admin

Na těchto stránkách se nebudeme zabývat jenom náročnými hrami pro übernerdy, které trvají hodiny. Když se mi dostanou do ruky i snadnější tituly pro širší cílovku nebo třeba rodinné hry, proč o nich nenapsat? Ostatně, sami jste mi říkali, že by vás občas zajímaly i přístupnější tituly, protože záležitosti na hranici wargamingu nebo dungeon crawlery si nemáte s kým zahrát, zatímco do hospody k pivu nebo na víkend s dětmi byste něco užili až až.

Ticket to Ride je přesně ten případ. Hra pro široké publikum spadající do žánru tzv. euroher, tedy titulů, kde se mezi sebou hráči nemydlí, ale všichni hrají do konce a vítěze určuje konečné pořadí podle posbíraných bodů. Tedy, tohle bylo hodně stručně řečeno, někdy v budoucnu mám v plánu udělat článek o deskovkovém dělení, ale to musí počkat, až budu mít víc nahráno, víc nafoceno a víc prokecáno se zkušenějšími hráči.

Motivem Ticket to Ride je stavba železnic. Každý hráč má svou barvu vlaků, jako platidlo pro jejich stavbu slouží karty, které si ve svém tahu vybírá. Podle barvy karty pak může postavit na mapě stejně barevný úsek trati. Body lze sbírat několika způsoby: čím víc a čím delších postavených úseků, tím více bodů. Hra obsahuje úkoly v podobě propojení konkrétních měst železnicí, za splnění úkolů má hráč další body. A v konečném součtu další body získá hráč, který postavil nejdelší nepřerušovanou železnici. To je v jádru vše.

Pravidla jsou jednoduchá, snadná na naučení a do pěti minut se ve hře orientujete, jako kdybyste ji hráli roky. Stavba železnic a průběh hry jsou dost nepředvídavé, zaprvé vám vždy může do cesty vlézt soupeř a postaví si svou trať před vaši (v tom případě musíte v tom místě postavit nádraží, díky kterému můžete použít k cíli soupeřův úsek trati), zadruhé nikdy nevíte, které karty si budete moci vybrat a dá se na tom dost zaseknout. Zažili jsme situaci, kdy jeden z hráčů měl na ruce asi patnáct karet a nemohl stavět trať, protože stále čekal na jednu jedinou kartu jedné konkrétní barvy. Odlišnost průběhu hry dobře ilustruje i fakt, že jsem první hru s naprostým přehledem vyhrál, zatímco ve druhé hře jsem se nedokázal dostat ani na polovinu posbíraných bodů a byl jsem rád, že jsem neskončil poslední.

Technickému provedení nelze vytknout nic a naprosto odpovídá standardům euroher, hezky provedená mapa, dostatek plastových komponent a vyztužené karty počítající s tím, že je pár let budou nervózně dlachnit děti i dospělí. Maloobchodní cena pohybující se okolo tisícovky mi připadá úplně v pohodě. Ticket to Ride mě nadchla natolik, že jsem si ji koupil i na mobil. Ale už to není ono, všechno ve hře sice zůstalo (jen mechanika stavění nádraží chybí), jenže jakmile Ticket to Ride nehrajete u stolu a nemůžete se hecovat, ztrácí hra náboj. U mobilní verze Bang! se mi to třeba nestalo, ale digitální Ticket to Ride podle mě za nákup nestojí.

Sečteno a podtrženo, Ticket to Ride je snadná a zábavná hra pro širokou cílovku. Jedna hra trvá tak půl až tři čtvrtě hodiny, uteče to jako voda a znovuhratelnost je vysoká. Pro mě osobně tahle hra úplně není, já mám raději prostě ta velká několikahodinová monstra s tunou plastových figurek, ale jako oddechovka je Ticket to Ride výborná záležitost a naprosto rozumím jejímu úspěchu. Českou lokalizaci si vzala na starost společnost Blackfire, jestli jsem dobře vyčetl z jejich Facebooku, chystají se pro další tisk přeložit i název, tak jsem zvědavý, co jim z toho vyleze. Jízdenka? Lístek na cestu? Uvidíme, zábavná je hra ale obrovsky, ať už se jmenuje jakkoliv.

Hodnocení: 4/5

Představte si svět, který má v sobě něco z Barbara Conana, něco z Mad Maxe a přes něj je hozená deka atmosféry filmu Cannibal Holocaust. Máte? Tak přesně taková je i deskovka Hate, brutální stejně jako svět, ve kterém se odehrává.

Devět kilo. Tolik měla krabice s hrou, když mi ji kurýr přivezl. Prostě klasický „tons of plastic shit“, jak se říká kickstarterovým deskovkovým projektům, které pomocí stretch goals a vybraných peněz nabobtnaly do obrovských rozměrů. Co vám budu vyprávět, rozbalování byla slast (někdo by řekl porno) sama o sobě. A ta krabice je fakt obří, jak níže ukazuje porovnávací fotka se Zombicide a Twilight Imperiem.

Svět Hate je krutý. Něco mezi postapo a dark fantasy, nemilosrdná pustina, kde mezi sebou barbarské kmeny válčí o přežití. Hra je v jádru pro dva hráče, kteří hrají proti sobě každý za jeden kmen ze čtyř v základní krabici. Díky kampani se odemkly další kmeny a druhé herní pole, které po připojení umožní hrát až šesti hráčům najednou. Osobně si myslím, že čtyři hráči jsou až až a v šesti už to bude totální kotel, ale tak…není vlastně Hate právě o tom?

Abych byl upřímný, původně mě ale Hate jako hra moc nelákala. Backnul jsem ji na Kickstarteru, to ano, ale z jiného důvodu. Ty boží miniatury! Hroziví, brutální, primitivní barbaři, ze kterých jsem měl v plánu s trochou konvertění udělat týmy do Bloodbowlu, protože ty figurky se na to hodí báječně. Tuplem když se každý kmen skládá z jedenácti figur, z nichž jedna má vždy dvojnásobnou velikost a skvěle tak supluje bloodbowlové big guye. Úplně jsem to viděl, jak se dá krásně nakonvertit Norsca, několik chaosových týmů, klidně i lidský tým, dokoupil jsem kmen zombie barbarů Sarrassa, ze kterých by byl výtečný necromantic tým. Suma sumárum to vycházelo až na devět různých týmů dohromady za 145 dolarů. To jsem prostě nemohl odolat.

No jo. Jenže jsem měl velký voči, jak se říká. Kvůli nedostatku času jsem hraní Bloodbowlu pověsil na hřebík a pro samou práci jsem odešel z pražské bloodbowlové ligy uprostřed sezóny, za což se klukům zpětně omlouvám. Původní důvod koupě Hate se tak stal zbytečným a já začal přemýšlet, co s tou krabicí, až přijde. A přiznám se, poprvé jsem seriózně uvažoval o ebayi.
Hate je totiž kickstarterová exkluzivita, nepůjde koupit v běžné distribuci kromě těch pár obchodníků, kteří se zapojili do kampaně, a i ti mají počet kusů dost limitovaný. Tvůrci hry, společnost CMON, to zdůvodnili věkovou hranicí. Hate má pro svou brutalitu doporučení 18+ a pro CMON asi bylo lepší udělat jednu velkou kampaň, rozeslat odměny backerům a kapitolu uzavřít než složitě domlouvat dlouhodobou distribuci, o regionálních lokalizacích nemluvě. Hry vydané tímto způsobem se po pár letech dají na ebayi otočit jako poměrně dobrá investice, tuplem když je nehrajete a necháte je nerozbalené. Fajn, řekl jsem si, zkusím to.

Jenže já si mezitím stáhl WIP pravidla a brzy jsem věděl, že Hate neprodám ani za nic. Což se mi potvrdilo teď, když jsem si mohl prostudovat už ofiko vytištěná a hotová pravidla. Když jsem mluvil o Bloodbowlu, s Hate bych tam překvapivě našel víc podobností. Nebo spíš s Mordheimem, jinou hrou od Games Workshop na podobné bázi. Hate totiž počítá s dlouhodobým kampaňovým hraním. Válečníci vašeho kmene můžou postupovat na další úrovně, můžou naopak utrpět dlouhodobá zranění, která je nějakým způsobem zrakví, můžou i zemřít a nejde je pak prostě jen tak nahradit figurku za figurku.

Samozřejmě, progres válečníků tady není ani zdaleka tak propracovaný jako v Mordheimu, na druhou stranu je tu ještě aspekt vylepšování vaší vesnice. Během boje s druhým kmenem kromě likvidace soupeře na bojišti sbíráte i suroviny, za které pak mezi hrami vylepšujete svou vesnici. Stavíte nové budovy, vylepšujete své válečníky v kovárně a chystáte se do dalších bojů. Jo a mimochodem, pokud jste v minulé hře soupeřovy válečníky rovnou nepobili a získali jste zajatce, můžete je zabít, rozporcovat, sežrat a získat tak další bonusy. Kampaň se odehrává na mapě, na které jednotlivé kmeny ovládají svá území a hraje se tak dlouho, dokud jeden hráč nevyhladí (nesežere) všechny ostatní kmeny a neobsadí veškeré území mapy, takže ve více hráčích si ještě ke hře přičtěte taktizování, kudy a na koho zaútočíte příště. Jako tohle si fakt nechám líbit.

Na papíře a v teoretické rovině Hate vypadá jako zábavná hra, se kterou si skupinka kámošů ochotných rozjet kampaň užije hromadu srandy. Takové jsou moje první dojmy, recenzi napíšu minimálně po několika hrách. Ještě dodám, že herní komponenty jsou standardně na výborné úrovni, jak jsme na produkci CMON zvyklí a miniatury vypadají parádně, jen potřebují trochu začistit a najít nějaké lepší místo na skladování, protože v těch plastových platech drží špatně a dorazily mi po cestě promíchané a některé lehce zohýbané. Předchozí hra od CMON, kterou jsem backnul, wargamingová Píseň ledu a ohně, tenhle problém rozhodně neměla a figurky v těch platech můžu s klidem přenášet přec celé město. No nic. Teď už chci hrát!

Miluju Lovecrafta. Miluju ghost stories. A miluju deskovky. Panství hrůzy, jehož 2. edice se nedávno dočkala českého překladu, v sobě tohle všechno má a já se na hru pochopitelně těšil jak malej Jarda. A konečně znám odpověď na otázku, jestli všechno to těšení nebylo zbytečné.

Aby nedošlo předem k mýlce, proč jsem čekal na český překlad, já anglicky umím, myslím si, velmi dobře. Jakmile ale existují nějaké deskovky v českém překladu, sáhnu raději po nich. Pořád existují tací, kteří angličtinou nevládnou a já ve svém okruhu lidí, se kterými deskovky hraju, pár takových mám. A u her jako je Panství hrůzy, kde se z kooperativní hry může stát hra proti hráči a navzájem si nemůžou koukat do karet a radit se mezi sebou, může absence jazykové znalosti vést někdy ke komickým, jindy k otravným situacím. Proto ta čeština.

Protože jde o první dojmy a podrobnější recenzi si nechám na později, pokusím se popsat celkový feeling hry a nebudu vás zatěžovat popisem pravidel. Dopředu říkám, že jestli máte rádi Lovecrafta, klidně do toho běžte, je to skvělý kauf. Fantasy Flight Games jsou zárukou pečlivého provedení i backgroundu, lokalizace od Blackfire je taky dobře odvedená práce, byť sem tam narazíme na minely: hlavně texty v doprovodné aplikaci vzal korektor stylem žaves a například první chystané české rozšíření pojmenovali Soumrak bohů, ačkoliv originální název je Sanctum of Twilight (Svatyně soumraku). Ale bylo by zbytečné kvůli tomu Blackfire plísnit, já jsem strašně rád, že vůbec ty lokalizace dělají a dovedu si představit, kolik je s tím práce. Jen je zkrátka potřeba připravit se na to, že sem tam člověk na nějakou tu chybu narazí.

Jestli v něčem Panství hrůzy vyniká, je to atmosféra a vyprávění. Všimnete si toho prakticky okamžitě už v prvních minutách hry. Každý scénář má svůj příběh a vývoj a všechno, co se ve hře děje, přesně odpovídá weird žánru a kdybychom šli ještě dál do historie hororu, tak výše zmíněným ghost stories. Duchové tu sice nejsou, ale ve tmě utopený prokletý barák plný divných věcí a ještě divnějších věcí jest kulisou, nad kterou si přímo mlsně pomlaskávám.

Nedílnou součástí 2. edice je aplikace, skrze kterou se jak vypráví hráčům příběh, tak se zároveň posouvá hra. Jeden z vás si zkrátka vezme do ruky mobil nebo tablet a stává se takovým napůl hráčem, napůl pánem jeskyně. Nebo spíš ústy pána jeskyně, kterým je samotná aplikace. Podle mě jde o dvousečnou zbraň. Na jednu stranu je to výtečný způsob, jak hráčům poskytnout narativní zážitek, na druhou stranu to byl pro mě nezvyk. Je to první hra, kterou jsem s aplikací hrál a pořád se mi nedařilo nějak do hry naskočit. Minimálně ne v prvních kolech, v Eldritch Hororu a Arkham Hororu, dalších lovecraftovských hrách od Fantasy Flight Games, které obě vyšly opět v českém překladu od Blackfire, jsem se do hry ponořil prakticky okamžitě, tady jsem se nemohl zbavit pocitu, že mezi mnou a deskovkou se tyčí stěna v podobě obrazovky dotykového telefonu.

Neberte to jako kritiku, je to jen a pouze můj osobní přístup, že mi aplikace v prvních kolech bránila se do hry dostat. Jakmile se ale hra trochu víc rozjela, odhalili jsme větší část mapy a první z našich postav začaly propadat šílenství, můj problém s aplikací zmizel jako pára nad hrncem a ke konci jsem se bavil naprosto královsky. A pozor, když jsem si pak ještě doma zkoušel deskovku sám, s aplikací jsem se sžil prakticky okamžitě, neboť jsem měl pocit, že hraju gamebook překlopený do deskovkové podoby.

Ve výsledku mám tak jedinou výhradu k figurkám. Nejen, že mi nepřipadají nějak extra povedené, ony navíc špatně drží na podstavcích. Některé jdou do nich blbě připevnit, jiné tam nedrží vůbec…co jsem pročítal diskuze, naráží na tento problém velká část hráčů a problémy řeší tím, že figurky přilepují k podstavcům natvrdo lepidlem, což zase vede k tomu, že sice figurky drží, ale hůř se skladují v krabici. Moc tomu nerozumím, Fantasy Flight Games mají miniatury jinak na vysoké úrovni a jejich wargamingové produkty jsou téměř špičkové. Škoda, třeba se ve třetí edici polepší.

Pokud nepočítám to lehké mrzení z miniatur a můj počáteční problém s aplikací, Panství hrůzy mě bavilo hodně. Miluju narativní hry a tahle patří mezi nejlepší, co jsem kdy v žánru hrál, to si troufám tvrdit už po dvou hrách. A rozhodně teď budu tlačit na kámoše, kteří se u mě schází na deskovky, abychom hráli zrovna Panství hrůzy. Hlavně v noci.

Poznámka pod čarou: pokud vám připadá, že v galerii nejsou moc vidět potvory, máte pravdu. Za celou hru se nám spawnuly dvě, pak už se postavy zbláznily, hráči se stali sami sobě soupeři a brzy bylo vymalováno. Stane se.

Ničím mi společnost Games Workshop neudělala v posledních letech tak velkou radost jako rozhodnutím znovu se pustit do Pána prstenů a oživit tak hru, která svou největší slávu zažívala v době vydání filmové trilogie, druhou vlnu pak s filmovým Hobitem a pak už jen paběrkovala. A právě s tím paběrkováním je, zdá se, konec.

Proč ta má radost? Byl to totiž právě Pán prstenů, který mě před patnácti lety přivedl k wargamingu. S kámošem (ahoj, Adame!) jsme tehdy chodili do Ogřího doupěte v Mikulandské, na tom místě je teď už dávno masážní salón, koupili jsme si vždycky za usmolené studentské peníze pár figurek, zbytek propili vedle v hospodě a v noci hurá k jednomu z nás domů, kde jsme pak do rána buď seděli za stolem a barvili figurky nebo rovnou hráli na koberci za doprovodu filmového soundtracku a představovali si, že dobýváme (nebo bráníme) Helmův žleb či Minas Tirith. To byly dobrý časy.

Jenže jak už to tak u produktů spojených s nějakou filmovou licencí bývá, po skončení filmů už se s tím moc dál pracovat nedá. Pryč byly doby, kdy měl Games Workshop v nabídce stovky různých modelů a kdy se pořádaly turnaje, občas přišly chvíle, kdy jsme se na nějaké akci sešli třeba tři a byli jsme za to rádi. Vím, že alespoň v Praze existuje malá komunita, která se snaží o narativní hraní a já jí tímto salutuju, ale marná sláva, doba celodenních nebo dokonce víkendových turnajů, kde jsem jednou vyhrál set Saurona s Isildurem a Elendilem, byla pryč. Proto jsem málem plakal dojetím, když se vloni znovu Pán prstenů vrátil do výroby a nově pod názvem Middle-earth Strategy Battle Game opět trůní na hlavní stránce Games Workshopu vedle Age of Sigmar a Warhammeru 40 000. Nechci to zakřiknout, ale vypadá to slibně.

Nově je venku totiž první rozšiřující modul Gondor at War soustředící se příběhově na dění od pádu Osgiliathu po bitvu u Černé brány. Jsou to právě tyto knihy, které naznačují, jak moc nebo málo se dá s hrou a značkou pracovat dál a jakkoliv skeptický jsem byl, tahle knížka ze mě dělá opatrného optimistu. Dá se samozřejmě namítnout, že Gondor at War přežvykuje už jednou vydaná pravidla, do Pána prstenů totiž vyšly svého času moduly Siege of Gondor a The Battle on Pelennor Fields, později pak Shadow in the East a Gondor in Flames a fragmenty těchto knih prosákly i do Gondor at War. Ale hej, tak jako vloni vyšla nová edice pravidel do Pána prstenů, tak teď prostě vychází nová edice modulů, která s těmi pravidly koresponduje. Takhle to je i ve Warhammeru, tak proč si stěžovat. Já jsem rád. Víc než rád.

Ba co víc, Gondor at War dokazuje, že Games Workshop jenom neprodává znovu stejné zboží a snaží se hru inovovat, a to výrazně. Největší část knihy zaberou tematické scénáře, které mají samozřejmě starý známý mustr, ale překvapivě se mezi ně vklínily i jakési minihry. Ty nejsou ani tak o strategii a kostkách jako spíš svižnosti a náhodě, do mechaniky zapojují i klasické francouzské karty a jde fakt o jednohubky pro pár figurek, například souboj Gandalfa s Witch Kingem. Není to nic, co byste s kamarádem chtěli hrát dokola, ale jako zpestření to funguje na výbornou.

Jako druhá výrazná inovace jsou v knize pak tzv. Legendary Legions. Jde o klasickou podobu armád tak jak to známe ze základních pravidel s tím rozdílem, že se tematicky nevážou k jedné frakci, ale k jednomu historickému momentu v knize. A tak jsou tu například hraničáři z Ithilienu, kteří kromě Faramira jako hrdiny obsahují i Froda, Sama a Gluma, Grey Company zase umožňuje k Aragornovi, Legolasovi a Gimlimu a hraničářům severu přidat Elladana a Elrohira. Legendary Legions mají občas trochu jinak naceněnou výbavu a místo army bonusu známého ze základních knih obsahují několik speciálních pravidel najednou plus mají nějaké podmínky co se vedení a hrdinů týče, takže složitostí skladby armády připomínají spíš model známý z Warhammeru než zjednodušené skládání z Pána prstenů.

Pravidla pro nové modely, resp. charaktery jsou na tom víceméně střídavě, něco je meh, něco vypadá naopak zajímavě, třeba mordorský hrdina Goroth má pravidlo, že pokud je do 1 palce vedle něj skřet, může na něj přesměrovat svoje obdržené zranění. Což z hrdiny s fightem 5, silou 5 a obranou 6 dělá teoreticky neporazitelnou bestii, stačí aby vedle něj vždycky hráč nasoukal dostatek skřetů jako živé štíty.

Celkově jsem z Gondor at War velmi příjemně překvapený. Kniha rozšiřuje pravidla hry sympatickým směrem, nevypadá jako snaha znovu nám prodat už jednou vydané produkty a scénáře, které lze navíc propojit do jedné velké kampaně, vydrží na dlouho. Otázka spíš je, jak dlouho vydrží Games Workshop s touto novou vlnou Pána prstenů. Já bych si přál, aby to alespoň pár let trvalo.

A jéje, to zas moje peněženka zapláče. Přesně to byla má reakce, když jsem zjistil, že společnost Games Workshop chystá novou vlnu modelů pro armádu Genestealer Cults.

Kultisti do světa Warhammeru 40 000 nakráčeli mnohem dřív, než jsem tuhle hru poznal. Wargamingoví veteráni nade mnou ohrnou nos, ale je to tak, ačkoliv jsem tuto frakci znal z knížek, první modely jsem doma měl až s vydáním hry Deathwatch Overkill z roku 2016. Prakticky hned jsem si kultisty zamiloval. Ne tak kvůli modelům, ty jsou i tak boží, ale kvůli lore. Líbila se mi myšlenka zapomenuté těžařské kolonie, ve které se udály děsivé věci (vzpomeňme na Hadley’s Hope z Vetřelců) a kdysi lidští kolonisté se po infikaci mimozemskou rasou Tyranidů začali měnit ve zrůdy. Nádhera! Jestli něco Games Workshop umí skvostně, je to příběhové pozadí frakcí a jejich stylovost.

Začal jsem proto kultisty sbírat. Ne nějak moc, stačila mi malá armádka na 750, možná 1000 bodů, pořád přecijen buduju hlavně Adeptus Mechanicus. Zdá se, že to se teď změní a moje kultistická armáda se rozroste. Games Workshop totiž v nové vlně chystá velkou řádku charakterů a výrazně rozšíří i vozidlový park. Vyjdou i nová pravidla, podle toho, co zatím víme (a dá se to odvodit z chystaných modelů) budou kultisti ještě mobilnější armáda, která má strategicky ještě víc plést soupeřovi hlavu. Tomu budou podle všeho odpovídat i některá pravidla nových charakterů.

Na soudy je ještě brzy, první modely půjdou do předprodeje tento víkend a dá se čekat, že kompletní řada nových produktů Genestealer Cults bude vycházet několik dalších týdnů. Já se budu muset držet hodně zkrátka, abych do toho nepraštil, motorky mě sice moc neberou, ale noví hrdinové jsou nádherní. Pokud to slovo v souvislosti s mutanty infikovanými mimozemským genem můžeme použít.

Náhoda tomu chtěla, že se ve stejný den jako Hyperspace na Kickstarteru objevila i hra Munchkin Dungeon, převedení populární karetní hry Munchkin do deskovkové podoby.

Autorem Munchkinů je Američan Steve Jackson (neplést se stejnojmenným autorem gamebooků a zakladatelem Games Workshop, to je Brit), veterán na poli herní zábavy a člověk, bez jehož nápadů by pravděpodobně nikdy nebyl třeba Fallout Falloutem. Jeho Munchkin se stali superpopulární záležitostí a společnost CMON je nyní převedla do deskovkového dungeon crawleru a dala na Kickstarter. Na kampani mě zaujalo několik věcí.

Zaprvé na CMON opravdu velmi pomalý start, jejich hry mají většinou vybráno do hodiny. Tyto řádky píšu zhruba půl dne po startu kampaně a stále mají vybráno jen 75%, což je samozřejmě v rámci Kickstarteru v klidu, tuplem když už mají přes 2000 backerů, ale stále…na CMON je to prostě nezvykle málo.

Další věc typická pro Kickstarterové kampaně CMONu je „tons of plastic shit“, tedy hromada bonusů navíc, které se odemknou v rámci stretch goals. Pokud se kampaň na Munchkin Dungeon nerozhýbe trochu víc, tady nás žádná tuna plastu asi nečeká.

To jsou ale víceméně všechny pochybnosti, které mi vyskočily při pohledu na Munchkin Dungeon v hlavě, jinak to vůbec nevypadá špatně. Značka Munchkin zaručuje vtip a zábavu samu o sobě, CMON je zase zárukou vysokého standardu technického provedení. Překvapí nízká cena, 60 dolarů je na tuto spolčenost nezvyk, na druhou stranu je fakt, že v krabici toho není zas až tolik a hlavně to vyskáče nahoru po přidání poštovného, které je do EU něco mezi 30-40 dolary.

Osobně tuto kampaň nemám v plánu podpořit, protože dungeon crawler deskovek už doma pár mám. Pokud ale investici do Munchkin Dungeon zvažujete, možná bych ještě počkal. Společnost Blackfire včera na svém FB v reakci na spuštění kampaně oznámila, že plánuje českou lokalizaci hry. Pokud úplně nelpíte na anglickém jazyce, šel bych spíš do české verze. V tuto chvíli to nevypadá, že by backeři na Kickstarteru získali hromadu exkluzivního obsahu navíc (což se samozřejmě může změnit a jak znám CMON, něco se s tím pokusí udělat), ale hlavně česká verze vyjde levněji. Minimálně ušetříte těch 40 dolarů na poštovném. Kampaň můžete sledovat tady: https://www.kickstarter.com/projects/cmon/munchkin-dungeon

Sandy Petersen. To jméno je pojem, ne že ne. Herní designer, který se podílel i na legendárním Doomu. Kromě videoher ale tvořil i hry na hrdiny a v posledních letech se hodně pustil do deskovek. A ke svému nejnovějšímu počinu, hře Hyperspace, právě spustil kampaň na Kickstarteru.

Hyperspace je vesmírná strategie pro čtyři hráče (rozšíření přidá další dva), kde každý hraje za jinou civilizaci a snaží se ovládnout hvězdnou soustavu. K vítězství vede několik cest skrze různou převahu: vojenskou, technickou nebo strategickou. Jednotlivé rasy se od sebe liší a tudíž nabízí trochu jiný přístup k hraní a tady se naplno projevuje Petersenova silná stránka: kreativita. Mimozemské civilizace nejsou žádní uhlazení roboti, ale nechutní emzáci, oslizlí, pavoukovití, zubatí, tykadlovití, no prostě zergové a xenos na tisíc a jeden způsob.

Pokud vám Hyperspace připomíná Twilight Imperium, jste opravdu hodně blízko. A fakt, že jsem čtvrtou edici TI koupil před pár týdny, je pro mě hlavní důvod, proč tuhle kampaň asi přeskočim, jakkoliv mám jinak Petersenovy věci rád. Třeba jednu z předchozích deskovek Planet Apocalypse jsem vloni backnul a zpětně trochu lituju, že jsem šel jenom do základního balíčku bez rozšíření. Nevadí.

Oproti TI ale Hyperspace nabízí svižnější hratelnost, zaprvé se hráči obejdou bez upkeep fáze (to jsem zvědavý, jak to bude fungovat), zadruhé časově hra vychází na zhruba dvacet minut za každého hráče, což je třetinová, možná dokonce čtvrtinová herní doba oproti TI.

Z kampaně jsem trochu rozpačitý. Na jednu stranu začíná na sympatické ceně, základní krabice je za 70 dolarů, na druhou stranu ale neobsahuje žádné stretch goals (zatím, to se může změnit) a má až moc obsahu na dokupování okolo, hlavně ty další civilizace zabolí. Což ale lidem evidentně nevadí, tenhle text píšu pár hodin po startu kampaně a už je vybráno. Sandy Petersen je prostě jméno, které táhne. A garantuje zábavu. Já ale zůstanu u Twilight Imperium.

Kampaň můžete sledovat zde: https://www.kickstarter.com/projects/petersengames/hyperspace