admin

admin

Nezařazené

Tipy na deskovku pod stromeček

IMG_2347
views
907

Rok se s rokem sešel a já zase sepsal tipy na letošní deskovky, které udělají pod stromečkem bezpochyby radost. Takhle, vzal jsem to svou optikou, takže jde většinou o složitější a delší deskovky, které prostě s partou hraju, ale letos jsem se pokusil vybrat i nějakou tu jednodušší záležitost, kterou si užije celá rodina. Začnu náročnějšími tituly a postupně zvolníme tempo. Pojďme na to.

 

Pád nebes

Odpálim to ve velkém stylu. Pro mě osobně je Pád nebes jedna z nejlepších deskovek, jaké jsem kdy hrál. Jde o asymetrickou strategii pro čtyři hráče zasazenou do boje galských kmenů proti Římu. Hráči se zhostí vůdců frakcí, které se každá hrají trochu jinak a mají jiné cíle. Hra je náročná na přemýšlení, na taktiku i na čas, ale obrovsky se hráčům odmění atmosférou, důrazem na historii a ve výsledku je to wargame v kolosálním stylu. Já mám tyhle územní strategie fakt rád, Twilight Imperium nebo Hru o trůny bych mohl hrát furt a Pád nebes se jim nejen vyrovná, ale ve čtyřech hráčích je překonává.

 

Gloomhaven – Zapomenuté kruhy

Tady není co řešit, na kampaňovou fantasy hru Gloomhaven jsem pěl ódy už vloni a letošní rozšíření Zapomenuté kruhy zážitek ještě umocňuje. Přináší novou postavu aestherské věštkyně, za kterou můžete hrát už od začátku, což ale neznamená, že bych ji doporučil začínajícím hráčům, její herní styl patří mezi ty komplexnější. A hlavně rozšíření doplňuje už tak absurdně masivní kampaň o dalších dvacet misí, což je úlet. V roce 2022 by měl přijít Frosthaven, chtěl bych vidět partu, která do té doby stihne kampaň z Gloomhavenu spolu s rožšířením dohrát. Co chci říct: Gloomhaven patří mezi nejdražší deskovky na trhu, ale bez přehánění nabízí stovky hodin strávených v propracované a dynamicky se vyvíjející kampani. Pro partu lidí, co chtějí hrát Dračí doupě, ale nikdo nechce dělat Pána jeskyně, jednoznačně nejlepší volba.

 

Tainted Grail – Pád Avalonu

Na fotce je ještě nerozbalená česká verze, ale já už hrál vloni vydanou anglickou a pro tuhle deskovku platí to samé, co pro Gloomhaven: je to skvělá volba pro hráče, kteří chtějí něco na dlouhodobé kampaňové hraní. Na poměry deskovky má nesmírně propracovaný svět a variabilitu postupu hrou, samotná kampaň pak zabere něco okolo čtyřiceti hodin a její znovuhratelnost je hodně vysoká. Oproti Gloomhavenu je Tainted Grail skvělou volbou pro někoho, kdo chce hrát s partnerkou nebo spolubydlícím, ve dvou, ba dokonce v jednom je to fakt zábava, ve třech až čtyřech lidech už bych volil Gloomhaven.

 

Pán prstenů – Putování po Středozemi: Stínové cesty

A ještě jedna kampaňová hra. Putování po Středozemi se letos dočkalo rozšíření Stínové cesty, které díky svému obsahu prakticky zdvojnásobuje obsah původní hry. Přináší nové hratelné postavy (Gandalf FTW!), nové mapy, ale hlavně novou kampaň odehrávající se na pomezí Temného hvozdu a Morie. Mě ta hra baví moc, mechanika rozhodování soubojů skrze vykládání karet místo házení kostkama má hodně co do sebe a postupné objevování map a procházení příběhem je zkrátka v Putování po Středozemi zábava bez ohledu na to, jakou kampaň zrovna hrajete. Hra se neobejde bez aplikace, to říkám dopředu pro ty, kteří s tím mají problém (znám takové hráče, sám jsem se mezi ně řadil).

 

Talisman

Ach, Talisman. Jablko sváru mezi deskovkáři, jedni jej milují, druzí jím opovrhují a označují jej za fantasy Člověče, nezlob se. Mě ta hra baví moc, je to ryzí sword & sorcery, které si sebou bere na cestu atmosféru osmdesátkových fantasy béček. Letos Talisman změnil v Česku vydavatele, nově jej zastřešují REXhry, které ke hře vydávají i nová rozšíření. Ta dělají s hrou opravdu hodně, ale pro začátek stačí základní verze. Výhodou Talismanu jsou jednoduchá pravidla, vysvětlíte je každému do pěti minut (jako to Člověče, nezlob se, no). Hra klade důraz na vyprávění, každé políčko skrývá nějakou událost, dobrodružství, nepřátele nebo poklad. A funguje jako ideální vstupní brána do složitějších fantasy deskovek. Pro lidi, kteří mají rádi fantasy, ale nebaví je hry s desítkami komponent a pravidly jak knížka, podle mě nejlepší volba.

 

Coatl

Za mě překvapení, co se letošních rodinných her týče. Mám rád Ticket to Ride, s partou to hrajeme jako ideální věc na rozehrání nebo dojezd deskoherního večera a Coatl je opravdu hodně podobný, jen místo železnicových tratí stavíte barevného hada. Hra má krásné vizuální provedení, artworky i komponenty jsou plné barev a díky nulovému textu a pravidlovým mechanikám, které po pár kolech budete vykonávat automaticky, to moc hezky odsejpá. Ideální hra pro celou rodinu i jako filler pro partu náročnějších deskovkářů.

 

Pán prstenů: karetní hra

Letos se dotisku dočkala karetka Pán prstenů. Pokukoval jsem po ní už dlouho, ale teprve teď se mi dostala do ruky a nadchla mě tak, že jsem k ní okamžitě dokoupil první řadu rozšíření, byť Pátrání po Glumovi jsem nesehnal na první dobrou. Jde o příběhovou karetku, ve které ovládáte postavy známých hrdinů a na pomoc si přivoláváte třeba elfy z Temného hvozdu nebo rohanské jezdce. Proti vám pak stojí nepřátelé, skřeti, pavouci, klasická tolkienovská havěť. Jednotlivé hry jsou pojaté jako na sebe navazující mise, jak jimi postupujete, do vašeho balíčku si přidáváte nové karty a postavy tak postupně sílí. Hra je vhodná pro jednoho, dva hráče a jde o takovou tu LCG klasiku od Fantasy Flight Games: poctivé a zábavné provedení, ale časem to chce rozšíření. Mám v plánu se o této hře rozepsat víc, ale během hraní základní verze a balíčků dobrodružství jsem si řekl, že připravím něco většího, až dokoupím ještě cykly Khazad-dum a Dědicové Númenoru.

 

Marvel Champions

Další LCG z dílny FFG. Tentokrát se hráči chopí role superhrdinů a společně budou bojovat proti různým záporákům, kteří mají své vlastní balíčky i herní styly. Velmi mě zaujala mechanika dvou přístupů k hraní postav, jednou jako superhdinové, jednou v civilu. To se v průběhu hry mění a hráči tak musí společně sladit taktiku: když si každý bude dělat, co chce, šance porazit bosse je opravdu minimální. Mě osobně Marvel Champions neberou z LCG her tolik jako výše zmíněný Pán prstenů nebo Arkham Horror, které jsou mi bližší zasazením. Ale pokud se mě někdo ptá, že má doma děti, které milují Spider-Mana nebo Kapitána Ameriku a rád by si s nimi něco zahrál, rovnou doporučuju Marvel Champions. Protože ke hře letos vyšlo rozšíření Vzestup Red Skulla, plánuju výhledově i o tom samostatný článek.

 

God of War

Jako PlayStation fanboy jsem byl samozřejmě zvědavý, jak se povedly deskovky podle videoher, které odcházející generaci PlayStationu táhly. A zatímco Horizon: Zero Dawn není žádná sláva, karetní God of War je na tom o dost líp. Hráči se společnými silami snaží plnit úkoly a následně porazit bosse, ale postup hrou skrze putování a následný velkoformátový bossfight dodávají hře nečekaně epické rozměry. Bez přehánění, na karetní hru má God of War velké pojetí a výpravu, a to tak, že se standardům karetních her naprosto vymyká. Jako třetí do party PS her zmíním ještě karetní Bloodborne, který stojí na semi-kooperativní bázi a skvěle se díky tomu hodí k pivu do hospody. Až nás tam pustěj.

 

7 divů světa

O draftovačce 7 divů světa se chystám psát do příštího Levelu, tak to tady vezmu jen v rychlosti: jděte do toho. Čím víc hráčů máte, tím líp, v šesti sedmi lidech se podle mě u karet víc zabavíte už jen u Bangu. Letošní vydání je spíš facelift než nová edice, ale pokud starší verzi 7 divů světa nemáte, rozhodně se vám doma nová verze neztratí. V jádru jde o jednoduchou mechaniku, sbíráte karty vyrábějící určitě suroviny, za určité suroviny vylepšujete svůj monument nebo vykonáváte akce pro zisk vítězných bodů a kdo jich má na konci nejvíc, ten vyhrál. V pokročilejší fázi hry jde ale už do tuhého, je potřeba začít taktizovat, propočítávat, občas hrát vyloženě ne pro svůj zisk, ale pro podělání soupeře a když se tohle děje v pěti, šesti, sedmi hráčích, je to hodně velká bžunda. Měl jsem tu čest vyzkoušet i 7 divů světa: Duel a to mě teda taky bavilo moc. Fotku nepřikládám, protože Duel nevlastním, ale snad se mi poštěstí vyzkoušet si ho někdy s rozšířeními Pantheon a letos vydanou Agorou, už teď jsem nalomený to koupit, jestli rozšíření zábavu ještě umocní, vezmu to komplet.

 

Existuje řada her, na které se nedostalo a zasloužily by si v tomto seznamu být. Slyšel jsem chvalozpěvy na Watergate od Fox in the Box nebo Na křídlech a Ostrov koček od MINDOK. Rozhodl jsem se ale vycházet jen z toho, co mám doma a měl jsem tu možnost si zahrát. Snad vám mé tipy alespoň trochu pomohly zorientovat se s výběrem dárku v tomhle šíleném hektickém období, užijte si Vánoce a ať už pod stromečkem rozbalíte jakoukoliv deskovku, přeju vám příjemnou zábavu!

 

Recenze

LEGO Razor Crest: This Is The Way!

IMG_2254
views
751

Druhá řada seriálu Mandalorian je v plném proudu. Ideální čas podívat se blíže na zoubek stavebnici lodi Razor Crest od společnosti LEGO. Je boží, to klidně říkám rovnou.

Předem musím upozornit, že tohle je můj první článek o nějakém LEGO setu. Nejsem odborník, nejsem LEGO recenzent ani influencer, takže nemám srovnání a co jsem tak koukal na jiné recenze, často autoři třeba rozebírají nové dílky, které ta či ona stavebnice přinesla. Já tohle prostě nevím, takže je mi líto, podobné informace v textu nenajdete. Půjde čistě o mé dojmy bez znalostí souvislostí, proč to nepřiznat. Ale o to čistší dojmy to budou.

Stavebici s plným názvem The Mandalorian Loď nájemného lovce (#75292) mi z LEGA poslali před pár týdny, když jsem si zlomil nohu, aby se mi lépe srůstalo a abych si model podle sebe zrecenzoval. Velice za to děkuju, radost mi to udělalo obří, ale máte mé slovo, že vděk obdarovaného jde při recenzi stranou a pokusím se sepsat opravdu všechny dojmy, tedy i těch pár rozpaků, které jsem při stavění měl.

I když jsem neměl podobně velkou LEGO stavebnici dvacet let v ruce, okamžitě jsem do toho naskočil. Je to jako jezdit na kole. Pár věcí se za tu generaci samozřejmě změnilo, dávkování do očíslovaných pytlíků podle postupných kroků si z dětství nepamatuju, stejně tak se mi nikdy předtím nedostal do ruky model, který by kombinoval součástky klasického LEGA i řady Technic. A Razor Crest byl pro mě vůbec první setkání s dílky Technic, nikdy předtím se mi nedostaly do ruky, takže jsem se učil za pochodu a byl jsem upřímně dost okouzlen, jak chytře vymyšlené to je.

Dílky řady Technic tvoří část vnitřní kostry lodi a troufám si tvrdit, že právě díky té kostře je umožněn jeden z hlavních znaků modelu: otevřenost. Model má odklápěcí rampy ze tří stran, jen čumák je napevno, což umožňuje hrát si s interiérem. Je tu Mandova kajuta, zásobník na torpéda i nákladový prostor, kterým se dá div ne prostrčit ruka.

Vnější povrch modelu kopíruje seriálovou loď překvapivě věrně, lámal jsem si z prvních fotek hlavu, jak se pravoúhlému legu podaří instalovat v jemném úhlu skloněný kokpit a hle, vše řeší zasazení do zobáčků, které v době, kdy jsem si se stavebnicí hrával kdysi, rozhodně ještě neexistovaly. Další moment, kdy jsem si uvědomil chytrost návrhu celého modelu i vývoj, kterým LEGO za tu generaci prošlo.

Samotné stavění šlo hladce a model mi během těch tří dnů, kdy jsem jej ve volném čase stavěl, vyloženě rostl pod rukama. Už když jsem byl v půlce, mával jsem s ním v rukách a dělal u toho „vžuuuum“, jako kdyby lítal. Překvapilo mě, že je o dobrou třetinu větší, než jsem podle fotky na krabici čekal, ale to dělá podle mě úhel, ve kterém je vyfocený.  Na délku má Razor Crest necelých čtyřicet centimetrů a musim říct, že i když je dutý a vnitřek má, jak jsem řekl, otevřený, i tak jde o dost bytelný model. Ne že bych s ním hodlal třískat o zem, ale až přijde návštěva, rozhodně se nebudu bát, když to bude chtít vzít do ruky. Opět za to může chytrá kombinace klasických a Technic dílků, které k sobě uchycují obě turbíny Crestu tak, že se rozpadne leda při silném tahu.

Hotový Razor Crest působí impozantně. Zíral jsem na něj opravdu dlouho a nechtělo se mi dát ho z rukou. Na to, že je složený prakticky z dílků různých variant šedé, nepůsobí vůbec bezbarvě, naopak, je na něm řada detailů, které je zábava zkoumat. Třeba záchranný modul hodně podobný tomu, ve kterém Rey opustila Millenium Falcon v osmé epizodě. Schválně jsem do něj vložil figurku Greefa Kargy, no uznejte, není to kouzelný?

Teď pár poznámek k tomu, z čeho jsem byl rozpačitý. Musím upozornit, že veškeré výtky vychází z mého osobního přístupu a nikoliv z toho, že by v LEGU něco udělali špatně. Už když na mě při rozbalování z krabice vypadl arch s nálepkami, věděl jsem, že mám problém. Já tohle neumím, ve Warhammeru mám panický strach z těch jejich vodotisků na figurky a nálepky jsou víceméně soft verze toho samého. Zkrátka: myslím si, že i ve fabrice na pásu by to dokázali nalepit líp než já doma. A měl jsem pravdu. První dílky, na které budete nálepky lepit, je interiér Mandovy kajuty. Ani jeden z panelů jsem samozřejmě nedokázal pořádně vycentrovat. Na druhou stranu jsem se učil rychle a když jsem lepil poslední nálepky, tedy detaily turbín, dělal jsem to už se sebejistotou a vlastně i s chutí.

Trochu mě mrzí, že figurka Mandaloriana je ještě ve starém brnění a ne v tom novém fešáckém beskaru, ale jestli se nepletu, LEGO tuhle variantu zatím ani neprodává, možná přijde s modely k druhé řadě seriálu? Problém jsem měl s přiděláním kluzákových lyží (říká se tomu tak vůbec? Já a technika, to nejde dohromady.) uprostřed stavby modelu, protože člověk se tak nějak bojí pak s následujícími kroky, kdy na nich už model stojí, tlačit při přidělávání dalších dílků. Ale tahle varianta asi nemá vítěze, buď přiděláte lyže v půlce nebo později, kdy už není střecha, na kterou se zprvu model občas otáčí, v rovnováze. V LEGU určitě ví, proč to tak v návodu udělali, to jenom já jsem z toho coby nezkušený stavitel byl poněkud…jak to říct…připodělanej. Taky úplně nedocením vystřelovací torpéda a raději bych místo jejich mechanismů na tom místě viděl věrohodnější plášť Razor Crestu, ale chápu, tenhle model má být i na hraní, od vystavení a realistických křivek má LEGO Star Wars řadu Ultimate Collector’s Series.

To jsou veškeré mé výhrady, jak vidíte, jde o drobné detaily. Jinak jsem ze stavebnice nadšený, byla to zábava stavět a hlavně to prostě vypadá dobře samo o sobě. Jsem fanda Star Wars techniky, jakmile jde o všelijaké křižníky, stíhačky a tanky, tak to vystavuju okamžitě všude možně po bytě a LEGO Razor Crest je samozřejmě stejný případ. A kromě toho, že vypadá dobře jako model, obsahuje i super figurky, ten mini Baby Yoda je nejroztomilejší věc, jakou jsem za hodně dlouhou dobu viděl. Takže co vám budu závěrem říkat, já jsem nadšenej!

Nezařazené

Jak jsem si podruhé v životě zamiloval LEGO

star-wars-mos-eisley-cantina_TALL
views
876

Není hanbou, když nad novými stavebnicemi místo dětí slintají jejich tatínci. Dokonce se zdá, že společnost LEGO začala vyrábět sety dospělým na míru. A jsou to fakt perly. 

Když se nic nepokazí, je tohle poslední blog, který píšu jako chromý člověk z lůžka. Do dvou týdnů bych měl v rámci možností chodit, tudíž i fotit a s tím se na blog vrátí moje klasické články, první dojmy, rozbalování, recenze a tak. A protože se společně s tím blíží moment, kdy se podívám pořádně na zoubek Mandalorianově lodi Razor Crest od firmy LEGO, napadlo mě jako předehru povyprávět vám o dalších stavebnicích, které mi vyrazily dech.

Můj vztah k LEGU (já v textech tak nemám rád skloňování názvů firem, které se píšou verzálkami!) je čistý jako dětská duše. Doslova. Jako kluk jsem měl LEGA hodně. Naši mě drželi zkrátka s videohrami, ale zase stavebnic mi dopřávali, možná v domnění, že ze mě vyroste architekt místo gamingového závisláka. Jenže jak přišel gympl, začal úplně jiný život. Muzika, kytara, holky, koncerty, čundry, znáte to. O LEGO jsem ztratil zájem a není moc divu – tehdy byly na trhu furt jenom hasičské zbrojnice a pirátské lodě, kromě řady Technic si sedmnáctiletý kluk neměl moc z čeho vybírat.

Do zorného pole se mi LEGO vrátilo až po řadě let, kdy jsem zaregistroval, že začaly vycházet sady ze světa Star Wars. Zprvu šlo spíš o roztomilé stavebnice, u kterých jsem si říkal: „Tohle mělo vycházet, když mi bylo deset!“ Jenže pak přišly stále ambicióznější modely a zhruba od doby, kdy vyšla Hvězda smrti a fenomenální Super Star Destroyer, který pro mě doteď zůstává nejhezčím setem vůbec, už sleduju každý model, který v rámci LEGO Star Wars vychází. A dokonce jsem začal hrát LEGO Star Wars videohry.

Pojďme si tedy společně prosvištět pár modelů, které mě nadchly. Doma je nemám, slintám nad nimi na netu a dokud celá tahle koronavirová krize nepřejde a hudební scéna se neroztočí zase na plné obrátky, najel jsem na spořivý režim. Ale kdo ví, třeba si je koupim časem. Pokud tou dobou, až vše bude zase v normálu, ještě budou na trhu. Jdeme na to.

Za mě je tohle totální skvost. Už dlouho se poohlížím po plastovém modelu nějakého křižníku ze Star Wars, který by svými rozměry dělal pořádnou dekoraci v obýváku. Nejvíc se mi líbí křižníky třídy Venator, ale ty se dneska prakticky nedají sehnat, pokud nepočítám šílené pálky na Ebayi. Star Destroyery jsou v mé oblibě křižníků hned v závěsu, proto mě tahle stavebnice okamžitě praštila do očí. V této cenové hladině vyšel i Millenium Falcon, vím, že někteří z vás si jej koupili (Koudy dokonce dva kusy). Bude to znít divně, ale já, kdybych měl teď peníze na takhle drahý model, beru raději Imperiální hvězdný destruktor. Však se podívejte, jak kolosální záležitost to je. Ta maličká Tantive IV letící vedle! Z něčeho takového by byla dominanta celého bytu. A když si představím, jak by to bylo stylové, až se naše parta sejde zase na Star Wars RPG a hráli bychom s křižníkem za zády…no nádhera!

Mos Eisley Cantina je jedna z nejnovějších stavebnic. Upřímně jsem ji na první pohled přešel, protože je to podle mě víc set na hraní než na vystavování, ale to fantastické množství detailů mě nakonec posadilo na zadek. Nejvíc se mi na celé stavebnici líbí, že se vrátila řada zapomenutých vedlejších postav. Své LEGO figurky mají díky tomuto setu Ponda Baba a Cornelius Evazan, Labria nebo Momaw Nadoc. Mos Eisley Cantina byl vždycky dechberoucí orloj postaviček, právě tahle scéna pro mě byla symbolem pestrobarevnosti galaxie i její odvrácené strany, která se podezřele projeví, když se všichni sejdou v jednom potemnělém baru v zapomenutém koutě galaxie. A přesně tohle podle mě dokázali tvůrcí LEGO stavebnic do tohodle setu přenést. Výtečná práce. Mimochodem, sice už to dávno není ofiko kánon, ale pokud byste si o řadě návštěvníků kantýny chtěli přečíst víc, doporučuju povídkovou sbírku Tales From Mos Eisley Cantina.

Skvělý set. Nikdy by mě nenapadlo, že LEGO dokáže vyrábět i stylové výstavní modely pro náročnější fanoušky, ale je to tak. Když si vzpomenu, jaké peklo pro mě bylo objednávat plastové modely TIE Fighterů a Y-Wingu až z Japonska a pak mi konečně přišly, ovšem s manuály v japonštině! Tohle LEGO je proti tomu krásně přístupná záležitost. Parádní kousek na výstavku, navíc se žádný plastový A-Wing v podobném měřítku jako model nevyrábí, jestli se nepletu. Pro mě coby fanouška vesmírný techniky je tohle spolu s Hvězdným destruktorem nejhezčí stavebnice, co je aktuálně v prodeji. Dobře, ten Millenium Falcon je tam taky.

AT-AT je klasika všech klasik. Asi na každého musely tyto kolosy zapůsobit, když je poprvé viděl ve filmu Impéium vrací úder. Je to naprosto ikonický stroj, jeden ze symbolů Star Wars techniky, který byl díky tomu už několikrát v pozdějších filmech recyklován. A bude to znít divně, ale mně se dokonce AT-M6 z The Last Jedi líbí možná o něco víc. I tak jsou to ale báječně navržené stroje a na tomhle setu se mi líbí, že si s ním můžou hrát děti a taťkové si ho můžou dát na výstavku, protože vypadá i bez figurek okolo dobře.

Teď se přesunu do světa Harryho Pottera. Tahounem modelů téhle značky je v tuto chvíli bezpochyby stavebnice Příčná ulice, která je samozřejmě kouzelná, ale u mě pořád vede Bradavický hrad. Ta stavba je impozantní už ve filmu a do LEGA se podařilo její impozantnost přenést (upřímně, nikdy předtím mě nenapadlo, že to vůbec půjde), takže si dovedu představit, jak by asi tenhle set dominoval mému obýváku vystavený někde na knihovně. Schválně si rozklikněte odkaz na web a prohlédněte si model i z druhé strany, ten počet detailů je neuvěřtelný. Mimochodem, u tohodle setu jsem poprvé zjistil, že LEGO už vyrábí i menší figurky.

Burtonovy batmanovské filmy jsou pro mě nejlepší. Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že Nolan to udělal líp. Burtonův Gotham je TEN Gotham, který mě fascinuje, možná právě proto mě ten Nolanův manhattanský styl nechal chladným. Ale proti gustu…Tahle stavebnice mě každopádně dlouho míjela. Až teprve v tomto videu jsem si jí všiml pořádně, jak poutá pozornost na celé scéně a došlo mi, že by ten Batmobil jen tak vystavený na polici působil v bytě fantasticky. Za mě výtečný set, ale musím dodat, že jinak mě ty ostatní LEGO sety ze světa DC a Marvelu nechávají dost chladným.

No a to nejlepší nakonec. Miluju Stranger Things a když tenhle set odhalili, rozplýval jsem se nad ním na svém Facebooku. Je to skvost, perla, na kterou se nemůžu vynadívat a je mi jasné, že naprosto každý, kdo by se u mě doma zastavil, by nad tou stavebnicí roztál, protože ke mně domů chodí jen lidi na stejné vlně. Jen teda doufám, že ty dílky s obrázky jsou v krabici už předtištěné, trochu mě děsí představa, jak by to dopadlo, kdybych to musel nalepovat sám.

Tak jsem se rozepsal o tom, které současné stavebnice mě fascinují a jdu zase srůstat. Napsali mi z hostingu, že komentáře na této stránce z nějakého důvodu šíří nebezpečný obsah a poprosili mě, abych formulář pro vkládání komentářů ze stránky stáhl. Budu ale rád, když mi alespoň na Facebooku nebo do mejlu napíšete, jaké současné LEGO stavebnice zase fascinují vás, je možné, že mi něco uniklo nebo jsem při prvním prohlížení něco nedocenil, i to se stává. A přiště už si snad dáme nějaký normální článek i s mýma fotkama. Mějte se!

 

Všechny použité fotografie pochází od společnosti LEGO.

Recenze

Skyrim na Switch: brát, či nebrat?

121969514_10164378716995603_8901974537286917754_o
views
501

Je to tady. Můj první blog, který není o hrách na hrdiny nebo deskovkách, ale o videohře. Asi to muselo přijít, protože hraju hodně a občas mám něco na srdci. Včetně starších her, jako tadyhle Skyrim na Nintendo Switch.

Nebudu lhát, jsem Elder Scrolls fanboy. Morrowind je pro mě srdeční záležitost, naprostý předěl, hra, která mě provázela obdobím proměny z dítěte v dospěláka a ukázala mi, že v tomhle světě budu chtít zůstat dospělosti navzdory. Oblivion tuto lásku ještě umocnil a Skyrim za ty roky hraju tak intenzivně, že ho mám už ve čtyřech verzích. Kdysi jsem ho vzal v předobjednávce na Steamu, pak si koupil PS4 remaster, následoval Skyrim VR na tu samou konzoli a nedávno jsem si hru koupil i na Switch. Pěkně za plnou palbu patnácti kil, na devět let starou hru vlastně až drzá cena, ale prostě jsem to fakt moc chtěl hrát na tom malém přístroji o velikosti většího telefonu nebo menšího tabletu.

Vyplatilo se? Ta otázka bohužel nemá jednoznačnou odpověď. Začnu tím horším. Skyrim na Switch vyšel v roce 2017, šest let po vydání původní hry. A Bethesda se s opravami chyb, kterými byl původní Skyrim prolezlý, rozhodně nijak zvlášť nenamáhala, ba co víc, přibyly chyby, na které jsem při hraní předchozích verzí nenarazil. Ty věčné bugy dovedou i po letech rozesmát a vyvolat pobavený údiv, jak je něco takového možné. Na NPC budete furt přes obrazovku křičet, aby vám uhly z cesty, protože potřebujete projít, nepřátelům zaseknutým o schody nebo křoví se budete smát, jaký jim chudákům vývojáři připravili krutý osud. Naprostým vrcholem absurdity pro mě byl moment, kdy mi za zády přistál drak, začala hrát bojová muzika, já se na draka otočil,připravil fireball…a drak zemřel. Asi jsem ho zabil pohledem nebo nevím. Tomu všemu jsem se mohl jakž takž zasmát a říct si: „No jo, Bethesda.“ Nemělo by zapadnout, že hra taky občas padá, naštěstí má Skyrim celkem štědře nastavený systém automatického ukládání, takže přijdete většinou jen o pár minut postupu. Ale stejně je to vopruz.

Velmi špatně u tohoto portu dopadla zvuková stránka hry. Sem tam se stane, že se pletou hudební stopy, v dungeonu vám bude hrát hudba z města, v hospodě hudba z dungeonu a tak dál. Občas hudba vypadne úplně a slyšíte jen dialogy, které najednou zní jako kdyby postavy mluvily z kýblu. Tomu se nedá ani smát a atmosféra hry je v čudu. Po určité době, děje se to hlavně, když konzoli uspíte uprostřed rozehrané hry a pak se k ní vrátíte, se začne ozývat příšerné praskání, jako když se přepínala stará televize mezi kanály. Trhá to uši, takže nezbyde, než hru celou vypnout a spustit znovu. Ach jo. Zvuk byl elementárním pilířem celého kouzla všech Elder Scrolls her, které jsem hrál, tady bohužel onen pilíř selhává. Je to strašná škoda.

Teď ta pozitiva. Skyrim pořád vypadá skvěle. Pokud budete hrát v handheld režimu, je fakt jedno, že ta hra je stará devět let, na té malé obrazovce vypadá furt hezky a protože v Bethesdě jsou absolutní bozi co se týče navržení a architektury prostředí, i po těch letech je radost se na to koukat. Všechna města mám ze starších verzí prolezlá jak vlastní boty, a stejně jsem se přistihl, jak zase jen tak chodím ulicemi a kochám se architekturou. Zkrátka, furt to tam je. Ta devět let stará grafika navíc umožňila celkem přirozené portování jedna ku jedné, nedochází k žádným kompromisům jako třeba v případě Zaklínače, který se musel smrsknout o čtvrtinu dat, aby na Switchi běžel. Inovativní je i ovládání s Joy Cony v rukách, které hodně připomíná způsob boje ve VR verzi, kdo ji ale nehrál, pro toho bude ovládání typu „jednou rukou mířím a držím luk, druhou natahuju tětivu“ úplně nový rozměr zábavy, který u starších verzí Skyrimu nezažil.

Celkově vzato je to furt starý dobrý Skyrim. Sandboxové RPG, do kterého se ponoříte na desítky hodin a děláte si v něm, co chcete. Množství chyb včetně těch nových bohužel způsobilo, že tenhle nejnovější port se mi paradoxně hrál nejhůř ze všech, zároveň ale neztratil nic z kouzla, které ta hra měla, když jsem ji hrál dřív. Koupit, či nekoupit? Za sebe říkám, že spíš ne, rozhodně ne za plnou cenu patnácti stovek. V době, kdy PC i PS4 verze stojí polovinu, ba dokonce se během akcí na Steamu nebo PS Store seženou i za pětinovou cenu, je prostě plná pálka chucpe. Ale za to si Bethesda může sama svou drzostí vydat po iksté něco bez snahy opravit předchozí chyby. Když ale počkáte na slevu nebo to koupíte z druhé ruky, dostanete pořád velezábavné RPG na desítky hodin, kterému ty chyby díky celkovému zážitku odpustíte. A hlavně hrát Skyrim v handheldu, to je nádhera.

Všechny použité screenshoty pochází z hraní v handheld verzi. 

 

Novinky

Magic: The Gathering v roce 2021

ArtOfMagic-Zendikar-p92_93
views
552

Možná vám připadá, že v poslední době na blogu píšu akorát o produktech od Wizards of The Coast. Nebojte se, není to placený ani je nemiluju natolik, abych přes jejich produkty neviděl na jiné hry. Vysvětlení je mnohem prostší, ležím se zlomenou nohou a můžu leda tak sledovat novinky ve světě, vůbec nehrozí že bych se dopajdal ke stolu a vydržel u něj sedět s nějakou deskovkou, natož abych se vydal s partou někam na chatu zahrát si, na to si ještě musím počkat. Ale vydržte, ten čas, kdy do toho zase bouchnu, se blíží. Zatím se pojďme mrknout, co se chystá příští rok do hry Magic: The Gathering. Něco mě nechalo chladným, něco mě naopak nadchlo.

Dopředu musím říct, že nejsem zrovna zkušený hráč, standard jsem přestal hrát vloni, na modernu jsem byl párkrát a dostal jsem tam takový výprask, že jsem si dal dvě a dvě dohromady a uvědomil si, že tohle pro mě není. Commandera jsem nehrál nikdy, zato na sealed a drafty chodím, kdykoliv to jde, to mě baví moc. Berte proto tento text z pohledu hráče, který je opravdu laik.

První, co nás čeká, je set Kaldheim. Jde o vikingský svět plný sněhu a ledu, který se v MTG už decentně objevil na kartě Skybreen ze sady Planechase, také z této pláně pochází boss Ramaz ze hry Duels of the Planeswalkers 2014. Takže pár let už o té pláni povědomí existuje, ovšem teprve teď, v prvním kvartálu 2021, se představí v plné parádě. Já coby milovník Skyrimu si rád zajdu na limited turnaje.

Na jaře bude následovat sada Strixhaven: School of Mages. Tematicky je hra zasazená do prostředí Strixhavenu, „nejelitnější univerzity v MTG multiversu“. Oukej, tohle téma mě bavilo naposledy když jsem hrál za Conflux v HOMAM 3, jinak mě to moc neoslovuje. Nikdy mě nebavilo hrát proti modrý, čekám, že teď to bude platit tuplem.

Mnohem zajímavější je ovšem na léto oznámená sada Adventures in the Forgotten Realms. Už jsme zvyklí, že WOTC do Dungeons & Dragons překlápí světy z MTG, teď to ovšem poprvé bude naopak a do MTG se podívá svět Forgottenů. Těžko říct, co od toho čekat, bude to sada postavená hodně na high fantasy atmosféře a flavoru? Bude to srandaset typu Unstable nebo bude regulérně hratelný na constructed turnajích? Dočkáme se planeswalkerů typu Acererak pro černou a Laeral Silverhand pro bílou? Bezpochyby z toho budou super landy. A taky se dá čekat, že celý set bude obsahovat artworky skvěle se hodící i do hry D&D, kdy prostě ukážte hráčům kartu s potvorou na obrázku a hned budou vědět, která bije. Pokud tedy nebudou na kartách staré artworky z D&D knih.


No a to nejlepší na konec, na podzim se vrátí Innistrad! K této pláni mám srdeční vztah, protože Shadows over Innistrad byla první sada, se kterou jsem začal MTG hrát. A protože miluju gotický horor a potemnělý svět plný stínů a duchů je přesně pro mě, jsem přesvědčený, že oba chystané sety, jeden pro upíry a druhý pro vlkodlaky, mě na nějaký čas vrátí i k hraní standard formátu. Dokud tam budu moct hrát horory z Innistradu, budu to hrát rád.


Chystané modernové formáty jako Time Spiral Remastered nebo Modern Horizons 2 komentovat nemůžu, protože tomu prostě nerozumím. Vím, že mezi hráči je modern mnohem populárnější než standard, nebudu to rozporovat. Já jsem prostě velmi volnočasový hráč, který si chce jednou za čas užít srandu – a jít na modernový turnaj, kde mi tam vráží kaktus do zadku hráči s balíčky za 50 000 Kč, to pro mě prostě sranda není. Na druhou stranu jsem si jistý, že s Adventures in Forgotten Realms a Innistradem si tu srandu užiju pořádně. Už aby bylo léto 2021!

Ilustrace: Wizards of the Coast

Recenze

Chcete Dungeons & Dragons v antice? Theros je tu

Hellothere1234_
views
605

Koronavirus vydání trochu pozdržel, ale konečně je to tady. Wizards of The Coast vydali další modul propojující svět Magic The Gathering s Dungeons & Dragons. Jmenuje se Mythic Odysseys of Theros.

 

A protože se chystám právě ve světě Therosu vést kampaň jako dungeon master, knihu jsem už pročetl tam a zpátky a můžeme si o ní něco povědět. Rozhodl jsem se pojmout text tak, že knihu rozeberu kapitolu za kapitolou. Dává to podle mě největší smysl v kontextu obsahu, který je povedený někde více, někde méně. A nakonec přidám své dojmy, jaké z knihy mám a jaký vidím její potenciál z hlediska dlouhodobého hraní.

Kapitola první se věnuje postavám. Ve světě Therosu existuje šest ras: lidé, kentauři, minotauři, tritoni, satyrové a leoninové. Nové jsou ovšem jen poslední dvě. Leonin je taková nabušenější obdoba tabaxi, zkrátka lví válečník. Rychlá, silná, agilní rasa, která schopností Daunting Roar dovede vystrašit nepřítele. Je to hezky navržená rasa, která dává smysl jak z hlediska lore, tak pravidel. Satyr na druhou stranu, satyr je rasa hodně přepálená. Koncipovaný je tak, aby měl výraznou charismu a výřečnictví, společně s bonusy na performance, persuation a hru na hudební nástroj si satyrové přímo říkají o to, aby je někdo hrál jako bardy. Pánům jeskyně se ale asi protočí panenky ze schopnosti Magic Resistence, díky které mají satyrové výhody na saving throwy proti kouzlům a jiným magickým efektům. Tuhle vlastnost má v D&D už rasa Yuan-Ti a na netu najdete nespočet diskuzí, kde pánové jeskyně skuhrají, jak jim tato vlastnost komplikuje hraní. Můj názor je, že satyr bard dovede PJovi celkem slušně zatopit, jak se říká „hacknout hru“, ale vždycky platí, že to záleží hlavně na hráči a jeho přístupu ke hře.

 

Nová povolání jsou dvě, paladin s Oath of Glory a bard s College of Eloquence. Obě subclassy byly představeny už coby Unearthed Arcana, proto jen ve zkratce: z paladina nová subclassa dělá atletického bijce přesně v duchu antických bájí a tak trochu seriálů s Kevinem Sorbo, z barda se zase stane skvělý výřečník. Stačí, když řeknu, že od 3. levelu má vlastnost Silver Tongue, díky které se veškeré hody na persuation a deception v hodnotě 9 a míň automaticky počítají jako 10? Už teď je na fórech Eloquence označována jako jedna z nejsilnějších bardských škol a v kombinaci se satyrem to bude velká jízda.

Novým pravidlem při tvorbě postavy je zde Supernatural Gift. Theros je heroická fantasy v antickém duchu a každý hráč by měl od začátku mít pocit, že jeho postava je vyvolená bohy k velkým činům. Proto si kromě postavy a povolání vybírá ještě jeden nadpřirozený dar, jehož schopnost může od prvního levelu používat. A jsou to sakra silné věcí, třeba díky Heroic Destiny, když jde vaše postava v souboji poprvé na 0 hp, má automaticky 1 hp. A kromě toho má výhodu na všechny death saving throws, což je samo o sobě dost síla. Nebo třeba Anvilwrought, kdo si vybere tento dar, má výhodu na poison a resistenci na poison damage, nemusí jíst, pít ani dýchat, je imunní na disease, nemusí spát a nemůže být uspán kouzlem. K tomu bych jen dodal, že když jsem mému warlockovi na 10. levelu dal invokaci, díky které nemusí spát, mému PJovi se to tak nelíbilo, že vymyslel pro tuto invokaci raději omezení než abych to mohl naplno používat. A tady to je od 1. levelu a ještě jen jako jeden z několika bonusů! Fuj.

Druhá kapitola se věnuje bohům Therosu a je to kapitola zásadní. Bohové totiž v Therosu hrají mnohem větší roli než ve Forgotten Realms. Je to přesně jako v antice, bohové vstupují mezi lidi, jsou aktivní, řídí chod světa a svět se řídí jejich tužbami.  Bohů je tu cekem patnáct a každý má v knize svůj prostor, kde je popsáno jak jeho vzezření a povaha, tak tzv. piety. Což je další nové pravidlo v tomto modulu: postava si na začátku hry vybere nějakého boha, kterého chce uctívat. Pak svými činy získává či ztrácí v očích onoho boha tvz. pietu, kterou PJ hráči počítá podobně jako zkušenosti. A od určité doby, pokud si pietou nakloní přízeň svého boha, získá hráč nějaké bonusy (je tu ovšem myšleno i na ateistické postavy). Příklad si ukážeme na bohyni osudu Klothys. Za 3 a více bodů piety umí postava seslat kouzlo command, za 10 a více sesílá clairvoyance, za 25 a více bodů piety nemůže být postava překvapená (pokud není v bezvědomí) a za 50 bodů piety si může zvednout strength nebo wisdom o 2 body, a to i nad maximální možnou úroveň. Mně se toto pravidlo líbí moc, je to způsob, jak opravdu do hry dostat ty boží zásahy shůry, jak postavám dopřát pocit, že je na ně upřen božský zrak i božské nároky. Někdo může namítnout, že pro hraní RPG her jsou to zbytečné mantinely, já říkám, že to dodává atmosféru antických hrdinských příběhů.

Třetí kapitola popisuje svět Therosu a podle mě jde o kapitolu nejslabší. Mapa Therosu hodně připomíná Sword Coast, prostě moře na západ, pevnina na východ a na ní jsou různě rozházená města, městečka, hory řeky…Je to ovšem mapa malá, jsou tu tři velká města, okolo kterých se vše točí, pak hraniční regiony od skal přes pouště až po kouzelné lesy a za nimi jsou už neznámé země (např. nekonečný hvozd či velehory), ze kterých se nikdo nevrátil. Jasně, nic nebrání pánům jeskyně vymýšlet svět Therosu dál a po svém, já se na to taky připravuju. Jenže to nic nemění na tom, že jiné moduly mají ten svět promyšlený opravdu mnohem podrobněji. Na druhou stranu, vše, co tu je zmíněno, bohatě stačí k antickým dobrodružstvím, ba co víc, svědomitě je do Therosu překlopena řada prvků ze skutečného antického Řecka. Město Akros svou disciplínou i kralováním připomíná Spartu, přístav Meletis zase Atény. Je tu obdoba olympijských her, potopené Atlantidy i dvanáct filosofů vládnoucích Meletis, což je opět jasná inspirace Aténami. A takhle bych mohl pokračovat. Ještě je třeba dodat, že Theros se skládá ze tří světů, materiálního, Nyxu, což je obdoba Olympu a Podsvětí. Jak říkám, pro antické D&D je tady prakticky všechno.

Čtvrtá kapitola už není určena pro hráče, ale pouze pro pány jeskyně. Zabývá se přípravou dobrodružství v Therosu. Nabízí klasické náměty a motivy, zároveň se ale vrací k motivu jednotlivých patnácti bohů a dodává nápady, jak připravit dobrodružství věnované tomu či onomu bohovi – včetně třeba mapek, jak jsou koncipované jejich svatyně. Z hlediska D&D modulů je to naprosto standardní obsah, který je hodně nápomocen při vytváření vlastních dobrodružství, což zrovna v případě Therosu bude potřeba. Svou podkapitolu tu má ještě dobrodružství na moři a v Podsvětí, aby se PJovi lépe připravovala tažení v duchu Odysseiy a podobných příběhů. Jediné připravené dobrodružství je tu totiž pro postavy na 1. levelu a funguje hlavně jako seznámení s novým světem a jeho pravidly. Uctívači, proroctví, bohové, mytické události cestou k cíli, znáte to. Úvodní dobrodružství podle mě zvládne družina projít za dva večery, pak už musí plně převzít otěže PJova imaginace.

Pátá kapitola jsou nové poklady a předměty. Tady se autoři taky moc nepředvedli, jde jen o osm stran celkem klasických artefaktů zajímavých oproti starším modulům jenom tím, že každý artefakt má dvě úrovně síly. Jednu univerzální pro všechny a pak druhou, která se aktivuje jen v rukou postavy věřící v boha spojeného s oním artefaktem. Funguje to jednoduše, podle toho, jak vysoká je hráčova pieta vůči danému bohovi, aktivuje se různá úroveň druhé schopnosti artefaktu v jeho rukou. Je to podle mě super nápad, který trochu inovuje zaběhnutý item management družiny a přináší do hry zase trochu té božské šťávy.

Šestá a poslední kapitola je bestiář. Všechny potvory v této části více či méně korespondují s antickou mytologií, logicky. Taky je většina z nich určená pro nízké levely, protože na těch si Theros hráči primárně užijí (k tomu se dostanu níže). Novým pravidlem je tu však tzv. mytická akce, kterou disponují ti nejtužší bossové Therosu. Funguje tak, že se po určité době souboje s bossem spustí jeho druhá fáze, během které může přidat mytické akce k seznamu svých legendárních akcí. Je to dobrý nápad, který by se podle mě neztratil ani v klasickém D&D, škoda jen, že potvory s mytickou akcí jsou v bestiáři tři. Ano, tři, nic víc.

A to je vše, přátelé. Mythic Odysseys of Theros je podle mě zajímavý modul pro hráče, kteří si chtějí vyzkoušet trochu jiné D&D a bezkonkurenční modul pro ty, kteří by si rádi zahráli D&D variantu Souboje titánů. Bohužel, oproti klasickým modulům nenabízí obsah pro delší kampaně, ty musí od základu vymýšlet PJ. Můžeme sice namítnout, že od toho přece pánové jeskyně jsou, aby vymýšleli dobrodružství, ale ruku na srdce, když už se dá nějaká družina dohromady, aby hrála rok dva nějakou kampaň, mnohem atraktivnější je hrát třeba Strahda nebo nedávno vydané Ghosts of Saltmarsh. Theros zkrátka v tomto ohledu nemá ten obsah. Ovšem na několik měsíců intezivní antické heroické kampaně vydrží podle mě určitě a kdo ví, třeba i déle. Záleží na PJovi. Já se o to minimálně pokusím.

 

Ilustrace: Wizards of the Coast

 

Novinky

Zpátky v Icewind Dale

Icewind_Dale_8_cropped.0
views
699

Do Dungeons & Dragons se blíží nový modul. Tentokrát se v něm vydáme na mrazivý sever, do kraje Icewind Dale…a budeme se bát. 

Ach, Icewind Dale. Jen stačí vyslovit to jméno a hned v hlavě vyskočí vzpomínky na starou dobrou herní klasiku a pokračovatele Baldur’s Gate. Ale nejde jen o videohru. Icewind Dale je nejsevernější prozkoumaný bod Faerûnu, arktická tundra, kde pod nánosy sněhu leží prastaré chrámy, ve štítech velehor se krčí nenápadné vchody do temných jeskyní, chudé Desetiměstí nabízí útočiště všem, kteří z nějakého důvodu už na Mečovém pobřeží nemají své místo a kdo vlastně ví, jaké další zlo se skrývá pod vrstvou věčného ledu?

Právě do tohoto prostředí nás přenese nový modul pro D&D nazvaný Icewind Dale: Rime of the Frostmaiden. Já Icewind Dale miluju, miluju ty hry, miluju to prostředí, lore…takže je jasné, že jsem byl z oznámení nadšený a strašně se těším, že si ho zahrajeme. Co ovšem o knize víme? Zatím velmi málo, ale i tak nám to o blížícím se modulu hodně napoví.

Obálka limitované edice

Tvůrci knihy se s informacemi úplně nepředali, což se dá chápat, nechtějí si vystřílet všechnu munici a z D&D je takový lovebrand, že se to bude prodávat i naslepo. Nejzajímavější je podle mě informace, že nový modul bude opět opřený o hororovou tematiku. Tak jako Curse of Strahd vychází z Draculy, bude Rime of the Frostmaiden evokovat údajně slavné horory Věc a Osvícení. Když jsem si tohle přečetl, šel jsem do kolen. The Thing ve světě D&D? ANO, PROSÍM!!! Zápletka se točí okolo tajemné Frostmaiden, která je v celém regionu uctívána namísto tradičních bohů Faerûnu. A když se najednou začnou po okolí dít podivné věci, nikdo moc netuší, co se stalo. Zlobí se Frostmaiden? Nebo celou dobu klamala obyvatele a teprve teď probudila svou skutečnou sílu? Je na dobrodruzích, aby přišli celé věci na kloub.

Shining má zase modul evokovat skrze novou pravidlovou mechaniku psychologie a skrývání tajemství před ostatními. Něco víte, necháte si to pro sebe a bude to mít vliv na vaši postavu. Nebo to vyzradíte ostatním, čímž ono tajemství bude mít vliv na okolní svět či členy družiny. Alespoň takhle jsem to pochopil z velmi nekonkrétního popisu, holt nezbývá, než si počkat na pravidla.

Velmi konkrétně ale víme technické věci týkající se přímo práce s modulem. Bude určený pro hráče na levelech 1-12 a oproti starším kampaňovým knihám vydaným v 5. edici půjde Rime of the Frostmaiden trochu jinou cestou. Tvůrci se nechali slyšet, že po velkém úspěchu Essentials Kitu, kde bylo dobrodružství rozkouskované na menší questy, hodlají stejný průchod světem a příběhem aplikovat i na Rime of the Frostmaiden. Tady nehodlám cokoliv odhadovat, Essentials Kit jsem viděl jenom z rychlíku a neprošel si příběh, o který se set opírá. Kdo jste Essentials Kit hráli, dovedete si to představit mnohem lépe než já.

Jedna z mála dalších uniklých informací je tendence „zrovnoprávnit“ většinu humanoidních ras v D&D světě. Rime of the Frostmaiden přinese kladné přesvědčení třeba pro koboldy, takže je půjde používat jako hodné NPC, možná rovnou jako hratelnou rasu? Těžko teď říct, nicméně tvůrci modulu použili vyloženě slovo „inkluze“, dá se tedy čekat, že původně zlé humanoidní rasy se s dalšími moduly přesunou do sféry univerzálního přesvědčení a pán jeskyně je bude moci používat podle potřeb. Nic proti tomu nemám, vlastně se těším, až jenou potkám v partě hobgobliního mnicha. To bude velkej cirkus.

To je prakticky vše, co zatím o rozšíření víme, dál už byly zveřejněny jen střípky typu pravidla pro laviny. Na Icewind Dale: Rime of the Frostmaiden se těším opravdu hodně a dám to klasicky na Frye, tedy „Shut up and take my money“. Už teď mi tvůrci Icewind Dale prodali. Včetně další sady jedenácti plastových kostek za šest kil. Ach jo. Ale těšim se jak malej Jarda!

Mimochodem, mít ty peníze, jdu do týhle edice za 500$!

Ilustrace: Wizards of the Coast

Recenze

Rozšíření Villains of Eriador k Putování po Středozemi: má smysl?

IMG_1087
views
972

Dnešní článek nebude moc dlouhý a rozsahem naprosto odpovídá tomu, co dostanete v rozšíření Villains of Eriador pro hru Putování po Středozemi. Je to jednohubka, která má na hru minimální dopad. 

Já mám Putování po Středozemi rád. Ta hra je zábavná, má atmosféru, styl a celkem dobře se jí daří propojovat model deskovky s aplikací na mobilu či tabletu, což je přístup, ke kterému mám jinak spíš odpor. Rozšíření Villains of Eriador (česky nevyšlo) je malá krabička se třemi figurkami a pár kartami. Na českých eshopech se prodává okolo čtyř stovek. Stojí to za to? Pojďme se nejdřív podívat na obsah.

Hlavním artiklem balení jsou tři figurky: Atarin, Gulgotar a Coalfang. To jsou bossové z kampaní Kosti Arnoru a Hunt for the Ember Crown, která do češtiny nebyla přeložena a asi nebude. V reálu se ovšem na obou kampaních vůbec nic nemění, jen v momentě, kdy se jeden z bossů dostane do hry, máte pro něj nyní i plastovou figurku, kterou si můžete přidat na hrací desku.

Větší dopad na hru tak mají nové karty. Těch je dohromady devět, tři schopnosti a dva předměty ve třech variantách síly. Schválně jsem všechny vyfotil, abyste si je mohli přečíst a sami si udělali obrázek, jak moc je do hry chcete či ne. Mně osobně se nové karty líbí a třeba schopnost Nemesis by se nám v několika minulých hrách docela hodila. Zakomponování karet je velmi snadné, prostě si DLC Villains of Eriador zaškrtnete v menu aplikace a ta už počítá s tím, že karty máte v balíčcích.

A to je všechno. Tři figurky a devět karet za čtyři kila. Stojí to za to? Má to na hru hmatatelný dopad? Můj názor je, že to na hru dopad nemá a pokud nejste nadšenci do plastových figurek, tak nemá cenu rozšíření kupovat. Putování po Středozemi potřebuje spíš novou kampaň, protože jakmile jste prošli Kosti Arnoru jednou, dvakrát, nemáte už moc důvod rozjíždět to znova a obsah tohoto rozšíření na znovuhratelnost kampaně nemá vliv. Já to řeknu úplně upřímně, Villains of Eriador jsem koupil jenom proto, abych se na Fantasyobchod.cz přehoupl přes potřebnou částku na poštovné zadara (a protože těmi třemi figurkami můžu kdyžtak proxovat nepřátele v Dungeons & Dragons), jinak bych to nechal plavat. Pokud nemáte problém s angličtinou, kupte si za 179,- raději v aplikaci kampaň Hunt for the Ember Crown, poměr cena / výkon je nesrovnatelný.

Napadá mě ovšem situace, kdy rozšíření kupovat smysl má – pokud jste Putování po Středozemi ještě nehráli. V tom případě nové karty nepochybně obohatí váš první průchod kampaní a navíc máte figurky pro bosse, kteří na vás teprve čekají. Jo, tohle mi smysl dává i za ty čtyři stovky. Mnohem zásadnější rozšíření ovšem budou blížící se Stínové cesty, které do hry přidají nové postavy včetně Gandalfa a Arwen i novou kampaň o třinácti scénářích odehrávajících se v Temném hvozdě a Morii. Na český trh dorazí Stínové cesty v první půlce července.

Recenze

Óda na kostky

IMG_8626
views
679

Ach, kostky. Co jsou trsátka pro muzikanta, to jsou pro hráče kostky. Potřebuje jich hodně, ztrácí je stejně snadno a když už přijde někam do krámu, kde nechce nic koupit, alespoň tu jednu dvacetistěnku od cesty by vzít mohl, kdo ví, třeba ji bude už zítra potřebovat…

Když jsem na svůj FB dal fotku nové sady kostek do DnD, rozjela se zajímavá diskuze, jestli něco takového vlastně vůbec má nebo nemá smysl kupovat. Jakou to má pro hráče hodnotu, co v tom vidí, když je ochotný zaplatit několik stovek za pár plastových kostek. Padly zajímavé názory a já se rozhodl rozebrat tuto otázku podrobněji na příkladu sady jménem Laeral Silverhand’s Explorer’s Kit.

Na začátek by mělo zaznít to nejdůležitější. Ke hraní DnD vám stačí základní sada kostek obsahující dvacetistěnku, dvanáctistěnku, desetistěnku, osmistěnku, šestistěnku a čtyřstěnku. Každá z těchto kostek se prodává v hernách jako Černý rytíř do dvaceti korun, s přivřením očí jste v tom teda za kilo, kilo pade, když budete chtít nějaké parádní kostky. S tím už se dá hrát, ovšem často se ve hře háže více kostkama. Proto většina hráčů preferuje každou kostku dvakrát, šestistěnku třeba i čtyřikrát, ale kolem a kolem vzato, absolutní zásoba kostek vás nevyjde na víc než tři stovky, když si to dáte dohromady po kusovkách. Jenže existují i sady kostek, kde se něco připlácí za designerovu práci, aby kostky hezky ladily a jsou nějak stylizované. Mají třeba graficky vypiplaná čísla, jsou v barvách Bohemky, to už je jedno, víte, co myslím. Takový set kostek se prodává většinou do dvou stovek. No a pak jsou tu ofiko sady kostek od Wizards of the Coast (WOTC), autorů Dungeons & Dragons. Ty stojí stovek pět i víc, konkrétně tuhle sadu prodává třeba Fantasyobchod.cz za 619,-. Je to magořina, dát takové peníze? Záleží na úhlu pohledu.

Komu stačí sada za kilo, ten si samozřejmě ťuká na čelo a ano, pro takového hráče to prostě magořina je a já to chápu. Jenže ono jde o víc. Zaprvé se připlácí za značku, jasně. Zadruhé WOTC si se svými sety dovedou opravdu vyhrát a postupně jsou lepší a lepší. Většinou vydávají sadu kostek k dalšímu novému modulu, a zatímco dřív prodávali akorát pár předražených kostek, později přidali třeba počítadlo životů, plechovou krabičku sloužící jako dice tray a teď vydali tenhle Explorer’s Kit, který toho obsahuje zdaleka nejvíc, ačkoliv se všechny sety stále drží na stejné cenové hladině. Pokusím se nyní vysvětlit, proč je ten set nejlepší. A pak vám povím, proč jsem si ho koupil já.

Set obsahuje kromě kostek hezky udělaný polstrovaný dice tray, mapu Mečového pobřeží s Waterdeepem na druhé straně a pak asi dvacet karet s artworky. Na nich jsou zobrazeny zásadní postavy, frakce a místa Mečového pobřeží a pro nováčka ve světě DnD je to takový nejrychlejší způsob, jak se rozkoukat alespoň v těch základních loreových pojmech. Mapa je samozřejmě ke stažení na netu, stejně tak si všechno z karet můžete přečíst na Forgotten realms wiki, která je mimochodem absolutně geniální a dá se na ní vytuhnout hodiny. Takže proč si kupovat něco, co je zadara na netu? Inu, má odpověď zní: citlivě dávkování. Mně se totiž stalo, že jsem si na Forgotten wiki četl a četl a hltal jsem jednu informaci za druhou, až jsem se dostal do momentu, kdy jsem si četl něco, co se odehrává v kampaňových modulech. Prostě konzumace těchto informací tak trochu hrozí vyspoilováním něčeho, co vaši družinu teprve má potkat. Když jsem si to uvědomil, začal jsem preferovat opačný přístup. Teprve, když jsme s družinou prošli nějaký kraj, nastudoval jsem si jeho lore na Forgotten wiki. Explorer’s Kit má ty texty nastavené přesně tak, aby se začátečník dozvěděl, co potřebuje, ale nepřišel o žádné překvápko z toho, co za dobrodružství ho ještě čeká. Je to absolutní minimum vědomostí, současný svět Mečového pobřeží v kostce. Na dvaceti papírcích. Když ten setting hráče zaujme, může se od toho odrazit k intenzivnějšímu studiu třeba v knize Sword Coast Adventurer’s Guide. Která stojí jen o něco málo víc než tahle sada kostek, ehm.

Stojí sada kostek s dice trayem, velmi obecnou mapou a stručným uvedením do světa Sword Coast za šest stovek? Řekl bych, že tohle je první set kostek, který už opravdu za ty peníze smysl jakž takž dává. Předchozí sady bych asi nebral, i když jsem si koupil kdysi už set vydaný k Dragon Heist. Ten jsem chtěl ovšem primárně kvůli počítadlu životů, které používám i v jiných hrách. Jinak bych za to ty peníze nedal. Laeral Silverhand’s Explorer’s Kit, pokud chce mít hráč takovou all-in-one startovní krabičku a hezké kostky, už smysl za ty peníze má.

Já jsem ovšem set koupil stylem Shut up and take my money. A víte proč? Protože hraju už pět let jednu postavu, warločici, která se ze zlé stala dobrou, dala se na dráhu celestial, tedy léčitelky a z démonické barvy jí kůže zesvětlila, takže vypadá teď jak draenei z WoWka. A kromě toho moje warločice vstoupila do služeb paní Larealy (která je taková Galadriel světa Forgotten Realms) a jejím jménem, resp. coby diplomatka Waterdeepu, se moje warločice vydala zachránit svět. Od své temné minulosti se odstřihla i volbou barev oblečení, které teď kombinuje světlemodrou s bílou. Come on, tenhle set kostek snad vyrobili přímo pro mě!

Takže teď už víte, proč jsem se nerozpakoval dát 619,- za jedenáct kostek z průhledného plastu. A vůbec těch peněz nelituju, i když se dají kostky na hraní sehnat za kilo. Teď mi nezbývá než doufat, že mi na nejbližším hraní na chatě nespadnou na dlaždice a neodskáčou do krbu.

Novinky

Fireball: Hrát hry na hrdiny nikdy nebylo jednodušší

img-1
views
724

Česká firma Fireball Studios právě na Kickstarteru boduje s jejich aplikací na mobilní hraní RPG. Počáteční cíl splnili, takže se na jejich appku můžeme těšit. Článků o tomto projektu najdete na netu už několik, já se proto vydám trochu jinou cestou a zamyslím se nad smyslem samotné aplikace. 

Předem je třeba říct, že Fireball Studios patří všechna čest. Dostali nápad, dokázali ho dotáhnout, dát mu smysluplnou podobu a realizovat ho částečně jako start-up, částečně přes crowdfunding. Mám rád tyhle šťastné příběhy dobrých nápadů. Tak jako roste trh s mobilními aplikacemi, roste i prostředí pro všelijaké nerdoviny. Hraní dračáku už není zábava pro exoty, ale stává se součástí mainstreamu se všemi komerčními důsledky. Pokusů o propojení světa nerdovin a mobilů už byla celá řada, většinou to ale dopadlo buď anebo: buď vylezla nějaká podpůrná aplikace na házení kostek a ukládání deníků nebo naopak vyšla vyloženě mobilní hra s RPG prvky. Široké pole mezi těmito póly zůstávalo nezorané. Až přišel Fireball.

Aplikace má fungovat tak, jako fungují normální RPG družiny. Dáte dohromady partu lidí a hrajete. Vytvoříte si postavy, jeden se chopí role pána jeskyně a vzhůru za dobrodružstvím. O všechno ostatní už se postará jen Fireball, hráči nepotřebují ani papír a tužku, všechno bude v mobilu. Je to výtečný způsob, jak komplexnost RPG hraní zjednodušit tak, že se každému doslova vejde do kapsy. Staromilcům to asi stačit nebude, gatekeeperům z toho už teď možná praskají cévky, ale jinak to podle mě svůj smysl i potenciál má. Především začínající hráči si díky aplikaci můžou konečně osahat hru na hrdiny a pokud pro ně Fireball bude branou do světa RPG, jedině dobře.

Tím se dostávám k nejdůležitější roli, kterou podle mě aplikace bude mít. Když se obecně bavím s lidmi o hraní RPG, drtivá většina z nich mi říká, že by si to chtěli zahrát, ale nemají s kým. Není nic jednoduššího, než si to vyzkoušet přes aplikaci a pak pokračovat v hraní buď přes ni nebo to posunout na klasický level, kdy si nakoupíte knížky, dáte chladit piva, ostrouháte tužky, připravíte si kostky, pozvete kámoše a je to tady – máte družinu! Naprosto zásadní je ale podle mě možnost vyzkoušet si roli pána jeskyně. Nejčastější brzda hraní, na kterou zájemci naráží, je, že prostě nemají nikoho, kdo by chtěl dělat PJe. Buď si na to nikdo dostatečně nevěří, případně netuší, co má dělat, aby bavil sebe i ostatní. Dobrých PJů je málo, co si budeme říkat. To ale neznamená, že jde o nějakou elitní funkci, která není každému přána. Naopak, základy PJování snadno zvládne každý a vyzkoušet si to může tímhle způsobem, aniž by kohokoliv dalšího okrádal o čas. Už teď jsem přesvědčený, že až mi zase někdo bude vyprávět, jak by to chtěl zkusit, ale buď nemá s kým nebo si na to nevěří, řeknu mu, ať si to otestuje ve Fireballu a pak uvidí, co dál.

Velkým plusem je taky samotná komplexnost RPG hraní zmenšená do mobilní aplikace. Zastávám názor, že hraní online se nikdy nevyrovná hraní naživo. Ale někdy to prostě nejde, moje parta se potká jednou za dva měsíce a to jsme ještě rádi. Existují varianty, jak hrát online. Jsou tu platformy jako Roll20 nebo velmi promakaná Fantasy Grounds, kterou ovšem málokdo dokáže ovládnout tak, aby hraní přes ni působilo přirozeně a hlavně finanční náklady na FG se vyrovnají nákladům na standardní hraní, knihy pravidel či moduly se do digitální knihovny prodávají prakticky za stejnou cenu jako tištěné knihy. Pro hardcore hráče je to varianta skvělá, pro casual hráče ale drahá a komplikovaná. Právě pro ně bude Fireball ideální produkt.

Což mě mimochodem přivedlo k další myšlence, byť jde spíš o vedlejší souvislost. Používáme s naší partou při hraní aplikaci Syrinscape, to je databáze hudby a zvuků, které si vždycky pouštíme pro lepší atmosféru. Jenže Syrinscape se platí úplně stejně jako Fantasy Grounds, v plné verzi stojí 11 dolarů měsíčně, což je přes 3000 korun ročně. Fireball má podobný přehrávač hudby a zvuků jako součást celé aplikace. Pokud bude zvukový doprovod alespoň z poloviny tak dobrý jako Syrinscape, ale vyjde nesrovnatelně levněji, nevidím jediný důvod, proč bychom nemohli s mou družinou ze Syrinscape přejít právě na Fireball. Někomu to může připadat jako ptákovina, řešení malichernosti, ale tohle byla naopak jedna z prvních věcí, která mě při seznamování se s aplikací napadla.

Abych furt nechválil, projektu sice fandím, ale mám vůči němu své výhrady, které ze mě asi nedělají úplně cílovku. Zaprvé jsem si jistý, že moje družina po pěti letech kontinuálního tažení v Dungeons & Dragons na Fireball prostě nepřejde, naše společné hraní na chalupě u krbu nám nikdy žádná mobilní aplikace nenahradí. Problém mám i s vizuálem, který je na mě moc infantilní, ale to je samozřejmě jen můj osobní pohled na věc, když je člověk zmlsaný výtvarníky Wizards of the Coast, tak už mu máloco přijde podobně stylové. Není pochyb o tom, že zásadní pro aplikaci bude její obsah. Je super, že se autorský tým soustředí i na vytváření vlastních dobrodružství a kampaní, jako pán jeskyně velmi dobře znám ten rozdíl, když si celé dobrodružství musíte připravit od základů a když máte všechno připravené v nějakém modulu. Zejména začínající páni jeskyně podle mě předpřipravený obsah budou využívat často. Zásadní proto je, aby aplikace nabízela dlouhodobě nový obsah, jinak se může rychle ohrát. To je v tuto chvíli velká neznámá, kterou rozlouskne až přístup studia. Může se na to soustředit plně, může na to vyčlenit dva lidi, může se vrhnout do vývoje něčeho úplně nového. Teď bych věštil z křišťálové koule.

Pokud na sebe dokáže Fireball natáhnout i pokročilé hráče, bude podle mě důležité, aby implementoval i jiná RPG pravidla než open game license pravidla D&D, kterými teď disponuje. Pojetí celé aplikace mi totiž připadá jako báječný způsob, jak si můžou zkušenější hráči zahrát tzv. one shoty (jednorázová dobrodružství). Můžou si vyzkoušet jiné postavy, můžou si vyzkoušet jiné taktiky v boji, můžou dělat všelijaké hovadiny, které by si s postavami, co si hýčkají pět let, rozhodně v rámci pudu sebezáchovy nedovolili. A pokud by si mohli hráči touto cestou vyzkoušet i jiná pravidla než pátou edici D&D, řekněme třeba Shadowrun nebo Vampire: The Masquerade, dovedu si představit ten obrovský boom zájmu, který by taková aplikace vyvolala i mezi veterány her na hrdiny.

To jsou moje dojmy z aplikace Fireball. Fandím jí moc, jsem rád, že se něco takového chystá a jsem tuplem rád, že ten nápad dostali Češi. Kampaň na Kickstarteru stále běží, takže tvůrce můžete podpořit zde: https://www.kickstarter.com/projects/fireballrpg/fireball-role-playing-simplified-and-in-your-phone?ref=7gtoff. Nicméně platí, že se pohybuji stále jen v rovině teorie, první praxe přijde v létě, na kdy je naplánovaný early access. Jedno je jisté už teď: tvůrcí mají jasnou představu, co chtějí vyvořit a dostatečné schopnosti na to, aby to dokázali přesvědčivě i sebevědomě realizovat. Držím palce!