Nezařazené

Buďte zdrávi, přátelé, po dlouhý, ale opravdu dlouhý době tu máme další příspěvek na blogu. Práce je moc, psaní o hrách všude možně ještě víc, takže se k tomuhle blogu dostanu bohužel ne tak často a takhle to dopadá. Nicméně k věci – po úspěchu loňskýho i předloňskýho článku už mi několik týdnů chodí mejly, jestli dám i letos dohromady tipy na deskovky pod stromeček. A protože toho zase vyšla pěkná řádka, co stojí za zmínku, pojďme si spolu pár tipů projít. Pravidla jsou jasná jako v předchozích ročnících, tedy že jde o letošní tituly, který zaujaly mě osobně, tedy starýho deskovkáře, dětský hry, párty hry a podobně tady bohužel nenajdete. Takže zdůrazňuju, že jde opravdu jen o moje osobní tipy, ale zase můžu hezky subjektivně vysvětlit, proč to sem dávám. A pokud vás zajímá, co považuju za nejlepší hru letošního roku, tak…přeskočte na konec článku.

Nevyzpytatelní

Společnost Fantasy Flight Games má svou značku podle povídek H. P. Lovecrafta Arkham Horror už roky dost vymazlenou a prověřenou řadou jiných titulů. Stejně tak má roky prověřený titul Battlestar Galactica o cestě posádky ohrožené nepřáteli zvenčí, kteří mají v posádce své skryté agenty sabotéry…Vzhledem k tomu, že FFG už na značku Battlestar Galactica nemají licenci, rozhodli se tu starou deskovku překlopit do světa Arkham Horroru. Tak vznikla hra Nevyzpytatelní, kterou u nás nedávno vydal Blackfire. Posádka infiltrovaná sabotéry se snaží dokormidlovat zaoceánský parník do přístavu, zatímco z hlubin vylézají prastaří netvoři, v kotelně dochází uhlí, na palubě se podivně ztrácí cestující, zkrátka zápletka jak víno. Hra klade důraz na spolupráci jednotlivých hráčů, ale zároveň volby rozhodujících kroků probíhají na tajňačku, aby nikdo netušil, kdo hlasoval pro dobro party a kdo je sabotér, co do už tak dost zoufalé snahy ostatním zase hodil vidle. Skvělá záležitost, když vás je pět nebo šest, v míň hráčích může trochu ztrácet napětí, protože víc hlav rovná se větší paranoia, že ano.

Gloomhaven – Lví chřtán

Miluju Gloomhaven! Fantastická RPG hra s důrazem na epickou kampaň a propracovaný encountery ale není úplně pro každého. Kromě vysoké ceny je náročná i časově a prostorově, bez ironie, tu hru hodinu rozkládáte, pak ji zase hodinu balíte, mezitím si chcete alespoň dvě hodinky zahrát a bum ho, večer je pryč. Lví chřtán je takový Gloomhaven light. Hraje se úplně stejně (tedy stejně skvěle), ale obsahově je osekaný tak, aby byl mnohem přístupnější. Jeho kampaň zabere tak třetinu času (těch původních 112 misí fakt není jednoduchý dohrát), ale hlavně stojí i třetinovou částku a příprava hry zabere nesrovnatelně míň času. Je to díky tomu, že Lví chřtán používá hrací desky natištěný v rozkládacím sešitě, zkrátka najdete stránku s mapou, položíte na stůl a hrajete. Esteticky to má svoje rezervy, ale furt to není deset kilo kartonových dílků a kartiček z velkého Gloomhavenu. Pokud chcete nějakou intenzivní RPG deskovku na delší hraní, která je epická co do obsahu, ale ne do rozuměrů, Gloomhaven – Lví chřtán je ideální titul.

Project L

Geniálně jednoduchá záležitost, která i tak dokáže solidně zavařit mozek. Představte si Tetris, jen dílky neskládáte to řádků, ale do předem daných tvarů. Když tvar složíte, dostanete za odměnu nový dílek do vaší zásoby na skládání, připíšete si vítězný bod a skládáte další hádanku. Čím náročnější hádanka, tím víc bodů za odměnu, kdo má nejvíc na konci, vyhrál. Tento jednoduchý model solidně zahušťuje fakt, že máte jen omezený počet tahů na kolo. Upgradujete si dílek z banku nebo si vezmete novou hádanku? Dokončíte rozestavenou hádanku nebo to pozdržíte a rozložíte si dílky do více úkolů? Takhle uvažujete celou dobu hry, jde o neustálé propočítávání, rozvažování a soustředění. Je to báječná zábava, která se hraje stejně dobře ve dvou jako ve čtyřech lidech. A je to hlavně silně návyková hra, sotva dohrajete a spočítáte si body, mrknete na sebe nad stolem: „Ještě jednu?“ Je to díky tomu, že jedna hra zabere čtvrt hodinky, možná půl, když je vás víc a trochu se zaseknete při promýšlení. Ideální filler!

Talisman

Vím, vím, tohle je stará klasika a řada náročnějších hráčů teď bude kroutit hlavou, protože Talisman považují za „fantasy Člověče, nezlob se“. Ale já mám zaprvé Talisman rád, protože je to ryzí 80’s sword & sorcery. A zadruhé se vydavatelství REXhry podařilo navázat na vydávání 4. edice, pro kterou česky poprvé vydali několik rozšíření: velké Lesní království a menší Ledový chlad a Krvavý měsíc. Talisman je hra, která se v základu může snadno ohrát, proto mají její rozšíření možná důležitější roli, než tomu běžně bývá. Velké rozšíření přidává novou část mapy, malé vždycky nějak upravuje hratelnost a nakombinované dohromady zaručí, že žádná hra Talismanu už se nebude opakovat. Byť hratelnostně je to pořád dost jednoduchý model. Na letošní Vánoce tuhle hru doporučuju tuplem z toho důvodu, že majitel značky Talisman, firma Games Workshop, si licenci stahuje pod sebe. Chystá se vydávat si Talisman sama? Chystá se hru překopat? Zaříznout? Nevíme. Nicméně podle vyjádření REXhry jsou letos vydaná rozšíření na dlouhou dobu asi to poslední, co v Česku pro Talisman vyšlo.

7 Divů světa – Architekti

Moc jsem od toho nečekal, mám fakt rád 7 Divů světa i variantu pro dva nazvanou Duel, kterou považuju za nejzábavnější dvojkovku, co jsem hrál, ale „dětská“ grafika Architektů mě při oznámení uvedla do rozpaků. Ale ona je to nakonec výtečná záležitost s o něco jednodušší hratelností, ale svižnějším tempem. V 7 Divech světa budujete vlastní civilizaci, stavíte různé typy budov, postupujete věky a tak dále. Architekti jsou naopak zaměření jen na stavbu divů světa, každý si hráč jeden vybere a pak stavbu realizuje draftováním kartama s řemeslníky. Je tu i boj, věda či modré karty mešťanů a filosofů, takže cest k vítězství vede víc než jen dostavením divu, ale obecně jsou všechny tyto aspekty zjednodušený do snadno pochopitelných mechanik, ve kterých se zorientuje každý včetně dětí a začínajících hráčů, což se třeba o Duelu říct nedá, tam občas to draftování mozek dokáže hodně zavařit. Architekti jsou opět vynikající filler, odsýpají neuvěřitelně rychle, za dvacet minut máte hotovo.

Duna: Impérium

To nejlepší nakonec. Duna: Impérium je skvost a s přehledem nejlepší hra, kterou jsem letos hrál. A to říkám jako člověk, který nemá rad ani deckbuilding, ani worker placement hry. Neumím je, nemám na ně mozkovou kapacitu a často mě ani neoslovují settingem. Ale tady je hra podle filmové Duny, což je sám o sobě geniální setting, portréty jsou podle herců, technika podle strojů z filmu, při pohledu na kartu Sardaukarských legií jako kdybyste v hlavě slyšeli Sardaukar chant. Ale hlavně ta hra skvěle funguje pravidlově. Všechny mechaniky do sebe geniálně zapadají, takže mi nakonec kombinace deckbuildingu a worker placementu nejen nevadila, ale hrozně rychle jsem do toho naskočil a po pár kolech bez problémů hrál. Hrajete za postavy z Duny, snažíte se obsazovat místa na Arrakisu a spoluprací se čtyřmi frakcemi (Císařem, Gildou, Fremeny a Bene Gesserit) určujete svůj styl hraní. Můžete se obrátit i na Landsraad, který pomáhá vylepšovat hratelnost do dalších kol. Je toho opravdu hodně, co můžete dělat, ale pozor, taky jsou tu soupeřící hráči, kteří vám do plánu snadno hodí vidle. Stačí, aby hráč před váma hrál zrovna tam, kam jste chtěli, a máte po plánu. Takže v Duně sice sledujete nějaké dlouhodobé cíle, ale občas musíte improvizovat, jinak se k nim nedostanete. Geniální, už jsem hrál asi deset her, ani jednu jsem nevyhrál a stejně mě to hrozně baví a chci hrát zas! Až tak výbornou to má hratelnost. Za mě deskovka roku 2021. A to se navíc blíží rozšíření jménem Vzestup Iksu.

 

Rok se s rokem sešel a já zase sepsal tipy na letošní deskovky, které udělají pod stromečkem bezpochyby radost. Takhle, vzal jsem to svou optikou, takže jde většinou o složitější a delší deskovky, které prostě s partou hraju, ale letos jsem se pokusil vybrat i nějakou tu jednodušší záležitost, kterou si užije celá rodina. Začnu náročnějšími tituly a postupně zvolníme tempo. Pojďme na to.

 

Pád nebes

Odpálim to ve velkém stylu. Pro mě osobně je Pád nebes jedna z nejlepších deskovek, jaké jsem kdy hrál. Jde o asymetrickou strategii pro čtyři hráče zasazenou do boje galských kmenů proti Římu. Hráči se zhostí vůdců frakcí, které se každá hrají trochu jinak a mají jiné cíle. Hra je náročná na přemýšlení, na taktiku i na čas, ale obrovsky se hráčům odmění atmosférou, důrazem na historii a ve výsledku je to wargame v kolosálním stylu. Já mám tyhle územní strategie fakt rád, Twilight Imperium nebo Hru o trůny bych mohl hrát furt a Pád nebes se jim nejen vyrovná, ale ve čtyřech hráčích je překonává.

 

Gloomhaven – Zapomenuté kruhy

Tady není co řešit, na kampaňovou fantasy hru Gloomhaven jsem pěl ódy už vloni a letošní rozšíření Zapomenuté kruhy zážitek ještě umocňuje. Přináší novou postavu aestherské věštkyně, za kterou můžete hrát už od začátku, což ale neznamená, že bych ji doporučil začínajícím hráčům, její herní styl patří mezi ty komplexnější. A hlavně rozšíření doplňuje už tak absurdně masivní kampaň o dalších dvacet misí, což je úlet. V roce 2022 by měl přijít Frosthaven, chtěl bych vidět partu, která do té doby stihne kampaň z Gloomhavenu spolu s rožšířením dohrát. Co chci říct: Gloomhaven patří mezi nejdražší deskovky na trhu, ale bez přehánění nabízí stovky hodin strávených v propracované a dynamicky se vyvíjející kampani. Pro partu lidí, co chtějí hrát Dračí doupě, ale nikdo nechce dělat Pána jeskyně, jednoznačně nejlepší volba.

 

Tainted Grail – Pád Avalonu

Na fotce je ještě nerozbalená česká verze, ale já už hrál vloni vydanou anglickou a pro tuhle deskovku platí to samé, co pro Gloomhaven: je to skvělá volba pro hráče, kteří chtějí něco na dlouhodobé kampaňové hraní. Na poměry deskovky má nesmírně propracovaný svět a variabilitu postupu hrou, samotná kampaň pak zabere něco okolo čtyřiceti hodin a její znovuhratelnost je hodně vysoká. Oproti Gloomhavenu je Tainted Grail skvělou volbou pro někoho, kdo chce hrát s partnerkou nebo spolubydlícím, ve dvou, ba dokonce v jednom je to fakt zábava, ve třech až čtyřech lidech už bych volil Gloomhaven.

 

Pán prstenů – Putování po Středozemi: Stínové cesty

A ještě jedna kampaňová hra. Putování po Středozemi se letos dočkalo rozšíření Stínové cesty, které díky svému obsahu prakticky zdvojnásobuje obsah původní hry. Přináší nové hratelné postavy (Gandalf FTW!), nové mapy, ale hlavně novou kampaň odehrávající se na pomezí Temného hvozdu a Morie. Mě ta hra baví moc, mechanika rozhodování soubojů skrze vykládání karet místo házení kostkama má hodně co do sebe a postupné objevování map a procházení příběhem je zkrátka v Putování po Středozemi zábava bez ohledu na to, jakou kampaň zrovna hrajete. Hra se neobejde bez aplikace, to říkám dopředu pro ty, kteří s tím mají problém (znám takové hráče, sám jsem se mezi ně řadil).

 

Talisman

Ach, Talisman. Jablko sváru mezi deskovkáři, jedni jej milují, druzí jím opovrhují a označují jej za fantasy Člověče, nezlob se. Mě ta hra baví moc, je to ryzí sword & sorcery, které si sebou bere na cestu atmosféru osmdesátkových fantasy béček. Letos Talisman změnil v Česku vydavatele, nově jej zastřešují REXhry, které ke hře vydávají i nová rozšíření. Ta dělají s hrou opravdu hodně, ale pro začátek stačí základní verze. Výhodou Talismanu jsou jednoduchá pravidla, vysvětlíte je každému do pěti minut (jako to Člověče, nezlob se, no). Hra klade důraz na vyprávění, každé políčko skrývá nějakou událost, dobrodružství, nepřátele nebo poklad. A funguje jako ideální vstupní brána do složitějších fantasy deskovek. Pro lidi, kteří mají rádi fantasy, ale nebaví je hry s desítkami komponent a pravidly jak knížka, podle mě nejlepší volba.

 

Coatl

Za mě překvapení, co se letošních rodinných her týče. Mám rád Ticket to Ride, s partou to hrajeme jako ideální věc na rozehrání nebo dojezd deskoherního večera a Coatl je opravdu hodně podobný, jen místo železnicových tratí stavíte barevného hada. Hra má krásné vizuální provedení, artworky i komponenty jsou plné barev a díky nulovému textu a pravidlovým mechanikám, které po pár kolech budete vykonávat automaticky, to moc hezky odsejpá. Ideální hra pro celou rodinu i jako filler pro partu náročnějších deskovkářů.

 

Pán prstenů: karetní hra

Letos se dotisku dočkala karetka Pán prstenů. Pokukoval jsem po ní už dlouho, ale teprve teď se mi dostala do ruky a nadchla mě tak, že jsem k ní okamžitě dokoupil první řadu rozšíření, byť Pátrání po Glumovi jsem nesehnal na první dobrou. Jde o příběhovou karetku, ve které ovládáte postavy známých hrdinů a na pomoc si přivoláváte třeba elfy z Temného hvozdu nebo rohanské jezdce. Proti vám pak stojí nepřátelé, skřeti, pavouci, klasická tolkienovská havěť. Jednotlivé hry jsou pojaté jako na sebe navazující mise, jak jimi postupujete, do vašeho balíčku si přidáváte nové karty a postavy tak postupně sílí. Hra je vhodná pro jednoho, dva hráče a jde o takovou tu LCG klasiku od Fantasy Flight Games: poctivé a zábavné provedení, ale časem to chce rozšíření. Mám v plánu se o této hře rozepsat víc, ale během hraní základní verze a balíčků dobrodružství jsem si řekl, že připravím něco většího, až dokoupím ještě cykly Khazad-dum a Dědicové Númenoru.

 

Marvel Champions

Další LCG z dílny FFG. Tentokrát se hráči chopí role superhrdinů a společně budou bojovat proti různým záporákům, kteří mají své vlastní balíčky i herní styly. Velmi mě zaujala mechanika dvou přístupů k hraní postav, jednou jako superhdinové, jednou v civilu. To se v průběhu hry mění a hráči tak musí společně sladit taktiku: když si každý bude dělat, co chce, šance porazit bosse je opravdu minimální. Mě osobně Marvel Champions neberou z LCG her tolik jako výše zmíněný Pán prstenů nebo Arkham Horror, které jsou mi bližší zasazením. Ale pokud se mě někdo ptá, že má doma děti, které milují Spider-Mana nebo Kapitána Ameriku a rád by si s nimi něco zahrál, rovnou doporučuju Marvel Champions. Protože ke hře letos vyšlo rozšíření Vzestup Red Skulla, plánuju výhledově i o tom samostatný článek.

 

God of War

Jako PlayStation fanboy jsem byl samozřejmě zvědavý, jak se povedly deskovky podle videoher, které odcházející generaci PlayStationu táhly. A zatímco Horizon: Zero Dawn není žádná sláva, karetní God of War je na tom o dost líp. Hráči se společnými silami snaží plnit úkoly a následně porazit bosse, ale postup hrou skrze putování a následný velkoformátový bossfight dodávají hře nečekaně epické rozměry. Bez přehánění, na karetní hru má God of War velké pojetí a výpravu, a to tak, že se standardům karetních her naprosto vymyká. Jako třetí do party PS her zmíním ještě karetní Bloodborne, který stojí na semi-kooperativní bázi a skvěle se díky tomu hodí k pivu do hospody. Až nás tam pustěj.

 

7 divů světa

O draftovačce 7 divů světa se chystám psát do příštího Levelu, tak to tady vezmu jen v rychlosti: jděte do toho. Čím víc hráčů máte, tím líp, v šesti sedmi lidech se podle mě u karet víc zabavíte už jen u Bangu. Letošní vydání je spíš facelift než nová edice, ale pokud starší verzi 7 divů světa nemáte, rozhodně se vám doma nová verze neztratí. V jádru jde o jednoduchou mechaniku, sbíráte karty vyrábějící určitě suroviny, za určité suroviny vylepšujete svůj monument nebo vykonáváte akce pro zisk vítězných bodů a kdo jich má na konci nejvíc, ten vyhrál. V pokročilejší fázi hry jde ale už do tuhého, je potřeba začít taktizovat, propočítávat, občas hrát vyloženě ne pro svůj zisk, ale pro podělání soupeře a když se tohle děje v pěti, šesti, sedmi hráčích, je to hodně velká bžunda. Měl jsem tu čest vyzkoušet i 7 divů světa: Duel a to mě teda taky bavilo moc. Fotku nepřikládám, protože Duel nevlastním, ale snad se mi poštěstí vyzkoušet si ho někdy s rozšířeními Pantheon a letos vydanou Agorou, už teď jsem nalomený to koupit, jestli rozšíření zábavu ještě umocní, vezmu to komplet.

 

Existuje řada her, na které se nedostalo a zasloužily by si v tomto seznamu být. Slyšel jsem chvalozpěvy na Watergate od Fox in the Box nebo Na křídlech a Ostrov koček od MINDOK. Rozhodl jsem se ale vycházet jen z toho, co mám doma a měl jsem tu možnost si zahrát. Snad vám mé tipy alespoň trochu pomohly zorientovat se s výběrem dárku v tomhle šíleném hektickém období, užijte si Vánoce a ať už pod stromečkem rozbalíte jakoukoliv deskovku, přeju vám příjemnou zábavu!

 

Není hanbou, když nad novými stavebnicemi místo dětí slintají jejich tatínci. Dokonce se zdá, že společnost LEGO začala vyrábět sety dospělým na míru. A jsou to fakt perly. 

Když se nic nepokazí, je tohle poslední blog, který píšu jako chromý člověk z lůžka. Do dvou týdnů bych měl v rámci možností chodit, tudíž i fotit a s tím se na blog vrátí moje klasické články, první dojmy, rozbalování, recenze a tak. A protože se společně s tím blíží moment, kdy se podívám pořádně na zoubek Mandalorianově lodi Razor Crest od firmy LEGO, napadlo mě jako předehru povyprávět vám o dalších stavebnicích, které mi vyrazily dech.

Můj vztah k LEGU (já v textech tak nemám rád skloňování názvů firem, které se píšou verzálkami!) je čistý jako dětská duše. Doslova. Jako kluk jsem měl LEGA hodně. Naši mě drželi zkrátka s videohrami, ale zase stavebnic mi dopřávali, možná v domnění, že ze mě vyroste architekt místo gamingového závisláka. Jenže jak přišel gympl, začal úplně jiný život. Muzika, kytara, holky, koncerty, čundry, znáte to. O LEGO jsem ztratil zájem a není moc divu – tehdy byly na trhu furt jenom hasičské zbrojnice a pirátské lodě, kromě řady Technic si sedmnáctiletý kluk neměl moc z čeho vybírat.

Do zorného pole se mi LEGO vrátilo až po řadě let, kdy jsem zaregistroval, že začaly vycházet sady ze světa Star Wars. Zprvu šlo spíš o roztomilé stavebnice, u kterých jsem si říkal: „Tohle mělo vycházet, když mi bylo deset!“ Jenže pak přišly stále ambicióznější modely a zhruba od doby, kdy vyšla Hvězda smrti a fenomenální Super Star Destroyer, který pro mě doteď zůstává nejhezčím setem vůbec, už sleduju každý model, který v rámci LEGO Star Wars vychází. A dokonce jsem začal hrát LEGO Star Wars videohry.

Pojďme si tedy společně prosvištět pár modelů, které mě nadchly. Doma je nemám, slintám nad nimi na netu a dokud celá tahle koronavirová krize nepřejde a hudební scéna se neroztočí zase na plné obrátky, najel jsem na spořivý režim. Ale kdo ví, třeba si je koupim časem. Pokud tou dobou, až vše bude zase v normálu, ještě budou na trhu. Jdeme na to.

Za mě je tohle totální skvost. Už dlouho se poohlížím po plastovém modelu nějakého křižníku ze Star Wars, který by svými rozměry dělal pořádnou dekoraci v obýváku. Nejvíc se mi líbí křižníky třídy Venator, ale ty se dneska prakticky nedají sehnat, pokud nepočítám šílené pálky na Ebayi. Star Destroyery jsou v mé oblibě křižníků hned v závěsu, proto mě tahle stavebnice okamžitě praštila do očí. V této cenové hladině vyšel i Millenium Falcon, vím, že někteří z vás si jej koupili (Koudy dokonce dva kusy). Bude to znít divně, ale já, kdybych měl teď peníze na takhle drahý model, beru raději Imperiální hvězdný destruktor. Však se podívejte, jak kolosální záležitost to je. Ta maličká Tantive IV letící vedle! Z něčeho takového by byla dominanta celého bytu. A když si představím, jak by to bylo stylové, až se naše parta sejde zase na Star Wars RPG a hráli bychom s křižníkem za zády…no nádhera!

Mos Eisley Cantina je jedna z nejnovějších stavebnic. Upřímně jsem ji na první pohled přešel, protože je to podle mě víc set na hraní než na vystavování, ale to fantastické množství detailů mě nakonec posadilo na zadek. Nejvíc se mi na celé stavebnici líbí, že se vrátila řada zapomenutých vedlejších postav. Své LEGO figurky mají díky tomuto setu Ponda Baba a Cornelius Evazan, Labria nebo Momaw Nadoc. Mos Eisley Cantina byl vždycky dechberoucí orloj postaviček, právě tahle scéna pro mě byla symbolem pestrobarevnosti galaxie i její odvrácené strany, která se podezřele projeví, když se všichni sejdou v jednom potemnělém baru v zapomenutém koutě galaxie. A přesně tohle podle mě dokázali tvůrcí LEGO stavebnic do tohodle setu přenést. Výtečná práce. Mimochodem, sice už to dávno není ofiko kánon, ale pokud byste si o řadě návštěvníků kantýny chtěli přečíst víc, doporučuju povídkovou sbírku Tales From Mos Eisley Cantina.

Skvělý set. Nikdy by mě nenapadlo, že LEGO dokáže vyrábět i stylové výstavní modely pro náročnější fanoušky, ale je to tak. Když si vzpomenu, jaké peklo pro mě bylo objednávat plastové modely TIE Fighterů a Y-Wingu až z Japonska a pak mi konečně přišly, ovšem s manuály v japonštině! Tohle LEGO je proti tomu krásně přístupná záležitost. Parádní kousek na výstavku, navíc se žádný plastový A-Wing v podobném měřítku jako model nevyrábí, jestli se nepletu. Pro mě coby fanouška vesmírný techniky je tohle spolu s Hvězdným destruktorem nejhezčí stavebnice, co je aktuálně v prodeji. Dobře, ten Millenium Falcon je tam taky.

AT-AT je klasika všech klasik. Asi na každého musely tyto kolosy zapůsobit, když je poprvé viděl ve filmu Impéium vrací úder. Je to naprosto ikonický stroj, jeden ze symbolů Star Wars techniky, který byl díky tomu už několikrát v pozdějších filmech recyklován. A bude to znít divně, ale mně se dokonce AT-M6 z The Last Jedi líbí možná o něco víc. I tak jsou to ale báječně navržené stroje a na tomhle setu se mi líbí, že si s ním můžou hrát děti a taťkové si ho můžou dát na výstavku, protože vypadá i bez figurek okolo dobře.

Teď se přesunu do světa Harryho Pottera. Tahounem modelů téhle značky je v tuto chvíli bezpochyby stavebnice Příčná ulice, která je samozřejmě kouzelná, ale u mě pořád vede Bradavický hrad. Ta stavba je impozantní už ve filmu a do LEGA se podařilo její impozantnost přenést (upřímně, nikdy předtím mě nenapadlo, že to vůbec půjde), takže si dovedu představit, jak by asi tenhle set dominoval mému obýváku vystavený někde na knihovně. Schválně si rozklikněte odkaz na web a prohlédněte si model i z druhé strany, ten počet detailů je neuvěřtelný. Mimochodem, u tohodle setu jsem poprvé zjistil, že LEGO už vyrábí i menší figurky.

Burtonovy batmanovské filmy jsou pro mě nejlepší. Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že Nolan to udělal líp. Burtonův Gotham je TEN Gotham, který mě fascinuje, možná právě proto mě ten Nolanův manhattanský styl nechal chladným. Ale proti gustu…Tahle stavebnice mě každopádně dlouho míjela. Až teprve v tomto videu jsem si jí všiml pořádně, jak poutá pozornost na celé scéně a došlo mi, že by ten Batmobil jen tak vystavený na polici působil v bytě fantasticky. Za mě výtečný set, ale musím dodat, že jinak mě ty ostatní LEGO sety ze světa DC a Marvelu nechávají dost chladným.

No a to nejlepší nakonec. Miluju Stranger Things a když tenhle set odhalili, rozplýval jsem se nad ním na svém Facebooku. Je to skvost, perla, na kterou se nemůžu vynadívat a je mi jasné, že naprosto každý, kdo by se u mě doma zastavil, by nad tou stavebnicí roztál, protože ke mně domů chodí jen lidi na stejné vlně. Jen teda doufám, že ty dílky s obrázky jsou v krabici už předtištěné, trochu mě děsí představa, jak by to dopadlo, kdybych to musel nalepovat sám.

Tak jsem se rozepsal o tom, které současné stavebnice mě fascinují a jdu zase srůstat. Napsali mi z hostingu, že komentáře na této stránce z nějakého důvodu šíří nebezpečný obsah a poprosili mě, abych formulář pro vkládání komentářů ze stránky stáhl. Budu ale rád, když mi alespoň na Facebooku nebo do mejlu napíšete, jaké současné LEGO stavebnice zase fascinují vás, je možné, že mi něco uniklo nebo jsem při prvním prohlížení něco nedocenil, i to se stává. A přiště už si snad dáme nějaký normální článek i s mýma fotkama. Mějte se!

 

Všechny použité fotografie pochází od společnosti LEGO.

Fanoušek Lovecrafta se může tetelit blahem. Jeho milovaný spisovatel zažívá v popkultuře nebývalý rozkvět. Deskovka Cthulhu – Death May Die je zatím posledním přírůstkem do rodiny lovecraftovských her. A jde na to chytře.

Vzhledem k tomu, že na Lovecraftovo dílo se už nevztahuje duševní vlastnictví, stalo se volně přístupným a díky tomu se v poslední době adaptuje do řady komiksů, videoher, karetních i deskových her a dalších srand. Trh si kvalitu profiltruje sám, takže se stalo, že v rámci deskovek se jaksi monopolizovala značka Arkham Horror od Fantasy Flight Games. Dělají to dobře, ty hry jsou zábavné, stylové…ale něco tomu chybí. Konkurenční společnost CMON přesně vyhmátla co a nyní přichází se svou vlastní lovecraftovskou deskovkou. Dvě věci odlišují Cthulhu od Arkham Horroru: tempo hry a FIGURKY! Záměrně jsem to slovo zvýraznil, protože i na standardy CMONu jsou figurky v Cthulhu báječné. To, co vydali FFG pro Panství hrůzy najednou vypadá jako špatný vtip (a to tu hru mám jinak rád).

Cthulhu jsem koupil přes Kickstarter včetně rozšíření, takže mi přišly tři krabice: základní hra, rozšíření a bonusy z kickstarterové kampaně. Je to opravdu hromada komponent a přehrabovat se v tom je tak trochu porno, vidíte z fotek sami, jak pečlivě CMON tentokrát krabice rozvrhli: hromada samostatných krabiček a chytře navržené inzerty, takže i to kvantum plastových figurek se pohodlně vejde do krabice klasického deskovkového rozměru. Krabičky jsou nutné, protože tvoří jednu ze základních mechanik hry.

Máte dva druhy krabiček: scénáře a prastaré. Na začátku hry si zvolíte, jaký scénář chcete hrát, následně vyberete, proti jakému prastarému chcete bojovat. Obsah obou zvolených krabiček, tedy figurky, žetony a karty, pak spojíte dohromady a s tím následně hrajete. Je to dobrý způsob, jak znásobit znovuhratelnost. V základní hře máte šest scénářů a dva prastaré, Cthulhu a Hastura. To dává dohromady dvanáct variant hry. S rozšířením a bonusy naroste počet scénářů na patnáct a čtyři prastaré. A ty kombinace tady fakt nejsou naoko. Liší se jak scénáře, kde v jednom třeba ničíte laboratoř, zatímco v dalším hledáte zrádce ve svých řadách, tak prastaří. Ti fungují jako bossové, kteří vám brání ve splnění scénáře a každý na to jde jinak. Dagon postupně detektivy přetváří ve své nestvůry, Cthulhu prostě nakráčí do mapy a začne rozsévat smrt, zatímco Hastur proti detektivům posílá své fanatické kultisty. Když si představíte, že takto variabilní scénáře i bosse můžete volně kombinovat, asi už máte jasno, kolik srandy si s Chtulhu užijete.

 

Mimochodem, slovo sranda by nemělo zapadnout. Cthulhu se na rozdíl od Arkham Horroru nebere vážně. Je to Duke Nukem 3D zasazený do lovecraftovského světa. Začíná to ujetými detektivy, kde můžete hrát za Rasputina nebo Al Caponeho a končí absolutně WTF momenty včetně celých scénářů. Asi nejdál je za mě scénář, ve kterém musíte zlikvidovat létající talíř, který přistál na palouku uprostřed lesa. Ale protože se nesmíte k talíři přiblížit, protože by vás mimozemšťani poslali na věčnost, máte úplně jinou taktiku: přivazujete dynamit na soby, které pak ženete lesem směrem k palouku s mimozemskou lodí. Ještě teď, jak to píšu, se tomu směju. Lovecraft by zíral, kam až se jeho dílo dostalo.

Samozřejmě, že Cthulhu má i vážnou polohu, pokud chcete dusivý lovecraftovský horor, máte ho mít, stačí si zvolit adekvátní scénář. Přesto si myslím, že na opravdu tíživou atmosféru je Arkham Horror, Cthulhu je akce. Je to dáno krátkostí hry, která zabere zhruba hodinu a pravidly detektivů, kteří čím víc ran schytají, tím jsou silnější. Celá hra je kontaktní, často budete nabíhat na nepřátele nebo oni na vás a souboje jsou hodně jednoduché, prakticky potřebujete jen na kostkách hodit potřebný počet správných symbolů. V praxi to znamená, že čím jste zraněnější, tím víc kostek máte k dispozici. Začínáte většinou se slabými třemi, ale na pokraji smrti už se z vás stanou absurdní stroje na zabíjení, kde v klidu hážete osmi nebo deseti kostkami. Cthulhu není hra o plíživém postupu. Cthulhu je prosekávání se hromadou nepřátel k cíli, kde dokud vám situace vyloženě nepřeroste přes hlavu (což většinou znamená příchod prastarého), všechno se dá vyřešit správně mířenou pěstí nebo ranou z brokovnice.

Výhradu mám v tuto chvíli jedinou, a sice že hra trochu klame tělem z hlediska narativu. Scénáře jsou sice systematicky číslované a rozdělené do sezón, ale je to jen na oko. Chybí tu kampaň, vše je od začátku k dispozici a nehraje roli jestli začnete první scénářem první řady nebo šestým ze druhé. Je to škoda, propojit to nějak narativně by podle mě minimálně přidalo atraktivitě na hře jednoho hráče. Ale to je fakt detail. Spoustu věcí jsem neprobral: herní mechaniky, fungování a odlišnost postav ani jak se to vlastně celkově hraje. Tento text jsou jen první dojmy, zbytek určitě rozeberu v recenzi, jakmile hru s kamarády trochu víc nahraju.

Šťastnej novej! Protože jsem včera nikde nekalil, dneska jsem úplně svěží a můžeme rok 2020 začít přehledem, co za lahůdky nás letos čeká.

Her vyjde samozřejmě spousta a jedna hezčí a zajímavější než druhá, já se ale budu držet jenom toho, co chystá tzv. česká velká čtyřka: Albi, Blackfire, Mindok a REXhry. Tento seznam pak doplním ještě o hry od Fox In The Box, s každým dalším titulem zajímavější firmy, která sice zatím velké čtyřce nekonkuruje, ale zato si jde vlastní a dost zajímavou cestou a je vlastně otázka, nakolik si s takovým přistupem konkurencí jsou.
Díky tomu máme garanci, že hry v tomto textu budou nejen lokalizované do češtiny, ale hlavně snadno dostupné. Vybral jsem osm pro mě nejvýraznějších kousků, které tak nějak korespondují s mými preferencemi, dětských, rodinných nebo párty her je samozřejmě už oznámeno daleko víc. Pokud vám osm připadá málo, vězte, že jsme na samém začátku roku a velké pecky nás ještě čekají. Třeba Albi si schovává sladká oznámení na jarní Albi Game Day. Už teď je ale na co se těšit. 

 

Catan: Hvězdoplavci

Už za pár dní na trh přijde hra Catan: Hvězdoplavci, což je catanský spin-off překlopený do prostředí vesmíru. Odehrává se v půlce třetího tisíciletí, kdy lidstvo už vesele poletuje galaxií a obchoduje s mimozemskými civilizacemi, což bude i váš úkol. Kromě toho vás čekají různé dobrodružné události a sem tam narazíte i na vesmírné piráty. Zahraniční recenze jsou zatím pozitivní. 

Tainted Grail: Pád Avalonu

Ach, má oblíbená firma Awaken Realms! Já od nich ještě nehrál blbou hru. Jsem rád, že se téměř všechny jejich kousky daří lokalizovat do češtiny, což je až na výjimky (jako je Nemesis od Mindok) zásluha Albi. Tainted Grail je propracovaná atmosférická hra s důrazem na narativ. Odehrává se ve světě Artušovských legend, byť mírně surreálných. Provedení doprovází nádherné artworky i miniatury. Pro mě je tohle jedna z nejzajímavějších her, které letos vyjdou.

Bloodborne

Další klasika od CMONu, můžeme čekat pečlivé technické provedení, nádherné miniatury i svižná pravidla, otázka je, jak moc se bude lišit hra od už vydaných Dark Souls. Protože je to další deskoherní adaptace „soulsovské“ videohry, byť Bloodborne byla jen exkluzivita na PS4 ve vlastním světě. Já se těším moc, videohra kladla důraz na atmosféru a opravdu hodně intenzivní lovecraftovský feeling. Jestli se tohle povede do deskovky překlopit, bude to boží.

Arkham Horror: Final Hour

A Lovecraft ještě jednou. Final Hour je další deskovka vydaná v rámci značky Arkham Horror, tentokrát se snaží ovšem o úplně odlišný přístup. Má jít o rychlou intenzivní akci zaměřenou víc na souboje, což je přesný opak Arkham Horroru, kde se pomalu budovala atmosféra a většína setkání s nepřáteli hru spíš komplikovala než aby vás posunula k cíli. Těším se moc, skoro všechny Arkham Horror tituly mám rád. Skoro říkám proto, že jsem ještě nehrál tu karetku.

Talisman

Tak jo, tohle je velký. Talisman miluju. MILUJU! Pro mě osobně je to nejlepší deskovka vůbec. Má to styl, má to atmosféru a užije si ji každý, protože pravidla vysvětlíte do pěti minut komukoliv, i když se rozhodnete hrát o půlnoci a půlka z vás už má nakoupíno. REXhry u nás letos vydají znovu čtvrtou edici, kterou kdysi na český trh přinesl už Blackfire, ale půjde o novou lokalizaci. A navíc rovnou oznámili přípravu prvního rozšíření Frostmarch, které u nás ještě nikdy nevyšlo. Hrňte to na mě pod tlakem, prosím, koupil jsem si Talisman se všemi rozšířeními na tablet a čím víc jich u nás vyjde deskově, tím budu šťastnější a šťastnější.

Legendy Západu

Red Dead Redemption jako deskovka? Sem s tím! Legendy Západu jsou hra pro 2-6 hráčů, kde se každý ujme role jedné z historických postav a vydá se za svou cestou ke slávě. Jak, to už bude na vás. Jde o sandbox, kde se můžete proslavit čímkoliv: lovením banditů, hazardem, vykrádáním bank, střežením zákona, těžbou zlata nebo se můžete vydat po příběhové lince a nechat se překvapit, kam vás dovede.

Pád nebes

Pád nebes je už na první pohled zajímavá deskovka. Je zasazená do války galských kmenů, které kromě Římanů ohrožovali i Vlámové, Germáni, Keltové i vnitřní galská rozpolcenost. Hra vychází z pravidlového systému COIN, což zaručuje téměř wargamingový zážitek na rozměrech deskové hry, jehož nedílnou součástí ale bude i diplomacie a obchodování. Důraz je kladen na historický narativ, což já osobně miluju.

Successors

A ještě jedna historická hra od Fox In The Box. Successors se odehrává během válek diadochů, společníků a generálů Alexandra Velikého, kteří se mezi sebou po Alexandrově smrti pustili do bojů o vládu nad říší. Hádáte správně, že hráči budou hrát za jednotlivé diadochy. Vyhrát může jen jeden, na cestě k vítězství si ale budou muset pomáhat navzájem proti dalším skrze nestálá spojenectví. V tomhle typu her se vyžívám, Hru o trůny nebo Twilight Imperium bych mohl hrát furt. Jestli Successors nabídnou stejný zážitek a navíc zasazený do helénistické antiky, tak to se musí kamarádi připravit, že s nima už nebudu chtít hrát nic jiného.