět miluju a hraní s mou družinou si užívám. Poznámky výše zmiňuju hlavně proto, abych případným zájemcům ukázal, co je při přípravě a vedení kampaně čeká. A taky abych začínající PJe před Therosem trochu varoval: jakkoliv je ten svět skvělý a zajímavý, PJové začátečníci nechť se otrkají spíš na modulech typu Out of the Abyss a teprve v momentě, kdy dostanou do ruky určitou automatizaci vymýšlení encounterů, postav i side questů, teprve v momentě, kdy se naučí lehce improvizovat s pravidly v malíku, pak ať sáhnou po Therosu. Protože být začínající PJ a vybrat si jako první kampaň právě Theros může být zbytečně těžké až frustrující. Nehledě na to, že ta kniha otevřeně počítá s tím, že už máte něco nahráno a máte k dispozici další pravidlové knihy z 5. edice, protože do nich při hraní budete občas muset kouknout taky.

Abych to uzavřel, Theros je skvělý a já jsem z něj nadšený. Ale na dlouhodobé hraní to rozhodně není tak vstřícná kniha jako čistě kampaňové moduly. Je třeba počítat s tím, že pán jeskyně si tady bude muset tak trochu pomoct sám. Ale ta odměna, když se to povede, ta je opravdu sladká.

Ilustrace: Wizards of the Coast

Recenze

Potíže na planetě Tatooine: Mando v beskaru je tady!

IMG_2435
views
313

První epizoda druhé série Mandaloriana byl tak obří fanservis, že jsem celou dobu dojatě vzdychal a z poslední scény se mi srolovaly ponožky, jak říkává můj kamarád Adam. A právě k této epizodě se tematicky vrací jeden z prvních LEGO Star Wars setů pro rok 2021, který dostal název Potíže na planetě Tatooine

Celý set se točí okolo momentu, kdy Mandalorian navštívil tábor Tuskenů a společně řešili, jak porazí krayt dragona (existuje pro to vůbec český překlad? Krayt drak?). V seriálu byl ještě Cobb Vanth, který se postaral o roztržku u táborového ohně, v tomto setu bohužel chybí. Vzhledem k jeho oblibě u fanoušků, resp. k rozněžnění z jeho speederu vyrobeného z turbíny Anakinova kluzáku, bych se vůbec nedivil, kdyby si Cobba v LEGO nechávali v rezervě pro nějaký větší set. Nechybí však Baby Yoda (já vim, jmenuje se Grogu), takže se pojďme rovnou podívat blíže na figurky.

Hlavním tahákem této stavebnice je bezpochyby nový model Mandaloriana, který se konečně dočkal verze v brnění z beskaru, mandalorianské ocele, kterou nepronikne ani světelný meč. Už v článku o Razor Crestu jsem si vzdychal, jak by se mi líbilo mít Mandovu figurku v beskaru a vida, konečně je tady! Schválně jsem vyfotil obě verze vedle sebe, abyste si mohli figurky srovnat, fotku přikládám níž. Mandaloriana všude logicky doprovází Baby Yoda, který se tak objevuje v LEGO stavebnicích už potřetí, najdete ho ještě v Razor Crestu a v modelu The Child, kde si můžete z kostek postavit jeho vlastní sošku. Figurka je to drobounká, ale absolutně kouzelná, pořád bych na ni dělal ňuňu! Poslední postavičkou je Tusken ve verzi s vylisovanou maskou a řemenem přes rameno. Jde o třetí verzi Tuskenů, jakou LEGO vyrábí, první měla masku jen tak natištěnou na standardním dílku používáném na hlavičky figurek a druhá je prakticky identická s tou, co je v této krabici, jen má řemeny křížem přes obě ramena.  Tak jako v případě Baby Yody se i aktuální Tusken objevil už ve dvou stavebnicích dříve, a sice v Obi-Wanově chýši a v Microfighters sérii s Banthou a Skyhopperem.

Protože jsem holt fanda všech strojů, co ve Star Wars lítají vzduchem a vesmírem nebo jezdí (či kráčí) po zemi, neodpustím si zase malou geekovskou přednášku o tom, jak se to má ve Star Wars se speedery. Tyto létající motorky se proslavily ve filmu Return of the Jedi, kde na nich jezdili scout troopeři a následně se tyto stroje objevily v řadě variant jak v dalších filmech, tak seriálech. Jde o prototyp 74-Z rozpoznatelný minimálním plátováním (naháč, řekli by motorkáři), na kterém sedí pilot stejně jako na závodní motorce v poloze, kdy má hlavu vepředu a nohy opřené v pedálech jsou až vzadu. Ovšem pozor, Mandaloriané používali svou vlastní verzi speederů třídy Balutar, která má výrazné plátování a usazení pilota je podobné cestovním motorkám, kdy jsou pedály vepředu a pilot má do nich nohy opřené s rovnými zády. Shodou okolností má LEGO novou variantu tohoto speederu zrovna taktéž v nabídce, objevuje se v malém setu Bitevní balíček Mandalorianů. Hlavní hrdina našeho seriálu jezdí, resp. létá na speederu typu Zephyr-J, který je kombinací obou zmíněných. Ze 74-Z si bere lehkou konstrukci, z Balutaru zase usazení pilota s nohami vepředu. Nově jsme v seriálu mohli u tohoto typu speederu vidět i sedadlo se zapřením zad a zadní prostor pro zavazadla, čímž Zephyr-J připomíná opět cestovní motorky. Speeder v tomto LEGO setu je navržený tak, aby právě tyto rozdíly zdůraznil, kromě zavazadla je tu dokonce i brašna, ve které se na speederu vozil Grogu.

Tím jsme si rozebrali tu část stavebnice, která obsahuje ikonické prvky ze seriálu nebo Star Wars lore, zbytek už je spíš situační záležitost vázaná k jedné konkrétní scéně. Na hraní je ovšem navržená chytře, kromě toho, že balista obsahuje funkční odpalovač střel, se dá vyblbnout i se stanem Tuskenů: mně se líbí v sevřené variantě, ale dá se roztáhnout do stran a může se mu zvednout střecha, což výrazněji otevírá táborový prostor.

Kdybych to měl nějak shrnout, je jasné, že za 769,- nelze čekat nějaké velké kejkle a je znát, že set je se svými 276 kostkami navržený spíš pro menší stavitele. Jenže obsahuje pár věcí, kterými podle mě rozhodně zaujme i zkušené sběratele. Zaprvé je tu Mando v beskarovém brnění, tady není o čem se bavit, protože v tuto chvíli se nedá koupit v jiném setu. Zároveň jsou Potíže na planetě Tatooine v tuto chvíli nejlevnějším setem obsahujícím figurku Baby Yody aka The Child aka Grogu. Už to jsou dva důvody, kvůli kterým sběratelé nejspíš zastřihají ušima, k tomu si přidejte první LEGO model speederu Zephyr-J a roztomile malý tábor Tuskenů a vyjde vám z toho set, který za svou cenu podle mě vůbec nenabízí málo. Kdyby stál o pár stovek víc a byl by v něm i Cobb Vanth se svým speederem, bylo by to dokonalý, ale nemůžu chtít všechno, že jo.

Děkuji společnosti LEGO za zaslání!

Recenze

LEGO Stíhačka Y-Wing Odboje: nová klasika

IMG_2395
views
391

Je to tady, moje druhá recenze LEGO setu! Moc vám všem děkuju za feedback k prvnímu článku o lodi Razor Crest, byl pro mě poučný a pokusím se, abyste informace, které od LEGO recenzí čekáte, dostali už v tomhle textu. Bude o modelu, který se pod plným jménem uvádí jako Stíhačka Y-Wing Odboje, já nadále v textu až na výjimky budu používat obrat Y-Wing. 

Tuhle stavebnici jsem koupil sám sobě k Vánocům, u nás v rodině už to tak je, že mi LEGO nikdo jiný nedaruje. Chtěl jsem nějakou stíhačku, protože jsem na ty vesmírný lodě ze Star Wars zaměřený. Nejraději bych samozřejmě vzal A-Wing, který je nyní v Ultimate Collectors sérii. Je to podle mě nejhezčí stíhačka v současné nabídce Star Wars LEGA, ale cena okolo pěti tisíc je prostě, dokud se zase hudební scéna nerozjede, mimo moje možnosti. Investovat jsem mohl okolo dvou tisíc a chtěl jsem nějaký známý prototyp, což můj výběr prakticky zmenšilo na Y-Wing a Grievousovu stíhačku, protože Přepravní loď rytířů z Renu a Sithský TIE Fighter jsou sice hezké modely, ale na ty slavnější se nechytají. Jakkoliv miluju prequely a prodali byste mi prakticky cokoliv, co v nich lítá, nakonec jsem vybral Y-Wing, protože jsem šel zkrátka po větších rozměrech a obsahuje víc figurek. Oficiální stránka uvádí dokonce 6 postav, což je ale podle mě, pokud mi něco neuniklo, chyba. Grievousova stíhačka má zase Obi-Wana s Grievousem, takže to rozhodování bylo FAKT těžký, ale myslim si, že až za půl roku budu moct zase investovat dva litry do LEGA, koupím i tenhle set. Tak. Tolik k úvodu, proč jsem vybral Y-Wing, jehož doporučená cena je 1799,-.

Stavebnice obsahuje pět postav: Zorii Bliss, která s Y-Wingem ve filmu Vzestup Skywalkera létá, Poe Damerona, vojáka Prvního řádu, astromecha a D-O. Zorii Bliss se jako LEGO postavička objevila poprvé, krátce poté šla do prodeje i v sérii Microfighter. Poe Dameron s brašnou přes rameno a šátkem kolem krku je už osmá Poeova LEGO figurka. Obsahuje dvě varianty obličeje, úsměvavý a naštvaný Poe. Dlouho šlo o poslední figurku postavy vůbec, novější je až Poe ve svetru z adventního kalendáře. First Order Snowtrooper už se objevil v několika starších LEGO setech, v tomto má ovšem nově bílý plášť, což ve filmu odpovídá pěchotním jednotkám vysazeným na planetě Kijimi. Astromech tohoto tvaru se také v LEGO Star Wars představil poprvé a několik měsíců šlo o jediný model svého druhu, než přišel v polovině roku 2020 set Transportní loď Odboje, kde je stejný astromech v imperiální černé barvě. No a roztomile prťavá figurka D-O se objevuje ještě ve stavebnicích Millenium Falcon (nad kterou teda slintám taky) a ve zvětšené verzi ze stejné řady jako je Yoda nebo The Child.

 

A teď k samotnému modelu. Na svou cenu je Y-Wing překvapivě velký, na šířku má 21 a na délku 44 cm, což už si na polici řekne o trochu místa. Nejde o složitou stavebnici, hotovou jsem ji měl za dopoledne a pokud nepočítám lehce nemehlovské ruce při spojování turbínových tyčí, skládalo se mi to bez problémů až lehce. Při skládání Razor Crestu jsem si stěžoval na nálepky, teď už jsem s nimi neměl nejmenší problém. Model má i několik funkčních vychytávek, například bombardovací zásobník vyřešený tak, že točením růžice mezi turbínami otáčíte zásobníkem s bombami a ty pak padají z modelu dolů, nechybí ani pružinové vystřelovače laserů. Podvozek Y-Wingu je řešený odklápěcími nožkami. Model působí křehce, uchycení turbín rozhodně není tak bytelné jako u Razor Crestu, přesto si myslím, že pokud něco při hraní si s modelem odpadne, budou to jen ty odklápěcí nožky, které se dají snadno nasadit zpátky.

Samozřejmě, že otázka nejdůležitější zní: co je na tomto modelu Y-Wingu vlastně nového? Nejprve trocha teorie. Zorii Bliss lítá v Y-Wingu typu BTA-NR2. Jde o novější řadu Y-Wingů, které se v galaxii začaly vyrábět po pádu Impéria a sloužily ve flotile Nové republiky. Od rebelských Y-Wingů tybu BTL-A4 se lišily především jinak řešeným kokpitem. Zatímco rebelské Y-Wingy měly kokpit pro pilota a střelce obsluhujícího dělo umístěné na střeše, Y-Wingy Nové republiky už místo střelce měly do kokpitu přímo zabudovanou automatickou dělovou věž. Abych rozdíl ilustroval, tady máte fotku s plastovým modelem od Fine Molds (já vim, ještě jsem ho nenabarvil).

Společnost LEGO vydala už řadu jiných Y-Wing setů, ke stíhačce Odboje má nejblíž jednoznačně Y-Wing Starfighter z roku 2017 (číslo 75172). Rozměrově je to prakticky stejný model (jen o 3 cm kratší), identické jsou i další části jako uchycení turbín nebo dok pro astromecha. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že Y-Wing z roku 2017 je o dost těžkopádnější, což je dáno hlavně tím, že tehdy na kokpit ještě nebyly použity hladké dílky. Tady je pro srovnání fotka modelu přímo z webu LEGO.

Stíhačka Y-Wing Odboje je tak podle mého názoru výrazným pokrokem v řadě Y-Wingů, které LEGO vyrábělo a vyrábí. Nejde jen o decentní facelift, je to model na první pohled aerodynamičtější, s několika fuknčními prvky včetně vtipně řešeného bombardování a tradičně s pár figurkami, které jinde nenajdete. A hlavně na polici díky svým rozměrům působí dráž, než kolik v reálu stojí. Já jsem spokojený, ba dokonce jsem za své peníze dostal o něco víc, než jsem čekal (a i tak jsem čekal dost).

 

Poznámka pod čarou: Čas od času LEGO ze své produktové řady nějaké modely stahuje a protočí je za jiné. Po nějaké době tento osud čeká i Tantive IV, podle mě jeden z nejhezčích setů, které se aktuálně dají sehnat. Protože stojí stejně jako UCS A-Wing, z důvodu výše zmíněného je pro mě tenhle set samozřejmě ze hry, ale třeba se mezi vámi najdou sběratelé, kteří tuhle ikonickou loď stihnou na českých eshopech koupit. Pak už bude jenom na e-bayi za hrozný pálky, známe to. Ještě přihodím dvě fotky z procesu skládání.

Recenze

Čím mě dostala Assassin’s Creed Valhalla

views
608

Bylo to dlouhý. Bylo to vyčerpávající. Ale platinová trofej v Assassin’s Creed Valhalla je tam. Čas: 120 hodin. Množství zábavy: neměřitelně. Pokusím se na následujících řádcích napsat, co mě přimělo hru hrát tak dlouho a v čem – alespoň pro mě – tkví její kouzlo. 

Jen pro upřesnění, platinové trofeje jsou achievementy na konzolích PlayStation. Každá hra má tři druhy trofejí podle obtížnosti, bronzovou, stříbrnou a zlatou. Za splnění všech trofejí získáte platinovou, která je něco jako razítkem zkompletování celé hry. Což ovšem není to samé jako 100% dohrání, některé trofeje nejsou ani tak o kompletování obsahu jako spíš o výzvě v obtížnosti či provedení unikátního triku. Na PlayStationu 4 byly jen dvě hry, ve kterých jsem platinu získal: Assassin’s Creed Origins a Assassin’s Creed Odyssey. Hnalo mě k tomu hlavně famózní prostředí antického Egypta a Řecka, já mám antiku rád. A když jsem se při oznámení dozvěděl, že Valhalla se bude odehrávat v 9. století v Anglii, tak nějak jsem tušil, že tady už tu platinu nedám. Omyl.

Antika je i ve Valhalle hmatatelná na každém rohu, ruiny z dob, kdy Británie spadala pod Řím, jsou rozesety po celé mapě a těžko se to popisuje, ale po celou dobu Valhally jsem pociťoval takové tesklivě poetické dozvuky staré rozvinuté říše plné slunce, kultury a disciplíny, která pomalu mizí a nahrazuje ji chaos a bláto středověku. Ubisoft umí pracovat s prostědím a mapou jako málokdo jiný a Valhalla je pro mě v tomto směru jednou z nejlepších a nejhezčích herních map, jaké znám. Ten permanentní dozvuk staroby byl jedním z důvodů, proč jsem vydržel hrát tak dlouho a achievement, kdy jsem při zapadajícím slunci zapaloval pochodně na Hadriánově valu, zatímco pod ním se pomalu rozpadají pusté a zarostlé římské kasárny, byl pro mě jedním z vrcholných herních zážitků za poslední roky.

Druhým důvodem, proč jsem vydržel až do platiny místo toho, abych hru odinstaloval po dohrání příběhu, jsou vedlejší aktivity. V Ubisoftu se hecli a zapracovali na tom, aby šlo i po sto hodinách hraní narazit na zajímavou nebo vtipnou vedlejší misi. Rozdělení vedlejších aktivit na artefakty (což je čistý grind, byť díky římským ruinám i pro mě snesitelný), wealth (upgrady postavy) a mysteries byl podle mě skvělý tah. Zaprvé se v tom rychle zorientujete, takže po pár hodinách tušíte, co dělat chcete a čemu se naopak vyhnete (pokud teda nefarmíte platinu). A zadruhé řadu mysteries provází příběhové questy, které fungují někdy jako easter eggy, jindy jako podbarvení dobové atmosféry, vikingské kultury či odkaz na anglosaské pohádky a mýty. Právě tyto questy mě i po desítkách hodin dokázaly překvapit a pobavit. A právě v designu vedlejších aktivit vidím největší zlepšení oproti Origins a Odyssey, protože jinak se ty hry opravdu hrajou dost podobně a tvoří pomyslnou trilogii co se feelingu týče.

Další věc, která se opravdu razantně zlepšila oproti minulým dílům, je práce s předměty a inventářem. Už sebou nenosíte padesát seker a třicet helem. Vaše postava se může zaměřit na boj zblízka, stealth nebo lukostřelbu. Ke každému z těchto směrů jsou tři čtyři druhy brnění a zbraní, které během hry neměníte za nové, ale jen je zlepšujete, což mění jak jejich statistiky, tak vizáž. Při práci s inventářem je třeba pozorně volit i naklikávání skillů do tří větví, protože jdou s výbavou samozřejmě ruku v ruce, ale kdo chce hrát jako tank, i ve větvi pro lukostřelbu najde vylepšení zdraví nebo kdo preferuje stealth, i ve větvi pro boj na blízko najde vylepšení plížení a tak podobně. Pokud nehrajete na easy, tak už to soustředění skillů a předmětů na jednu větev hraje svou roli a může se stát, že v půlce hry kompletně svou postavu překopete, protože budete chtít hrát jinak. Je to vymyšlené chytře a je to mnohem konzistentnější než Odyssey, kde jsem itemy na postavě točil jak na orloji a 90% jich rovnou prodával, aniž bych je vůbec vyzkoušel. Na druhou stranu kvůli rozložení skillů hru potkal jeden z prvních failů hned po vydání, kdy jste neměli šanci tušit, k jakým talentům se ve stále větvící síti skillů proklikáváte. Jejich náhled přišel s patchem krátce po vydání, takže hurá. Ale předtím jsem myslel, že mi jebne.

Dobře funguje i postup hrou, která je rozdělena na regiony a vy si volíte, do kterého se chcete vydat. Každý region má svou vlastní příběhovou linku, čímž se celá Valhalla kouskuje na epizodické vyprávění, což, myslím si, pomáhá tempu hry. Jednou jdete do ozbrojeného konfliktu, jindy řešíte spory mezi místními válečníky nebo nenaplněné dědické právo, dojde i na odlehčenější milostnou zápletku…vzhledem k tomu, že příběhová linka v každém regionu vám zabere tak dvě, tři hodiny, pořád se něco děje a málokdy se stane, že byste po několika hodinách bojovali s pocitem repetetivního obsahu či příběhové vaty. Je ovšem pravda, že se kvůli tomu výrazně rozmlží hlavní příběhová linie, která bude klidně na desítky hodin upozaděna a teprve ve finále vám dojde, že hra vlastně neměla být ani tak o vašem putování Anglií, ale furt je to ten Assassin’s Creed, takže Isu, konec světa, Layla Hassan, bla bla…Nebudu vám nic prozrazovat kromě toho, že pokud v rámci vedlejších aktivit doděláte i příběhový obsah, jako třeba sbírání kousků videa, ze kterých nakonec složíte film, dostanete celkem solidní nálož snahy vyprávět a posunout současnou linku dál a zároveň do hry narvat z druhé strany obloukem i propojení s historií. Přišlo mi, že se Ubisoftu už splašila kobyla a dvakrát nebo třikrát jsem se snaze všechno vypointovat vyloženě smál nebo si říkal: „No tak tohle snad nemyslíte vážně.“

Ale já mám obecně problém s tou současností v Assassin’s Creed hrách, zatímco historický obsah si dokážu užít naplno – včetně Valhally, která podle mě sice nepřináší tak poetický a antickou literaturou inspirovaný příběh jako Odyssey, ale rozhodně mou pozornost udržela po celou dobu a co se příběhu Eivora a jeho klanu týče, cítím se plně saturován, jak by řekl kamarád Martin. Nicméně, upřímně, kvůli příběhu Assassin’s Creed hry nehraju. Já si chci hlavně projít ten svět, užít si historické lokace, pokochat se krajinou a nechat si vyrazit některými místy klidně dech, což se Valhalle daří totálně. Ta hra je velmi fotogenická, freeroam mapou svádí neustále k zapínání fotorežimu a od The Last of Us 2 jsem v žádné jiné hře nenatípal tolik screenshotů.

Ještě poslední poznámka, která musí zaznít. Jakkoliv jsem z Valhally nadšený, některé bugy byly vyloženě vysírací, promiňte mi ten výraz. Není to takový průšvih jako Cyberpunk 2077. Mám i pochopení pro všelijaké grafické bugy a glitche, těm se zasměju, ale průchod hrou mi nezkazí. Ale abych opakovaně nějaký quest loadoval, protože se v něm nenahrála potřebná postava, aby mi boss uprostřed bitvy propadl mapou, aby moje postava narazila na neprostupnou hranici mapy v okruhu padesáti metrů okolo kopce (ne, nebyl jsm uprostřed mise) a když se z něj portla fast travelem, tak hra spadla, to už je moc i na mě. Absolutním vrcholem byla špatná synchronizace sejvů mezi cloudem a konzolí, kvůli které jsem přišel o patnáct hodin progresu (takže reálně jsem platinu nafarmil za 105 hodin). To byl jediný moment, kdy jsem měl chuť hru opravdu smazat z disku.

I tak bych Valhallu doporučil, a to všema deseti. Jsem nadšen, sice to ze mě ještě nedělá vyloženě fanboye, ale všechny poslední tři „Assassíny“ díky zasazení do antiky a raného středověku, ve kterém ta antika ještě hmatatelně doznívala, absolutně miluju. A těším se na DLC, které jsou pro mě díky dosavadnímu zážitku z Valhally automatická koupě.

Nezařazené

Tipy na deskovku pod stromeček

IMG_2347
views
748

Rok se s rokem sešel a já zase sepsal tipy na letošní deskovky, které udělají pod stromečkem bezpochyby radost. Takhle, vzal jsem to svou optikou, takže jde většinou o složitější a delší deskovky, které prostě s partou hraju, ale letos jsem se pokusil vybrat i nějakou tu jednodušší záležitost, kterou si užije celá rodina. Začnu náročnějšími tituly a postupně zvolníme tempo. Pojďme na to.

 

Pád nebes

Odpálim to ve velkém stylu. Pro mě osobně je Pád nebes jedna z nejlepších deskovek, jaké jsem kdy hrál. Jde o asymetrickou strategii pro čtyři hráče zasazenou do boje galských kmenů proti Římu. Hráči se zhostí vůdců frakcí, které se každá hrají trochu jinak a mají jiné cíle. Hra je náročná na přemýšlení, na taktiku i na čas, ale obrovsky se hráčům odmění atmosférou, důrazem na historii a ve výsledku je to wargame v kolosálním stylu. Já mám tyhle územní strategie fakt rád, Twilight Imperium nebo Hru o trůny bych mohl hrát furt a Pád nebes se jim nejen vyrovná, ale ve čtyřech hráčích je překonává.

 

Gloomhaven – Zapomenuté kruhy

Tady není co řešit, na kampaňovou fantasy hru Gloomhaven jsem pěl ódy už vloni a letošní rozšíření Zapomenuté kruhy zážitek ještě umocňuje. Přináší novou postavu aestherské věštkyně, za kterou můžete hrát už od začátku, což ale neznamená, že bych ji doporučil začínajícím hráčům, její herní styl patří mezi ty komplexnější. A hlavně rozšíření doplňuje už tak absurdně masivní kampaň o dalších dvacet misí, což je úlet. V roce 2022 by měl přijít Frosthaven, chtěl bych vidět partu, která do té doby stihne kampaň z Gloomhavenu spolu s rožšířením dohrát. Co chci říct: Gloomhaven patří mezi nejdražší deskovky na trhu, ale bez přehánění nabízí stovky hodin strávených v propracované a dynamicky se vyvíjející kampani. Pro partu lidí, co chtějí hrát Dračí doupě, ale nikdo nechce dělat Pána jeskyně, jednoznačně nejlepší volba.

 

Tainted Grail – Pád Avalonu

Na fotce je ještě nerozbalená česká verze, ale já už hrál vloni vydanou anglickou a pro tuhle deskovku platí to samé, co pro Gloomhaven: je to skvělá volba pro hráče, kteří chtějí něco na dlouhodobé kampaňové hraní. Na poměry deskovky má nesmírně propracovaný svět a variabilitu postupu hrou, samotná kampaň pak zabere něco okolo čtyřiceti hodin a její znovuhratelnost je hodně vysoká. Oproti Gloomhavenu je Tainted Grail skvělou volbou pro někoho, kdo chce hrát s partnerkou nebo spolubydlícím, ve dvou, ba dokonce v jednom je to fakt zábava, ve třech až čtyřech lidech už bych volil Gloomhaven.

 

Pán prstenů – Putování po Středozemi: Stínové cesty

A ještě jedna kampaňová hra. Putování po Středozemi se letos dočkalo rozšíření Stínové cesty, které díky svému obsahu prakticky zdvojnásobuje obsah původní hry. Přináší nové hratelné postavy (Gandalf FTW!), nové mapy, ale hlavně novou kampaň odehrávající se na pomezí Temného hvozdu a Morie. Mě ta hra baví moc, mechanika rozhodování soubojů skrze vykládání karet místo házení kostkama má hodně co do sebe a postupné objevování map a procházení příběhem je zkrátka v Putování po Středozemi zábava bez ohledu na to, jakou kampaň zrovna hrajete. Hra se neobejde bez aplikace, to říkám dopředu pro ty, kteří s tím mají problém (znám takové hráče, sám jsem se mezi ně řadil).

 

Talisman

Ach, Talisman. Jablko sváru mezi deskovkáři, jedni jej milují, druzí jím opovrhují a označují jej za fantasy Člověče, nezlob se. Mě ta hra baví moc, je to ryzí sword & sorcery, které si sebou bere na cestu atmosféru osmdesátkových fantasy béček. Letos Talisman změnil v Česku vydavatele, nově jej zastřešují REXhry, které ke hře vydávají i nová rozšíření. Ta dělají s hrou opravdu hodně, ale pro začátek stačí základní verze. Výhodou Talismanu jsou jednoduchá pravidla, vysvětlíte je každému do pěti minut (jako to Člověče, nezlob se, no). Hra klade důraz na vyprávění, každé políčko skrývá nějakou událost, dobrodružství, nepřátele nebo poklad. A funguje jako ideální vstupní brána do složitějších fantasy deskovek. Pro lidi, kteří mají rádi fantasy, ale nebaví je hry s desítkami komponent a pravidly jak knížka, podle mě nejlepší volba.

 

Coatl

Za mě překvapení, co se letošních rodinných her týče. Mám rád Ticket to Ride, s partou to hrajeme jako ideální věc na rozehrání nebo dojezd deskoherního večera a Coatl je opravdu hodně podobný, jen místo železnicových tratí stavíte barevného hada. Hra má krásné vizuální provedení, artworky i komponenty jsou plné barev a díky nulovému textu a pravidlovým mechanikám, které po pár kolech budete vykonávat automaticky, to moc hezky odsejpá. Ideální hra pro celou rodinu i jako filler pro partu náročnějších deskovkářů.

 

Pán prstenů: karetní hra

Letos se dotisku dočkala karetka Pán prstenů. Pokukoval jsem po ní už dlouho, ale teprve teď se mi dostala do ruky a nadchla mě tak, že jsem k ní okamžitě dokoupil první řadu rozšíření, byť Pátrání po Glumovi jsem nesehnal na první dobrou. Jde o příběhovou karetku, ve které ovládáte postavy známých hrdinů a na pomoc si přivoláváte třeba elfy z Temného hvozdu nebo rohanské jezdce. Proti vám pak stojí nepřátelé, skřeti, pavouci, klasická tolkienovská havěť. Jednotlivé hry jsou pojaté jako na sebe navazující mise, jak jimi postupujete, do vašeho balíčku si přidáváte nové karty a postavy tak postupně sílí. Hra je vhodná pro jednoho, dva hráče a jde o takovou tu LCG klasiku od Fantasy Flight Games: poctivé a zábavné provedení, ale časem to chce rozšíření. Mám v plánu se o této hře rozepsat víc, ale během hraní základní verze a balíčků dobrodružství jsem si řekl, že připravím něco většího, až dokoupím ještě cykly Khazad-dum a Dědicové Númenoru.

 

Marvel Champions

Další LCG z dílny FFG. Tentokrát se hráči chopí role superhrdinů a společně budou bojovat proti různým záporákům, kteří mají své vlastní balíčky i herní styly. Velmi mě zaujala mechanika dvou přístupů k hraní postav, jednou jako superhdinové, jednou v civilu. To se v průběhu hry mění a hráči tak musí společně sladit taktiku: když si každý bude dělat, co chce, šance porazit bosse je opravdu minimální. Mě osobně Marvel Champions neberou z LCG her tolik jako výše zmíněný Pán prstenů nebo Arkham Horror, které jsou mi bližší zasazením. Ale pokud se mě někdo ptá, že má doma děti, které milují Spider-Mana nebo Kapitána Ameriku a rád by si s nimi něco zahrál, rovnou doporučuju Marvel Champions. Protože ke hře letos vyšlo rozšíření Vzestup Red Skulla, plánuju výhledově i o tom samostatný článek.

 

God of War

Jako PlayStation fanboy jsem byl samozřejmě zvědavý, jak se povedly deskovky podle videoher, které odcházející generaci PlayStationu táhly. A zatímco Horizon: Zero Dawn není žádná sláva, karetní God of War je na tom o dost líp. Hráči se společnými silami snaží plnit úkoly a následně porazit bosse, ale postup hrou skrze putování a následný velkoformátový bossfight dodávají hře nečekaně epické rozměry. Bez přehánění, na karetní hru má God of War velké pojetí a výpravu, a to tak, že se standardům karetních her naprosto vymyká. Jako třetí do party PS her zmíním ještě karetní Bloodborne, který stojí na semi-kooperativní bázi a skvěle se díky tomu hodí k pivu do hospody. Až nás tam pustěj.

 

7 divů světa

O draftovačce 7 divů světa se chystám psát do příštího Levelu, tak to tady vezmu jen v rychlosti: jděte do toho. Čím víc hráčů máte, tím líp, v šesti sedmi lidech se podle mě u karet víc zabavíte už jen u Bangu. Letošní vydání je spíš facelift než nová edice, ale pokud starší verzi 7 divů světa nemáte, rozhodně se vám doma nová verze neztratí. V jádru jde o jednoduchou mechaniku, sbíráte karty vyrábějící určitě suroviny, za určité suroviny vylepšujete svůj monument nebo vykonáváte akce pro zisk vítězných bodů a kdo jich má na konci nejvíc, ten vyhrál. V pokročilejší fázi hry jde ale už do tuhého, je potřeba začít taktizovat, propočítávat, občas hrát vyloženě ne pro svůj zisk, ale pro podělání soupeře a když se tohle děje v pěti, šesti, sedmi hráčích, je to hodně velká bžunda. Měl jsem tu čest vyzkoušet i 7 divů světa: Duel a to mě teda taky bavilo moc. Fotku nepřikládám, protože Duel nevlastním, ale snad se mi poštěstí vyzkoušet si ho někdy s rozšířeními Pantheon a letos vydanou Agorou, už teď jsem nalomený to koupit, jestli rozšíření zábavu ještě umocní, vezmu to komplet.

 

Existuje řada her, na které se nedostalo a zasloužily by si v tomto seznamu být. Slyšel jsem chvalozpěvy na Watergate od Fox in the Box nebo Na křídlech a Ostrov koček od MINDOK. Rozhodl jsem se ale vycházet jen z toho, co mám doma a měl jsem tu možnost si zahrát. Snad vám mé tipy alespoň trochu pomohly zorientovat se s výběrem dárku v tomhle šíleném hektickém období, užijte si Vánoce a ať už pod stromečkem rozbalíte jakoukoliv deskovku, přeju vám příjemnou zábavu!

 

Recenze

LEGO Razor Crest: This Is The Way!

IMG_2254
views
622

Druhá řada seriálu Mandalorian je v plném proudu. Ideální čas podívat se blíže na zoubek stavebnici lodi Razor Crest od společnosti LEGO. Je boží, to klidně říkám rovnou.

Předem musím upozornit, že tohle je můj první článek o nějakém LEGO setu. Nejsem odborník, nejsem LEGO recenzent ani influencer, takže nemám srovnání a co jsem tak koukal na jiné recenze, často autoři třeba rozebírají nové dílky, které ta či ona stavebnice přinesla. Já tohle prostě nevím, takže je mi líto, podobné informace v textu nenajdete. Půjde čistě o mé dojmy bez znalostí souvislostí, proč to nepřiznat. Ale o to čistší dojmy to budou.

Stavebici s plným názvem The Mandalorian Loď nájemného lovce (#75292) mi z LEGA poslali před pár týdny, když jsem si zlomil nohu, aby se mi lépe srůstalo a abych si model podle sebe zrecenzoval. Velice za to děkuju, radost mi to udělalo obří, ale máte mé slovo, že vděk obdarovaného jde při recenzi stranou a pokusím se sepsat opravdu všechny dojmy, tedy i těch pár rozpaků, které jsem při stavění měl.

I když jsem neměl podobně velkou LEGO stavebnici dvacet let v ruce, okamžitě jsem do toho naskočil. Je to jako jezdit na kole. Pár věcí se za tu generaci samozřejmě změnilo, dávkování do očíslovaných pytlíků podle postupných kroků si z dětství nepamatuju, stejně tak se mi nikdy předtím nedostal do ruky model, který by kombinoval součástky klasického LEGA i řady Technic. A Razor Crest byl pro mě vůbec první setkání s dílky Technic, nikdy předtím se mi nedostaly do ruky, takže jsem se učil za pochodu a byl jsem upřímně dost okouzlen, jak chytře vymyšlené to je.

Dílky řady Technic tvoří část vnitřní kostry lodi a troufám si tvrdit, že právě díky té kostře je umožněn jeden z hlavních znaků modelu: otevřenost. Model má odklápěcí rampy ze tří stran, jen čumák je napevno, což umožňuje hrát si s interiérem. Je tu Mandova kajuta, zásobník na torpéda i nákladový prostor, kterým se dá div ne prostrčit ruka.

Vnější povrch modelu kopíruje seriálovou loď překvapivě věrně, lámal jsem si z prvních fotek hlavu, jak se pravoúhlému legu podaří instalovat v jemném úhlu skloněný kokpit a hle, vše řeší zasazení do zobáčků, které v době, kdy jsem si se stavebnicí hrával kdysi, rozhodně ještě neexistovaly. Další moment, kdy jsem si uvědomil chytrost návrhu celého modelu i vývoj, kterým LEGO za tu generaci prošlo.

Samotné stavění šlo hladce a model mi během těch tří dnů, kdy jsem jej ve volném čase stavěl, vyloženě rostl pod rukama. Už když jsem byl v půlce, mával jsem s ním v rukách a dělal u toho „vžuuuum“, jako kdyby lítal. Překvapilo mě, že je o dobrou třetinu větší, než jsem podle fotky na krabici čekal, ale to dělá podle mě úhel, ve kterém je vyfocený.  Na délku má Razor Crest necelých čtyřicet centimetrů a musim říct, že i když je dutý a vnitřek má, jak jsem řekl, otevřený, i tak jde o dost bytelný model. Ne že bych s ním hodlal třískat o zem, ale až přijde návštěva, rozhodně se nebudu bát, když to bude chtít vzít do ruky. Opět za to může chytrá kombinace klasických a Technic dílků, které k sobě uchycují obě turbíny Crestu tak, že se rozpadne leda při silném tahu.

Hotový Razor Crest působí impozantně. Zíral jsem na něj opravdu dlouho a nechtělo se mi dát ho z rukou. Na to, že je složený prakticky z dílků různých variant šedé, nepůsobí vůbec bezbarvě, naopak, je na něm řada detailů, které je zábava zkoumat. Třeba záchranný modul hodně podobný tomu, ve kterém Rey opustila Millenium Falcon v osmé epizodě. Schválně jsem do něj vložil figurku Greefa Kargy, no uznejte, není to kouzelný?

Teď pár poznámek k tomu, z čeho jsem byl rozpačitý. Musím upozornit, že veškeré výtky vychází z mého osobního přístupu a nikoliv z toho, že by v LEGU něco udělali špatně. Už když na mě při rozbalování z krabice vypadl arch s nálepkami, věděl jsem, že mám problém. Já tohle neumím, ve Warhammeru mám panický strach z těch jejich vodotisků na figurky a nálepky jsou víceméně soft verze toho samého. Zkrátka: myslím si, že i ve fabrice na pásu by to dokázali nalepit líp než já doma. A měl jsem pravdu. První dílky, na které budete nálepky lepit, je interiér Mandovy kajuty. Ani jeden z panelů jsem samozřejmě nedokázal pořádně vycentrovat. Na druhou stranu jsem se učil rychle a když jsem lepil poslední nálepky, tedy detaily turbín, dělal jsem to už se sebejistotou a vlastně i s chutí.

Trochu mě mrzí, že figurka Mandaloriana je ještě ve starém brnění a ne v tom novém fešáckém beskaru, ale jestli se nepletu, LEGO tuhle variantu zatím ani neprodává, možná přijde s modely k druhé řadě seriálu? Problém jsem měl s přiděláním kluzákových lyží (říká se tomu tak vůbec? Já a technika, to nejde dohromady.) uprostřed stavby modelu, protože člověk se tak nějak bojí pak s následujícími kroky, kdy na nich už model stojí, tlačit při přidělávání dalších dílků. Ale tahle varianta asi nemá vítěze, buď přiděláte lyže v půlce nebo později, kdy už není střecha, na kterou se zprvu model občas otáčí, v rovnováze. V LEGU určitě ví, proč to tak v návodu udělali, to jenom já jsem z toho coby nezkušený stavitel byl poněkud…jak to říct…připodělanej. Taky úplně nedocením vystřelovací torpéda a raději bych místo jejich mechanismů na tom místě viděl věrohodnější plášť Razor Crestu, ale chápu, tenhle model má být i na hraní, od vystavení a realistických křivek má LEGO Star Wars řadu Ultimate Collector’s Series.

To jsou veškeré mé výhrady, jak vidíte, jde o drobné detaily. Jinak jsem ze stavebnice nadšený, byla to zábava stavět a hlavně to prostě vypadá dobře samo o sobě. Jsem fanda Star Wars techniky, jakmile jde o všelijaké křižníky, stíhačky a tanky, tak to vystavuju okamžitě všude možně po bytě a LEGO Razor Crest je samozřejmě stejný případ. A kromě toho, že vypadá dobře jako model, obsahuje i super figurky, ten mini Baby Yoda je nejroztomilejší věc, jakou jsem za hodně dlouhou dobu viděl. Takže co vám budu závěrem říkat, já jsem nadšenej!