admin

Žádná jiná deskovka, kterou jsem backnul na Kickstarteru, ke mně neputovala tak dlouho. Kampaň na Planet Apocalypse skončila v únoru 2018 a původní doručení naplánovaný na únor 2019 překročila o třináct měsíců. Nevadí. Konečně ji mám doma a je to nářez. 

Autor deskovky Sandy Petersen je legenda. V osmdesátkách začínal jako autor RPG her, v devadesátkách nastoupil do id Software, kde dělal level designera pro Doom a Doom II. (podílel se i na podobě několika potvor) a poslední dvě dekády se mu daří vydávat dost zajímavé deskovky. Petersen má svůj rukopis: jeho hry jsou originální svým zpracováním. Jde o hry temné, místy zvrácené, nebojí se estetiku překopávat od líbivosti do nechutnosti a troufá si vydávat něco, co by na trh nenapadlo pustit nikoho jiného. Planet Apocalypse je v tomto směru jen poslední článek řetězce, ale absolutně dotažený.

Planet Apocalypse je kooperační hra. Hráči se zhostí rolí jednotlivých hrdinů, kteří se společně snaží zabránit invazi démonů na planetu Zemi. Podmínky prohry jsou dvě, ze startu mapy do jejího cíle (většinou nějaké město či budova) se pohybují vlny démonů, kterým se hrdinové brání. Pokud proběhne dostatečný počet démonů, hra končí porážkou. Je to starý známý systém tower defence, kdy se musíte bránit stále silnějším vlnám nepřátel. V druhé řadě je ve hře ještě lord, který se posunuje mapou kupředu a zamořuje stále větší území. Jakmile dojde i on do cíle, opět přišla porážka hráčů. Ti můžou zvítězit jedině tak, že lorda porazí v bitvě, která se aktivuje vstupem do společného políčka. Hrdinové mají různé schopnosti, stejně tak lordi. Nižší démoni, kteří se snaží doběhnout do cíle, v základu žádnou schopnost nemají, ale vždy nějakou získají podle toho, jaká demonická legie právě invazi řídí. To je všechno. Planet Apocalypse v jednom odstavci.

Zní to vlastně jednoduše a tahle deskovka doopravdy nemá dvakrát komplexní pravidla. Jenže o tom tower defence hry jsou, pochopí je každý rychle, ale překonat stupňující se obtížnost už je oříšek. Nad ostatními tower defence deskovkami však Planet Apocalypse jednoznačně vyniká svým vizuálem silně evokujícím pocit, že kdyby žil Hieronymus Bosch ve 21. století, maloval by nějak takhle. Petersen je magor, nemá problém absolutně pustit uzdu fantazii a tady je to už hodně velká divočina. Jasně,jsou to jen plastové figurky, ale i tak jsou démoni oškliví až děsiví, jejich zhmotnění v reálném světě by vyvolalo ztrátu příčetnosti a šílenství přesně tak, jak o tom kdysi psával Lovecraft.

Některé modely jsou v tomhle možná až za hranou, třeba demonická kojná, která si z ňadra místo mateřského mléka vymačkává hnis jako beďar, už je na mě prostě moc a nejsem si jistý, jestli bych se na to na stole chtěl dívat. Asi ne. Ale ta zvrácená estetika zkrátka skvěle funguje a z Planet Apocalypse vytvořil solitéra, který stylizací dělá ze hry nejodvážnější deskovku v mé sbírce. Na druhou stranu ne všechno v tomhle směru klaplo, třeba herní plán mi připadá vyloženě ošklivý. Použití rádoby Google map místo klasické kresby vedlo k tomu, že města jsou rozpixelovaná, i když na ně koukáte s odstupem, což u deskovky za sto dolarů je prostě odfláknutá práce. Stejně tak si Petersen nelámal moc hlavu s inserty a řadu hezkých, ale křehkých modelů prostě naházel do pytlíku. Hned několik figurek mi kvůli tomu přišlo odlomených od podstavce a čeká mě lepení.

Teď je bohužel doba, kdy si deskovku s kamarády chvíli nezahraju a nemůžu vyzkoušet pravidla v praxi. Celkově mám ale z Planet Apocalypse dojem velmi kladný. Ne absolutní, na to má pravidla příliš jednoduchá a shodná s dalšími žánrovými hrami, ale z hlediska vizuálu je to stoprocentní výkon. A to ještě Petersen hodně odkazuje na svou éru spolutvůrce Dooma, jsou tu například kakodémoni a jeden z lordů je spider mastermind. Vynikající. Cthulhu už hlídá můj byt z výstavky v knihovně.

Her ze starověkého Egypta je slušná řádka. Nová karetka Ve stínu pyramid má ale velmi originální téma. Stanete se faraony, kteří se snaží před svým pohřbem nasyslit co největší bohatství. 

Předem musím upozornit, že v případě této hry jsem zaujatý. Firmu BoardBros si totiž založili dva kluci, se kterými se osobně znám. Ve stínu pyramid je první hra, kterou vydávají. Už před několika měsíci mě pozvali na pivo, abych si s nimi zahrál výrobní vzorek. Teď jim Ve stínu pyramid konečně dorazila z fabriky a chystají se s ní na trh. Jaká je?

Upřímně, já na deckbuildingové karetní hry nejsem. Moje hlava to prostě nepobírá, Ve stínu pyramid jsem hrál asi třikrát nebo čtyřikrát a ani jednou se mi nepodařilo uhrát alespoň průměrný výsledek. Ale to je v pořádku, nemůžu chtít všechno. Nebudu lhát, že kdyby se mi dařilo víc, víc by mě bavila i hra samotná, ale to je samozřejmě jen a pouze můj problém.

Na to, jak malá hra to je, jde vlastně o celkem komplexní záležitost, ve které si hlídáte čtyři věci. Zaprvé si stavíte hrobku, do které během hry musíte nacpat co nejvíc pokladů. Ve druhé řadě pak sbíráte karty s poklady, ty se rozloží na stůl do tvaru pyramidy a hráči si po kolech berou vždy nějakou kartu ze základny pyramidy. Poklady jsou rozdělené do několika typů, které se snažíte kompletovat. Jakmile se karta vezme, na její místo přijde jiná z vyšších pater, čímž se „zboří“ špička pyramidy. Na tu se pak položí další karta z balíčku a jakmile se tímto způsobem dolíže balík, hra skončila a spočítají se body za karty v hrobkách. Kdo má nejvíc, vyhrál. Třetí věc, kterou si musíte hlídat, jsou různé efekty karet. Místo toho, abyste kartu dali do hrobky jako poklad, můžete zahrát její efekt, který má nějaký dopad na hru. Většinou třeba něčím narušíte soupeřův plán nebo můžete přestavět pyramidu. No a začtvrté si managujete vlastní karty, které máte na ruce. Ty mají nějakou hodnotu, za kterou nakupujete poklady, karty, kterými platíte, si dáváte do odhazovacího balíčku, který si po nějakém čase opět zamícháte do ruky a hrajete dál. Ano, tohle bohatě stačí na to, abych tu hru nedával.

Jde ovšem o hru velmi zábavnou, svižnou, vyžadující soustředění a přemýšlení (možná i proto mi to nejde). Můžete si syslit bohatství, ale můžete klidně házet vidle do syslení ostatních, pokud se pro takový styl hraní rozhodnete. Ve výhodě jsou hráči, kteří s podobným typem her mají zkušenosti, stačí, aby jeden člověk u stolu hrál někdy předtím Dominion a okamžitě se zorientuje. Zdravím touto cestou Peťana, který nás díky své zkušenosti s Dominionem přehrál tak, že měl víc bodů než zbylí dva hráči dohromady.

Kvůli současným nařízením sem bohužel nemůžu vložit fotky přímo z hraní, protože kdo ví, kdy se zase na deskovky sejdeme. Ve stínu pyramid bych doporučil hlavně lidem, kteří mají rádi deckbuildingové karetky, ve druhé řadě pak jako zajímavou karetku do hospody, když se vás nesejde tolik, aby stálo za to hrát Bang. Na hře mě baví ten egyptský setting, vzhledem k tomu, že jsem asi před měsícem dohrál Assassin’s Creed Origins, kápnula mi okamžitě do noty. A i když Ve stínu pyramid hrát neumím a nepočítám, že bych se v ní někdy časem chytal na jiné hráče, klidně koupi doporučuju. Stojí něco málo přes čtyři kila a kromě hezké karetky do sbírky si budete odnášet i pocit, že jste pomohli dvěma deskovkovým nadšencům nakopnout trochu jejich vydavatelské aktivity. A to se počítá.

Fanoušek Lovecrafta se může tetelit blahem. Jeho milovaný spisovatel zažívá v popkultuře nebývalý rozkvět. Deskovka Cthulhu – Death May Die je zatím posledním přírůstkem do rodiny lovecraftovských her. A jde na to chytře.

Vzhledem k tomu, že na Lovecraftovo dílo se už nevztahuje duševní vlastnictví, stalo se volně přístupným a díky tomu se v poslední době adaptuje do řady komiksů, videoher, karetních i deskových her a dalších srand. Trh si kvalitu profiltruje sám, takže se stalo, že v rámci deskovek se jaksi monopolizovala značka Arkham Horror od Fantasy Flight Games. Dělají to dobře, ty hry jsou zábavné, stylové…ale něco tomu chybí. Konkurenční společnost CMON přesně vyhmátla co a nyní přichází se svou vlastní lovecraftovskou deskovkou. Dvě věci odlišují Cthulhu od Arkham Horroru: tempo hry a FIGURKY! Záměrně jsem to slovo zvýraznil, protože i na standardy CMONu jsou figurky v Cthulhu báječné. To, co vydali FFG pro Panství hrůzy najednou vypadá jako špatný vtip (a to tu hru mám jinak rád).

Cthulhu jsem koupil přes Kickstarter včetně rozšíření, takže mi přišly tři krabice: základní hra, rozšíření a bonusy z kickstarterové kampaně. Je to opravdu hromada komponent a přehrabovat se v tom je tak trochu porno, vidíte z fotek sami, jak pečlivě CMON tentokrát krabice rozvrhli: hromada samostatných krabiček a chytře navržené inzerty, takže i to kvantum plastových figurek se pohodlně vejde do krabice klasického deskovkového rozměru. Krabičky jsou nutné, protože tvoří jednu ze základních mechanik hry.

Máte dva druhy krabiček: scénáře a prastaré. Na začátku hry si zvolíte, jaký scénář chcete hrát, následně vyberete, proti jakému prastarému chcete bojovat. Obsah obou zvolených krabiček, tedy figurky, žetony a karty, pak spojíte dohromady a s tím následně hrajete. Je to dobrý způsob, jak znásobit znovuhratelnost. V základní hře máte šest scénářů a dva prastaré, Cthulhu a Hastura. To dává dohromady dvanáct variant hry. S rozšířením a bonusy naroste počet scénářů na patnáct a čtyři prastaré. A ty kombinace tady fakt nejsou naoko. Liší se jak scénáře, kde v jednom třeba ničíte laboratoř, zatímco v dalším hledáte zrádce ve svých řadách, tak prastaří. Ti fungují jako bossové, kteří vám brání ve splnění scénáře a každý na to jde jinak. Dagon postupně detektivy přetváří ve své nestvůry, Cthulhu prostě nakráčí do mapy a začne rozsévat smrt, zatímco Hastur proti detektivům posílá své fanatické kultisty. Když si představíte, že takto variabilní scénáře i bosse můžete volně kombinovat, asi už máte jasno, kolik srandy si s Chtulhu užijete.

 

Mimochodem, slovo sranda by nemělo zapadnout. Cthulhu se na rozdíl od Arkham Horroru nebere vážně. Je to Duke Nukem 3D zasazený do lovecraftovského světa. Začíná to ujetými detektivy, kde můžete hrát za Rasputina nebo Al Caponeho a končí absolutně WTF momenty včetně celých scénářů. Asi nejdál je za mě scénář, ve kterém musíte zlikvidovat létající talíř, který přistál na palouku uprostřed lesa. Ale protože se nesmíte k talíři přiblížit, protože by vás mimozemšťani poslali na věčnost, máte úplně jinou taktiku: přivazujete dynamit na soby, které pak ženete lesem směrem k palouku s mimozemskou lodí. Ještě teď, jak to píšu, se tomu směju. Lovecraft by zíral, kam až se jeho dílo dostalo.

Samozřejmě, že Cthulhu má i vážnou polohu, pokud chcete dusivý lovecraftovský horor, máte ho mít, stačí si zvolit adekvátní scénář. Přesto si myslím, že na opravdu tíživou atmosféru je Arkham Horror, Cthulhu je akce. Je to dáno krátkostí hry, která zabere zhruba hodinu a pravidly detektivů, kteří čím víc ran schytají, tím jsou silnější. Celá hra je kontaktní, často budete nabíhat na nepřátele nebo oni na vás a souboje jsou hodně jednoduché, prakticky potřebujete jen na kostkách hodit potřebný počet správných symbolů. V praxi to znamená, že čím jste zraněnější, tím víc kostek máte k dispozici. Začínáte většinou se slabými třemi, ale na pokraji smrti už se z vás stanou absurdní stroje na zabíjení, kde v klidu hážete osmi nebo deseti kostkami. Cthulhu není hra o plíživém postupu. Cthulhu je prosekávání se hromadou nepřátel k cíli, kde dokud vám situace vyloženě nepřeroste přes hlavu (což většinou znamená příchod prastarého), všechno se dá vyřešit správně mířenou pěstí nebo ranou z brokovnice.

Výhradu mám v tuto chvíli jedinou, a sice že hra trochu klame tělem z hlediska narativu. Scénáře jsou sice systematicky číslované a rozdělené do sezón, ale je to jen na oko. Chybí tu kampaň, vše je od začátku k dispozici a nehraje roli jestli začnete první scénářem první řady nebo šestým ze druhé. Je to škoda, propojit to nějak narativně by podle mě minimálně přidalo atraktivitě na hře jednoho hráče. Ale to je fakt detail. Spoustu věcí jsem neprobral: herní mechaniky, fungování a odlišnost postav ani jak se to vlastně celkově hraje. Tento text jsou jen první dojmy, zbytek určitě rozeberu v recenzi, jakmile hru s kamarády trochu víc nahraju.

Přiznám se, že samotného by mě takový článek nenapadl. Ale když na svůj FB postuju fotky z hraní naší Dungeons & Dragons družiny, pokaždý se někdo ozve, že by rád začal s kamarády hrát taky, ale neví jak. Tenhle text by vám měl usnadnit orientaci.

Dungeons & Dragons je takzvané pen and paper RPG, což je princip her, které stojí hlavně na imaginaci, vyprávění, improvizaci a sem tam hodu kostkou či zápisu do papíru. Velká část hry se odehrává ve vaší hlavě a hlavách ostatních hráčů, dohromady pak společně vytváříte děj. Jakýmsi režisérem hry je pán jeskyně, který v roli vypravěče vymýšlí dobrodružství, sune hru dopředu a ovládá všechno, na co ve hře jako postavy narazíte: jiné charaktery, potvory, vymýšlí, kde bude jaká past nebo poklad a tak dále.

Primárně kvůli tomu potřebujete dvě knihy: Player’s Handbook pro hráče a Dungeon Master’s Guide pro pána jeskyně. Většina hráčů si se svou knihou bohatě vystačí, pán jeskyně bude muset časem přidat mnohem víc. Primárně Monster Manual, což je kniha potvor s jejich pravidly i popisem, do jakých situací či na jak silnou družinu se hodí, aby šlo o vyrovnaný souboj. V druhé řadě pak bude pán jeskyně potřebovat kampaňové knihy. Samozřejmě pokud máte borce s velkou představivostí, tak ten si všechna dobrodružství může navrhnout sám a vystačí si se zmíněnými dvěma knihami.

Za sebe ale říkám, že moduly v podobě kampaňových knih jsou vynikající. Tematicky se dost liší, představují nové a unikátní hrozby pro vaše postavy i celý svět a hlavně (tedy alespoň pro mě) obrovským způsobem představují blíže nějaký prvek ze světa Forgotten Realms. Existují moduly, které vás provedou peklem, seznámí vás se složitou problematikou (ne)soužití obrů na Mečovém pobřeží nebo vás nechají užít si hromadu zábavy s draky a jejich uctívači. Společnost Wizards of the Coast, která nyní značku Dungeons & Dragons vyrábí, věnuje kampaňovým modulům opravdu vynikající péči a i když vydává zhruba dva do roka, pořád v sobě mají tolik obsahu, že stejně nestihnete jeden dohrát dřív, než vyjde další.

Moduly bych doporučil už družině pokročilých hráčů. Nejde ani tak o skill, jaký budete mít, ale o schopnost být sehraní a schopní se po několik měsíců na hraní scházet, mít na to chuť, vůli a trpělivost, vědět, že jako družina opravdu chcete hrát co nejvíc a co nejdéle, bez toho si moduly neužijete a nemá smysl je kupovat.

Druhý typ modulů je rozšíření pravidel. Knihy jako Xanathar’s Guide to Everything nebo Volo’s Guide to Monsters jsou soubory nových povolání, ras, příšer nebo kouzel, která fungují jako datadisk: některé prvky můžete přidat stávajícím postavám, jiné vám umožní založit si novou postavu a zkusit hrát úplně jinak, než to šlo podle základních pravidel. Tyto moduly do začátku vůbec nemusíte brát v potaz, ale věřte mi, jakmile hru dostanete do ruky, budete po nových možnostech uvedených v rozšířeních mlsně pokukovat.

Pro úplně nejzkušenější hráče (alespoň z mého pohledu) vychází ještě moduly zabíhající do jiných světů, ba dokonce v některých Wizardi propojují svět Dungeons & Dragons s jejich druhou značkou Magic The Gathering – v tomto případě vyšla jedna kniha a několik digitálních modulů v sérii Plane Shift. Můj názor je, že to je hezký nápad, jak hru zpestřit a zažít ji úplně jinak, ale za sebe si raději nejdřív projdu všechny kampaňové moduly odehrávající se ve Faerunu než se budu chtít vydat do dalších světů.

Pro začínající družinu je nejlepší volba koupě Starter Setu nebo nového Essentials Kitu, který v obchodech postupně Starter Set nahrazuje a nyní platí za startovní box. Ten stojí pár stovek a obsahuje všechno, co do začátku potřebujete: jednoduchý výcuc pravidel, snadnou příručku pro pána jeskyně, jak se naučit vést dobrodružství, předpřipravené postavy pro zorientování, jak funguje deník postavy a podobné drobnosti. Tyto začátečnické sety obsahují dobrodružství pro levely 1-5, můj názor je, že vás skvěle seznámí jak s pravidly, tak i se světem Forgotten Realms. Po dohrání tohoto setu máte dvě příjemné možnosti – buď pokračovat dál s předpřipravenými postavami, které můžete dál rozvíjet podle vašich představ nebo začít odznova přesně s takovými postavami, jaké se vám chce hrát, protože tou dobou už budete znát pravidla natolik, abyste poznali, jaký herní styl vám bude sedět nejvíc.

 

 

Nejdůležitější ze všeho je ale vaše družina. Tým lidí, se kterými budete hrát. Dungeons & Dragons je hra na opravdu dlouhou dobu, my už naši kampaň hrajeme pět let a postavy jsou okolo desáté úrovně, tedy přesně v půlce možnosti, kam se dají ještě rozvinout. Je potřeba, aby si toho byli všichni vědomi – když se budete scházet dvakrát měsíčně s tím, že jednou nepřijde jeden, podruhé další, potřetí z nějakého důvodu nemůže znovu první, moc si tu hru neužijete. A zásadní je taky postava pána jeskyně, který tu hru celou vede. Dá se to řešit tzv. one shoty, jednorázovým hraním, kdy se pánové jeskyně točí, na jeden večer si připraví dobrodružství jeden hráč, další večer vede hru někdo jiný a původní pán jeskyně hraje za svou postavu. V momentě, kdy se ale pustíte do delší kampaně nebo hraní podle modulu, je podle mě lepší, když celý tento úsek diriguje jeden hráč, který má tu knihu nastudovanou a ví, co družinu čeká, čím víc hráčů se točí, tím víc jich dopředu ví, co v kampani bude a vytrácí se moment překvapení.

Pokud bych to měl nějak shrnout, dejte dohromady partu lidí, kupte si Essentials Kit a během dvou tří víkendů ho projděte. Budete vědět, jak hra funguje, budete vědět, co koho baví hrát a kdo bude chtít dělat pána jeskyně a pak si řekněte, co dál. Ať už se rozhodnete postupovat hrou jakkoliv, vždycky bude hrát roli primárně to, abyste se sešli v ustáleném počtu a byli sehraní. V ten moment se můžete ve hře vydat kterýmkoliv směrem a užijete si ji maximálně.

Šťastnej novej! Protože jsem včera nikde nekalil, dneska jsem úplně svěží a můžeme rok 2020 začít přehledem, co za lahůdky nás letos čeká.

Her vyjde samozřejmě spousta a jedna hezčí a zajímavější než druhá, já se ale budu držet jenom toho, co chystá tzv. česká velká čtyřka: Albi, Blackfire, Mindok a REXhry. Tento seznam pak doplním ještě o hry od Fox In The Box, s každým dalším titulem zajímavější firmy, která sice zatím velké čtyřce nekonkuruje, ale zato si jde vlastní a dost zajímavou cestou a je vlastně otázka, nakolik si s takovým přistupem konkurencí jsou.
Díky tomu máme garanci, že hry v tomto textu budou nejen lokalizované do češtiny, ale hlavně snadno dostupné. Vybral jsem osm pro mě nejvýraznějších kousků, které tak nějak korespondují s mými preferencemi, dětských, rodinných nebo párty her je samozřejmě už oznámeno daleko víc. Pokud vám osm připadá málo, vězte, že jsme na samém začátku roku a velké pecky nás ještě čekají. Třeba Albi si schovává sladká oznámení na jarní Albi Game Day. Už teď je ale na co se těšit. 

 

Catan: Hvězdoplavci

Už za pár dní na trh přijde hra Catan: Hvězdoplavci, což je catanský spin-off překlopený do prostředí vesmíru. Odehrává se v půlce třetího tisíciletí, kdy lidstvo už vesele poletuje galaxií a obchoduje s mimozemskými civilizacemi, což bude i váš úkol. Kromě toho vás čekají různé dobrodružné události a sem tam narazíte i na vesmírné piráty. Zahraniční recenze jsou zatím pozitivní. 

Tainted Grail: Pád Avalonu

Ach, má oblíbená firma Awaken Realms! Já od nich ještě nehrál blbou hru. Jsem rád, že se téměř všechny jejich kousky daří lokalizovat do češtiny, což je až na výjimky (jako je Nemesis od Mindok) zásluha Albi. Tainted Grail je propracovaná atmosférická hra s důrazem na narativ. Odehrává se ve světě Artušovských legend, byť mírně surreálných. Provedení doprovází nádherné artworky i miniatury. Pro mě je tohle jedna z nejzajímavějších her, které letos vyjdou.

Bloodborne

Další klasika od CMONu, můžeme čekat pečlivé technické provedení, nádherné miniatury i svižná pravidla, otázka je, jak moc se bude lišit hra od už vydaných Dark Souls. Protože je to další deskoherní adaptace „soulsovské“ videohry, byť Bloodborne byla jen exkluzivita na PS4 ve vlastním světě. Já se těším moc, videohra kladla důraz na atmosféru a opravdu hodně intenzivní lovecraftovský feeling. Jestli se tohle povede do deskovky překlopit, bude to boží.

Arkham Horror: Final Hour

A Lovecraft ještě jednou. Final Hour je další deskovka vydaná v rámci značky Arkham Horror, tentokrát se snaží ovšem o úplně odlišný přístup. Má jít o rychlou intenzivní akci zaměřenou víc na souboje, což je přesný opak Arkham Horroru, kde se pomalu budovala atmosféra a většína setkání s nepřáteli hru spíš komplikovala než aby vás posunula k cíli. Těším se moc, skoro všechny Arkham Horror tituly mám rád. Skoro říkám proto, že jsem ještě nehrál tu karetku.

Talisman

Tak jo, tohle je velký. Talisman miluju. MILUJU! Pro mě osobně je to nejlepší deskovka vůbec. Má to styl, má to atmosféru a užije si ji každý, protože pravidla vysvětlíte do pěti minut komukoliv, i když se rozhodnete hrát o půlnoci a půlka z vás už má nakoupíno. REXhry u nás letos vydají znovu čtvrtou edici, kterou kdysi na český trh přinesl už Blackfire, ale půjde o novou lokalizaci. A navíc rovnou oznámili přípravu prvního rozšíření Frostmarch, které u nás ještě nikdy nevyšlo. Hrňte to na mě pod tlakem, prosím, koupil jsem si Talisman se všemi rozšířeními na tablet a čím víc jich u nás vyjde deskově, tím budu šťastnější a šťastnější.

Legendy Západu

Red Dead Redemption jako deskovka? Sem s tím! Legendy Západu jsou hra pro 2-6 hráčů, kde se každý ujme role jedné z historických postav a vydá se za svou cestou ke slávě. Jak, to už bude na vás. Jde o sandbox, kde se můžete proslavit čímkoliv: lovením banditů, hazardem, vykrádáním bank, střežením zákona, těžbou zlata nebo se můžete vydat po příběhové lince a nechat se překvapit, kam vás dovede.

Pád nebes

Pád nebes je už na první pohled zajímavá deskovka. Je zasazená do války galských kmenů, které kromě Římanů ohrožovali i Vlámové, Germáni, Keltové i vnitřní galská rozpolcenost. Hra vychází z pravidlového systému COIN, což zaručuje téměř wargamingový zážitek na rozměrech deskové hry, jehož nedílnou součástí ale bude i diplomacie a obchodování. Důraz je kladen na historický narativ, což já osobně miluju.

Successors

A ještě jedna historická hra od Fox In The Box. Successors se odehrává během válek diadochů, společníků a generálů Alexandra Velikého, kteří se mezi sebou po Alexandrově smrti pustili do bojů o vládu nad říší. Hádáte správně, že hráči budou hrát za jednotlivé diadochy. Vyhrát může jen jeden, na cestě k vítězství si ale budou muset pomáhat navzájem proti dalším skrze nestálá spojenectví. V tomhle typu her se vyžívám, Hru o trůny nebo Twilight Imperium bych mohl hrát furt. Jestli Successors nabídnou stejný zážitek a navíc zasazený do helénistické antiky, tak to se musí kamarádi připravit, že s nima už nebudu chtít hrát nic jiného. 

Může se zdát, že nadpis si odporuje. Carcassonne ze světa Star Wars ale vychází z roky fungujícího úspěšného modelu původní hry, který se snaží obohatit o pár výrazných prvků.

Původní hra Carcassonne je už roky herní hit, o tom žádná. Ve svém okolí nemám člověka, který by s hrou nepřišel do styku nebo o ní alespoň neměl povědomí. Já Carcassonne nevlastním, ale hrál jsem ho jednou nebo dvakrát v hospodě (ale už velmi dávno) a podobně jako u Catanu hraju mobilní verzi. Ne že by mi deskovky v mobilu suplovaly zážitek z reálné verze, ale když už na mobilu něco hrát, tak raději tohle než grindovací nebo pay 2 win blbosti, že ano.

Říkám to proto, že vlastně s Carcassonnem nemám úplně zkušenosti, vím, jak funguje základní hra, ale co dělají jaká rozšíření a kolik jich vůbec vyšlo, o tom nemám ani zbla tušení. Carcassonne: Star Wars je nicméně klasický Carcassonne přeskinovaný do světa Star Wars, místo polí, měst, cest a klášterů jsou tu planety, asteroidová pole, letové trasy a vesmírný prostor. Hra probíhá taky identicky, v každém kole si hráči tahají jednu destičku, kterou pak přikládají k ostatním tak, aby na sebe navazovaly, případně rovnou uzavíraly nějaký prostor a pokládáním figurek se snaží prostor obsadit, čímž po jeho uzavření získají body. To je v jádru vše, na pochopení je ta hra opravdu jednoduchá. Na vítězství už je to ale náročnější, především při snaze obsadit větší oblasti už se bez logiky a strategie neobejdete. Zároveň to ale není nic, z čeho by se zavařil mozek, pořád jde hlavně o rodinnou hru nastavenou tak, aby ji mohly hrát děti nebo parta kámošů v hospodě, co s deskovkama jinak nemá moc zkušenosti.

V tomhle se Carcassonne: Star Wars pevně drží jistot nastavených původní hrou. Přesto obsahuje novinku, která hru od původní výrazně odlišuje, a sice frakce a boj. Tady bych rád zdůraznil, že neznám rozšíření k původní hře a je možné, že to, co je pro mě novinka, už budete znát a řeknete si, že je to zase jenom něco přeskinovaného do Star Wars hry. Frakce fungují tak, že některé herní destičky kromě části mapy obsahují i symboly tří frakcí: Impéria, Rebelů a Bounty Hunterů. Při uzavření oblasti dostáváte za políčka se symboly frakcí další body navíc bez rozdílu, jaká frakce na políčku je.

Pak je tu ještě boj, který probíhá opravdu velmi jednoduše, ale ve výsledku má výrazný vliv na konečné vítězství. Pokud se v jedné oblasti sejdou dva hráči, soupeří mezi sebou hodem kostek, kdo hodí víc, ten vyhrál. Za malou figurku v oblasti je jedna kostka, za velkou figurku dvě, za symbol frakce patřící k tomu hráči je další kostka. Výherce získá body za danou oblast, kdo prohrál, vypaběrkuje pár bodů za snahu. A to je vše, přátelé.

Carcassonne: Star Wars je hra, kterou mám doma už dlouho, ale mou partu nelákalo ji hrát. Je to dáno tím, že jde o náročnější hráče, kteří tento level deskovek přeskočili a když už něco ze Star Wars, tak dají přednost Rebélii nebo novince Vnější okraj. Takovým hrám Carcassone: Star Wars nemůže konkurovat, ona je ovšem otázka, proč by měla. Jde totiž o úplně odlišný typ hry, rodinnou záležitost na půl až tři čtvrtě hodiny nabízející snadno přístupnou (resp. rychle pochopitelnou) zábavu. Vzhledem k tomu, že nevlastním původní Carcassonne ani rozšíření (je teda pravda, že po tom Big Boxu z roku 2017 už nějakou dobu pokukuju, takže třeba na nějaký článek stejně dojde), netroufám si úplně soudit, zda má smysl Star Wars verzi kupovat, když už máte tu původní. Ovšem s ohledem na nízkou cenu pohybující se na některých eshopech okolo šesti stovek vlastně nevidím důvod, proč ne. No a pokud Carcassonne nevlastníte a hledáte nějakou osvědčenou zábavnou hru s lehkým nerdy nádechem, je vlastně Carcassonne: Star Wars ideální volba.

Nejsem úplně fanoušek bilančních článků, ale vzhledem k tomu, že jste se na mě v posledních týdnech obraceli s otázkama, jakou deskovku vybrat k Vánocům, rozhodl jsem se tak nějak sesumírovat svoje tipy.

Musim však upozornit, že jde skutečně jen o moje preference, tedy deskovky většinou pro pokročilejší hráče, které zaberou hodně prostoru, obsahují figurky na barvení a cenově jde o vyšší průměr až nejvyšší cenovou hladinu. Až na pár výjimek. Jo a vybral jsem jen do češtiny přeložené deskovky, které jsou buď novinky nebo jsem je ještě letos sehnal na trhu. Taky jsem kladl důraz na to, zda se dá deskovka dobře hrát ve dvou či ne, tímto zdravím holky, co sháněly něco na hraní po večerech s partnery. Tak pojďme na to.

Gloomhaven
Miluju tuhle deskovku! Coby člověk hrající pen and paper RPG hry jsem dostal Gloomhaven okamžitě do krve, za což může báječná narativní kampaň a jednotlivé mise hodně připomínají encountery v 5. edici Dungeons & Dragons. Tahle hra je absolutní bestie, deset kilo kartonových komponent, pravidel a figurek vám zajistí zábavu na hodně dlouho, troufám si tvrdit, že i při hraní jednou týdně kampaň budete procházet minimálně rok. Velký text o Gloomhavenu jsem kdyžtak napsal pro Bigg Magg.
Vhodná pro: sehranou partu kamarádů, co chtějí hrát deskovkovou verzi dračáku
Nevhodná pro: nárazové hraní, hraní jinde než doma (je to fakt obr)
Hra ve dvou: naprosto v pohodě, tady jde o příběh, ne soupeření
Cena: 3000,- plus mínus pár stovek podle obchodu

Twilight Imperium
Famózní záležitost! Epická vesmírná strategie, navíc díky odlišným druhům civilizací hodně rozmanitá a variabilní. Absolutní porno pro partu lidí, která se vyžívá v několikahodinových sezeních plných taktizování, dohadování, obchodování, politikaření i válčení. Potřebuje opravdu velký stůl a trochu biflování pravidel, ale zážitek ze hry je bezkonkurenční. Pár měsíců zpátky jsem tady na blogu věnoval hře článek.
Vhodná pro: fanoušky space opery, trpělivé taktiky
Nevhodná pro: malý prostor, malou skupinu hráčů
Hra ve dvou: nejde, minimum jsou tři, alevyřádíte se až v pěti nebo šesti
Cena: 2800,- plus minus pár set podle eshopu

Pán prstenů: Putování po Středozemi
Podle mě povinnost pro všechny fanoušky Tolkiena, pokud vám nevadí propojení deskovky s aplikací, čeká vás atmosférická kampaň odehrávající se trochu bokem velkého dění Třetího věku, ale zároveň i přímo v jeho středu. Kampaň se dá projít za víkend, ale při opakovaném hraní se lehce liší, což zaručuje replayabilitu. A navíc se dá čekat, že autoři FFG budou další kampaně přidávat podobně jako to dělají v Descentu, Panství hrůzy nebo Imperial Assaultu, což jsou hry na podobné technické bázi. Více o hře píšu v Headlineru.
Vhodná pro: Tolkienofily, fanoušky kampaňových RPG deskovek
Nevhodná pro: nestabilní partu hráčů, v jaké sestavě začnete hrát, v té musíte kampaň projít do konce
Hra ve dvou: úplně v pohodě
Cena: 1900,- až 2600,- podle eshopu

Nemesis
Těžce klaustrofobní hra plná beznaděje, napětí a stresu. Ale milovníci Vetřelce tu budou jako doma, protože tuhle hororovou sci-fi klasiku si autoři deskovky rozhodli přenést na stůl. A klaplo to skvěle, všechny hry, které jsem zatím hrál, jsem si mohl ukousat nehty z toho děsu a stresu. Bonusem jsou povedené figurky, které je radost barvit. Na fotce je kickstarterová verze, nedávno už vyšla česká lokalizace, o které jsem napsal článek do Bigg Maggu.
Vhodná pro: fanoušky Vetřelce, pro ně je tahle hra hotové porno
Nevhodná pro: lidi, kteří neradi prohrávají (tady se vítězí opravdu málokdy a málokdo)
Hra ve dvou: ujde, ale doporučuju spíš co-op, kvůli mechanice zrádce nejlíp funguje Nemesis od tří hráčů výš
Cena: maloobchodní 2999,- ale některé eshopy nabízí levněji

Blood Rage
Hra založená na klasickém přetahování o území, ale obohacená o severskou mytologii a krvelačnou řež vikingských kmenů, které se do sebe hlava nehlava pustily s blížícím se Ragnarökem. Deskovka má vynikající vizuál a hezké figurky (to u her od CMONu asi nikoho nepřekvapí), velmi se mi líbí mechanika volby karet akcí podobná draftování v MTG. Na trhu je několik rozšíření, která jsem bohužel nezkoušel, ale i základ sám o sobě je vynikající zábava. Blíže hru představuju tady na blogu ve starším článku.
Vhodná pro: hráče toužící po rivalitě, fandy severské mytologie
Nevhodná pro: lidi hledající hru na delší hraní, tohle je záležitost cca na hodinu
Hra pro dva: pravidlově možná je, ale doporučil bych tři až čtyři hráče, kdy se teprve pořádně přetlačujete o každé území
Cena: cca 1500,-

Arham Horror 3. edice
Nová edice deskovkové klasiky Arkham Horror prošla výraznou změnou, modulární mapa a narativní hraní rozdělené do scénářů z toho dělá prakticky novou hru ze stejného světa. Já jako novinář oceňuju novou mechaniku novinových článků, to je vtipná změna. Česká verze je na trhu chvíli, přál bych si, aby se jí dařilo a brzy se lokalizovala i nějaká rozšíření, protože ta pro druhou edici byla až na pár výjimek podle mě vynikající a od třetí edice čekám to samé. Článek pro Bigg Magg už chystám, vyjde snad ještě během prosince.
Vhodná pro: fanoušky Lovecrafta, hráče delších náročnějších her
Nevhodná pro: tak jako u Nemesis se nehodí pro hráče co neumí prohrávat, špatné konce, permanentní pres a Arkham Horror tak nějak patří k sobě
Hra pro dva: stejně zábavná jako ve více lidech, obtížnost hry je vyladěná počtu hráčů
Cena: cca 1600,-

Scythe
Alternativní začátek 20. století, kdy se Evropa přečlenila do velkých vojensko-ekonomických frakcí a krajinou kráčejí obří válečné mechy. Tahle deskovka má jeden z nejzajímavějších vizuálů na trhu, který ji odlišuje od ostatních her. Modelově je to další hra o vývoji vaší frakce a její expanze po mapě, víc než o válčení tady jde ale o propočítávání a uvažování, co kde potřebujete boostnout. Více jsem se o hře rozepsal pro Bigg Magg
Vhodná pro: partu hráčů toužících po dieselpunkové eurovce obohacené o přetlačování soupeřů
Nevhodná pro: lidi čekající válku mechů, od toho je Mechwarrior
Hra pro dva: s letos vydaným rozšířením Vzestup Fenrise docela fajn, ale pravá síla Scythe tkví v pěti šesti hráčích u jednoho stolu
Cena: plus mínus 1800,- zaleží na eshopu

Hra o trůny: Matka draků
Jediné rozšíření v tomto článku. Vybral jsem je zejména kvůli tomu, že původní Hru o trůny mění dost zásadně. Kromě přidání dvou nových rodů včetně Targaryenů přináší hlavně mechaniku vazalů, díky které si teď hru v klidu vychutná i menší parta hráčů. Na původní Hru o trůny podle mě nemělo smysl se scházet v míň než pěti lidech a teprve v šesti to byl skutečně zážitek se vším všudy, vazalové teď celkem rozumně absentující hráče nahrazují. Více o hře i rozšíření bude brzy na Bigg Maggu, další článek, který chystám, je právě o této hře.
Vhodné pro: majitele původní hry (jak jinak)
Nevhodné pro: snad jenom pro partu, která je schopná se na původní hru scházet furt v šesti, ale i jim má rozšíření co nabídnout
Hra pro dva: pusťte z hlavy, Hra o trůny skutečně nabere grády až v plném počtu, s Matkou draků je záživná i ve třech či čtyřech lidech, ale ve dvou bych to nehrál
Cena: cca 900,-

Honba za prstenem
Další hra ze Středozemě, tentokrát ovšem ideální na krátké nárazové hraní. Principem připomíná známou hru Fantom staré Prahy nebo Scotland Yard, jeden hráč se snaží utéct ostatním, kteří ho nahání po celé mapě. Zajímavá je hra na dvě fáze, kdy v první prstenové přízraky loví Froda utíkajícího z Kraje do Hůrky, zatímco ve druhé se Gandalf snaží prstenový přízrakům zabránit v chycení hraničáře a hobitů utíkajících z Hůrky do Roklinky.
Vhodná pro: fanoušky Tolkiena, kteří se na deskovky schází spíš nárazově
Nevhodná pro: náročnější hráče vyhledávající epické sessiony
Hra ve dvou: sice jde, ale znevýhodňuje hráče za Froda, protože všechny přízraky ovládá jeden hráč a to je vzdycky jednodušší než když je ovládají čtyři
Cena: cca 800,-

Tapestry
Další z novinek, vydaná stejnou společností jako Scythe. Na vizuálu je to znát, téměř celá grafika kromě artworků je podobná a hráči Scythe se v ní rychle zorientují, stejně tak v samotné hře. Ta je o závodu civilizací, která se ve vývoji dostane nejdále. V jádru jde ovšem o klasickou eurovku, kde skrze vývoj sbíráte body v několika větvích a na konci vítězí ten, kdo jich má v součtu nejvíc. Zajímavá je mechanika tapisérií, které mi připomínají kulturní unlocky v počítačové Civilizaci, zábavná je i stavba města, což je takové malé sudoku. Obrovskou výhodou jsou pravidla o čtyřech stranách. Článek o hře chystám pro Bigg Magg, ale vyjde asi až po Matce draků a Arkham Horroru.
Vhodné pro: fanoušky euroher, kteří už ale chtějí trochu náročnější model „na steroidech“
Nevhodné pro: hráče hledající ryzí civilizační hru
Hra pro dva: jde, ale plně hru doceníte až když přijde další pár na návštěvu
Cena: cca 1800,-

Star Wars: Vnější okraj
Konečně Star Wars hra, která není jen o souboji dobra a zla! Vnější okraj vás nechá vžít se do role pašeráků a bounty hunterů, kteří poletují galaxií tam a zpátky a snaží se plnit úkoly a vypsané odměny. V jádru je to klasická pick up and delivery hra, ale to zasazení do světa Star Wars to posouvá na úplně jinou úroveň. Podrobně jsem hru popsal v Bigg Maggu.
Vhodná pro: partu SW fans scházejících se na nárazové hraní
Nevhodná pro: hráče hledající intenzivnější SW deskovku, na delší hraní vítězí Imperial Assault, do propracovanosti zase Rebélie
Hra ve dvou: jde, ale čistě pro dva hráče bych doporučil spíš koupit anglickou verzi Rebélie nebo českou verzi z druhé ruky (je vyprodaná)

Jízdenky, prosím!
Hra, kterou jako jedinou nemám ve sbírce, a tak používám ilustrační foto. Ticket to ride hrajeme s partou rádi a často, je to nenáročná, ale zábavná eurovka, kterou si dáváme na hodinku na rozehřátí před nějakou velkou deskovkou nebo naopak v noci na dojezd, kdy už někdo musel domů a ostatní by si ještě něco chvilku zahráli. Velmi jednoduchá mechanika stavění železničního spojení na základě barevných políček na plánu a barevných jízdenek na kartách funguje geniálně, pochopí ji každý, ale vyhrát nad ostatními už chce fištrón. Jak jsem říkal, já hru nevlastním, ale počítám, že nové vydání i s přeloženým názvem Jízdenky, prosím! se nijak neliší od geniální Ticket to ride, o které jsem tu psal pár měsíců nazpět (díky za půjčení, Kapíku!).
Vhodná pro: oddechovou hodinku s čistou eurohrou
Nevhodná pro: zatvrzelé fanoušky ameritrashe a legaček
Hra pro dva: jde, ale není to takový napínák
Cena: cca 1000,-

Hry, na které se nedostalo, ale doporučil bych je taky:
Mage Knight – ultimátní edice je báječný dárek, bohužel ale v té hře nemám nahráno ještě tolik, abych se o ní dokázal rozepsat pořádně.
Zombicide – Černý mor je skvělá hra, ale ještě jsem neměl šanci porovnat se „sesterskou“ Zelenou hordou.
Panství hrůzy – další skvělá lovecraftovina, letos vyšlo rozšíření Svatyně soumraku, nakonec jsem se rozhodl dát sem Arkham Horror.
Narcos – další varianta na Fantoma staré Prahy, tentokrát zasazená do světa seriálu Narcos. U mě vyhrál v textu ten Tolkien, ale zábavné jsou obě hry podobně.
This War of Mine a Lords of Hellas – miluju hry od Awaken Realms, ale samostatný materiál o obou hrách teprve chystám.
Star Wars Carcassonne – Carcassonne oblečená do SW hábitu. Hrál jsem teprve nedávno, nenáročná hra prakticky pro každého, článek dám časem sem na blog.

Desková hra Gloomhaven se dočká nového formátu určeného pro široký herní trh. To se chtě nechtě podepíše na obsahu, ale potenciál zaujmout nové publikum bych tam určitě viděl. Nebo v něj spíš doufám.

Gloomhaven je naprosto geniální deskovka. V naší partě vede v popularitě oproti jiným hrám o parník (v závěsu je snad jen Twilight Imperium a v poslední době je dohnala i Nemesis) a když se potkáme v sestavě, pro jakou se Gloomhaven hodí, nehrajeme nic jiného. Jenže co si budeme vyprávět, tahle hra je pro opravdu náročné hráče. Pořizovací cena okolo tří až tří a půl tisíc dělá z Gloomhavenu jednu z nejdražších her na trhu, hlavně jde ale o velkou desetikilovou krabici plnou kartonových komponentů. Herní zážitek nabízí Gloomhaven maximální, ale příprava je šílená a ještě větší magořina je poskládat to zpátky do krabice, pokud si nedokoupíte speciální inzert, tak hodně štěstí a pevné nervy…

Proto nedávno autor hry Isaac Childres oznámil novou verzi Gloomhavenu určenou pro široké publikum. Jeho myšlenka je jednoduchá, smrsknout masivní krabici, jejíž obsah je geekovské porno, do mnohem přístupnějšího formátu, který půjde prodávat normálně v malobchodních hračkářských sítích a nikoliv jen ve specializovaných obchodech. Hra se bude jmenovat Gloomhaven: Jaws of the Lion a půjde o zmenšení opravdu razantní. Pojďme si říct proč.

Co dělá současný Gloomhaven Gloomhavenem? Hromada postav, nepřátel a mapových dílků pro masivní kampaň. To všechno bude rázně proškrtáno. Ve hře budou jen čtyři možné postavy, tři z původního Gloomhavenu a čtvrtá postava bude nový Voidwalker (obrázek níže). Počet nepřátel se zúží na 15-20 druhů, některé známé z původní hry, některé nové. Pryč je kampaň o stovce misí, v Jaws of the Lion bude úplně nová kampaň čítající 24 misí s tím, že prvních šest jsou jakýsi tutorial pro začínající hráče, kde budou karty jen se základními příkazy jako útok a pohyb, v první misi dokonce nepřátelé nemají žádné ability a podobně. Sám Childres přiznal, že pravidla původního Gloomhavenu jsou překombinovaná a začátečníci neměli šanci je pochopit, pokud s nimi neseděl u stolu někdo, kdo Gloomhaven nebo alespoň jiné RPG deskovky hrál. Proto v nové verzi velký prostor věnuje právě správnému naučení pravidel. Podle mě je to správný krok, my když jsme hráli Gloomhaven poprvé, byl jsem vděčný, že dva z nás jsou zkušení deskovkáři a dva dokonce hrají Dungeons & Dragons, jejichž encountery Gloomhaven dost kopíruje. Nebýt toho, ve hře bychom se absolutně ztratili.

Zajímavým krokem je ovšem vyhození všech mapových kartonových dílků. Místo toho budou mapy natištěné ve dvou sešitech, které hráči budou přikládat různě k sobě a tím vznikne mapa pro danou misi. Je to skvělý způsob, jak Gloomhavenu zjednodušit rozestavování a vlastně i přenášení hry, prostě otevřete knížku a hrajete, ale zároveň tím pro mě hra ztrácí to kouzlo deskovky. Tenhle krok je podle mě kontroverzní kompromis, který půlka hráčů bude nenávidět a půlka si ho nebude moct vynachválit. Kartonové komponenty zůstanou, ale půjde už jen o žetony postav, potvor a interaktivních bodů na mapě, tedy pasti, truhly, dveře a tak dále.

Je velkou neznámou, jak nakonec výsledek dopadne. V jádru to evidentně furt bude Gloomhaven, ale zhubnutím přijde o svou jedinečnost. Není nic špatného chtít širší publikum, ale na tom poli, kam se nový Gloomhaven chystá, už je konkurence tak obrovská, že mezi všemi těmi RPG deskovkami střední cenové třídy může zapadnout. Nezbývá než Jaws of the Lion přát, aby se tak nestalo, podle všeho hře zůstanou ty geniální soubojové mechaniky i sandboxová (byť mnohem kratší) kampaň, a to samo o sobě za mě stačí ke koupi. Hra by měla vyjít ve třetí čtvrtině příštího roku.

Protože to je úplně to první, co vás při pohledu na herní mapu trkne. Zemi, ve které se hra odehrává, tvůrci snad museli obkreslit.

Ale teď vážně, žerty stranou, to s tím Slovenskem je jen takový vtipný příměr, který vyskočí v hlavě nám Středoevropanům, ale kdo ví, jestli to tam uvidí ostatní. Spíš ne. Deskovka Ethnos se u mě těší poněkud zvláštnímu (a smutnému) postavení. Mám ji doma už několik měsíců, strašně moc se těšim, až si ji zahrajeme, protože to vypadá na zábavnou rychlovku, ale moje parta zatím ne a ne se k hraní dostat. Když už máme času víc, raději hrajeme Gloomhaven, když máme hodinku na nějakou lehkou eurovku, všichni chceme hrát Ticket to Ride. Ethnos se mi zatím nepodařilo klukům k hraní podstrčit, ale však oni na to dostanou chuť, až si tenhle text přečtou.

V jádru je Ethnos klasická area control hra. Máte šest území, která se snažíte během kol postupně ovládnout. Jakmile skončí věk, sečtou se body za získaná území a začíná se odznova (ale o víc bodů), jakmile skončí věk třetí, hra končí a vyhrává hráč s nejvíce body. Tento model se s většími či menšími obměnami opakuje v hodně hrách, namátkou z toho, co jsem hrál v poslední době, mě napadá kartičková Hadara i figurková Blood Rage. Jednotlivé hry se odlišují v navršených mechanikách a technickém pojetí a troufám si tvrdit, že Ethnos se od konkurence odlišuje opravdu výrazně.

První, co mě trklo přes nos a okamžitě nadchlo, bylo grafické zpracování. Ilustrace do hry totiž dělal John Howe. Já ho miluju, protože velkou část života strávil prací na Tolkienových knihách a pomáhal Jacksonovi i s realizací Pána prstenů a Hobita. Pokud jeho práci máte rádi, už teď jsem vám Ethnos asi prodal, protože jeho styl je ve hře fakt znát a s kartičkama v ruce jsem se muchlal, jako kdyby mi bylo deset.

Když jsme u těch karet, ty jsou stěžejní mechanikou celé hry. Karty v ruce totiž skládáte do sestav, které pak vykládáte na stůl a podle toho, jak silnou kdo sestavu vyložil, nakonec získá vliv v dané oblasti a i kdyby jej někdo trumfnul a vyložil silnější sestavu, není třeba smutnit – za vyložené skupiny potvor se na konci věku pořád získávají body, které můžou, pokud se vám podaří sestavit fakt kombo, bodově mnohem víc předčit územní zisk. Je to chytře vymyšlená mechanika, která dětem připomene kvarteto a dospělým poker. Vzhledem k tomu, že moje parta poker miluje a po dračáku si jdeme vždycky sednout na pivo a zahrát si, je přesně tohle důvod, proč si myslím, že bude Ethnos kluky bavit. Vůbec vás teď nepřemlouvám, chlapci…

A zatřetí je tu ještě velká znovuhratelnost díky variabilitě národů, za které hráči hrají. V Ethnosu jich je celkem dvanáct, ale do každé hry se losuje jen šest a s těmi se pak hraje. A rozdíly v jejich pojetí jsou v rámci žánru až nečekaně velké. Ano, jsou tu národy jako elfové nebo trpaslíci, se kterými se hráči soustředí hlavně na svou ruku a propočítávání bodů. Jenže pak jsou tu třeba skřeti, které se během věku snažíte posilovat a nakonec je pustíte rabovat – čím větší skřetí kmen jste vytvořili, tím víc bodů získáte. Nebo můžete zahrát hobity, kteří sice neumí zabírat území, ale zase nafukují vaše vyložené karetní sestavy způsobem, který žádný jiný národ neumí.

Právě ta variabilita národů se mi na Ethnosu líbí nejvíc. Každá hra vypadá trochu jinak, každé kolo můžete hrát úplně jinak, než to předchozí a taktizování se zahráním různých národů může nakonec zvítězit nad soupeřem, který třeba nasadil tempo a prostě sprintuje za body. Samozřejmě jen teoretizuju po přečtení pravidel, jak to funguje v praxi vám povím až později v recenzi.

Ještě v jedné věci má Ethnos nad konkurencí výhodu, a troufám si říct obrovskou: skladnost. Ta hra se vám vejde prakticky kamkoliv, herní deska je poloviční až dokonce třetinová oproti dnešnímu standardu velkých her, kartonových komponent není moc a pokud nebudete hrát s některými národy, vůbec se nemusí dostat do hry a pak už si jenom držíte na ruce karty a vykládáte je před sebe. Tuhle deskovku vecpete v hospodě na stůl pro čtyři a ještě bude kam si dát pivo. Ono to zní jako ptákovina, ale já občas s kamarády řeším, že bychom si rádi nějakou deskovku zahráli třeba někde na zahrádce, ale pro jejich rozměry většinou stejně skončíme u Bangu. Teď už můžu brát na pivo i Ethnos. Byť teda sezóna zahrádek zrovna skončila.

Populární značka Zombicide se dočkala nového člena rodiny. Nemění zábavné jádro, jen přidává nové prvky a totálně změněné prostředí.

Zombicide je skvělá hra. Bez ohledu na to, kterou vlastníte, ať už původní ze současnosti, Černý mor a Zelenou hordu ze středověku nebo futuristickou novinku Invader. O tom, jak se Zombicide hraje, jsem se tady na blogu rozepsal už v článku o Černém moru. Proto se nyní zaměřím hlavně na to, co nového přináší Invader a dojmy z hraní přijdou později.

Invader jsem backnul na Kickstarteru někdy před dvěma lety. Kampaním na hry od CMON odolám málokdy, protože vždycky nabobtnají do takové velikosti, že vám kromě základní hry přijde dvojnásobek, klidně i trojnásobek obsahu navíc. Pokud máte rádi figurkové deskovky a rádi si třeba figurky i barvíte, hry od CMONu jsou v tomhle směru fakt porno. Problém je, že se někde stala chyba a mně přišel Invader jen se základní krabicí a rozšířením, ale místo velkého boxu se stretch goals mi přibalili druhou krabici rozšíření. Co s tím? Napsal jsem do CMONu, omluvili se a slíbili, že mi stretch goals pošlou s další vlnou rozesílání. To se stalo před měsícem, nezbývá mi, než čekat dál a podívat se alespoň na Invader tak, jak je k prodeji v obchodech.

Jen ve zkratce, o čem jsou všechny Zombicide hry: skupina hráčů se snaží dokončit nějaký scénář, zatímco postupně mapu zaplavuje víc a víc zombíků. Ti do mapy vchází ze spawnovacích míst, většinou je to nějaký konec ulice, ale můžou být i v budovách, které hráči prozkoumávají. Postavy sbírají vybavení a zkušenosti, což jim vylepšuje vlastnosti, ale čím silnější postavy jsou, tím silnější zombíci se spawnují. Se zombíky se sice bojovat dá, ale zase ocaď pocaď, pět šest zombíků už je schopno zabít hráče v jednom kole. A protože se časem nachází pět šest zombíků na každém rohu, bez taktizování, kooperace a trochu toho tichošlápkovství se zvítězit nedá.

 

Invader se oproti předchozím hrám liší v několika zásadních bodech. Zaprvé je stylizovaný jako boj přeživších zavřených v základně, na kterou zombie mimozemštani útočí zvenčí, takže se už zombíci nespawnují v interiérech. Místo toho je tu sliz, který dokáže spawnovat nepřátele a pokud se objeví uvnitř základny (kam se může proleptat zvenčí), je třeba jej zlikvidovat. Pro pohyb v základně a venku jsou odlišná pravidla nejen pro dýchání, ale i střelbu. A překopaný je i systém karet, spawnovací karty už do hry posílají jen jeden typ nepřátel lišící se podle síly postav a karty vybavení obsahují častěji užitečné věci.

Odlišností je samozřejmě víc, ale jde spíš o detaily, v jádru je Zombicide furt o tom samém. Včetně nepřátel, kteří jsou jen vizuálně odlišné varianty téhož z předchozích her (zombící, běžci, tlusťoši a boss). Nebýt těch stretch goals v kampani, hru bych nekoupil, když mám doma Černý mor. Ale ty stretch goals Invader od předchozích her odlišují o dost výrazněji, kromě toho, že obsahují 38(!) nových hrdinů, je v nich i několik desítek (já neměl sílu to počítat) odlišných zombíků a bossů, každý s jinými pravidly než nepřátelé ze základní krabice a rozšíření. Problém je, že mi prostě nic z toho nedorazilo, takže ještě nemůžu hodnotit, jak výrazná změna to je. No nic. Musí mi stačit alespoň rozšíření Black Ops. To přidává kromě těžšího bosse speciální jednotku šesti hrdinů a propojitelné mapové díly a scénáře, takže Invader teď můžu hrát až v počtu dvanácti hráčů. Ne že by se mi to asi někdy povedlo, ale ta představa je geniální.

 

V Česku to zatím nevypadá, že by se chystala česká verze jako u Černého moru a Zelené hordy. Na druhou stranu vzhledem k tomu, že už za dva týdny na Kickstarteru bude startovat kampaň na druhou edici původní Zombicide, vůbec bych se nedivil, kdyby v Blackfiru, kde se překladu starších her zhostili, čekali na tenhle titul.