První dojmy

První dojmy

Planet Apocalypse: Peklo na Zemi s nádechem Dooma i Hieronyma Bosche

IMG_7527
views
365

Žádná jiná deskovka, kterou jsem backnul na Kickstarteru, ke mně neputovala tak dlouho. Kampaň na Planet Apocalypse skončila v únoru 2018 a původní doručení naplánovaný na únor 2019 překročila o třináct měsíců. Nevadí. Konečně ji mám doma a je to nářez. 

Autor deskovky Sandy Petersen je legenda. V osmdesátkách začínal jako autor RPG her, v devadesátkách nastoupil do id Software, kde dělal level designera pro Doom a Doom II. (podílel se i na podobě několika potvor) a poslední dvě dekády se mu daří vydávat dost zajímavé deskovky. Petersen má svůj rukopis: jeho hry jsou originální svým zpracováním. Jde o hry temné, místy zvrácené, nebojí se estetiku překopávat od líbivosti do nechutnosti a troufá si vydávat něco, co by na trh nenapadlo pustit nikoho jiného. Planet Apocalypse je v tomto směru jen poslední článek řetězce, ale absolutně dotažený.

Planet Apocalypse je kooperační hra. Hráči se zhostí rolí jednotlivých hrdinů, kteří se společně snaží zabránit invazi démonů na planetu Zemi. Podmínky prohry jsou dvě, ze startu mapy do jejího cíle (většinou nějaké město či budova) se pohybují vlny démonů, kterým se hrdinové brání. Pokud proběhne dostatečný počet démonů, hra končí porážkou. Je to starý známý systém tower defence, kdy se musíte bránit stále silnějším vlnám nepřátel. V druhé řadě je ve hře ještě lord, který se posunuje mapou kupředu a zamořuje stále větší území. Jakmile dojde i on do cíle, opět přišla porážka hráčů. Ti můžou zvítězit jedině tak, že lorda porazí v bitvě, která se aktivuje vstupem do společného políčka. Hrdinové mají různé schopnosti, stejně tak lordi. Nižší démoni, kteří se snaží doběhnout do cíle, v základu žádnou schopnost nemají, ale vždy nějakou získají podle toho, jaká demonická legie právě invazi řídí. To je všechno. Planet Apocalypse v jednom odstavci.

Zní to vlastně jednoduše a tahle deskovka doopravdy nemá dvakrát komplexní pravidla. Jenže o tom tower defence hry jsou, pochopí je každý rychle, ale překonat stupňující se obtížnost už je oříšek. Nad ostatními tower defence deskovkami však Planet Apocalypse jednoznačně vyniká svým vizuálem silně evokujícím pocit, že kdyby žil Hieronymus Bosch ve 21. století, maloval by nějak takhle. Petersen je magor, nemá problém absolutně pustit uzdu fantazii a tady je to už hodně velká divočina. Jasně,jsou to jen plastové figurky, ale i tak jsou démoni oškliví až děsiví, jejich zhmotnění v reálném světě by vyvolalo ztrátu příčetnosti a šílenství přesně tak, jak o tom kdysi psával Lovecraft.

Některé modely jsou v tomhle možná až za hranou, třeba demonická kojná, která si z ňadra místo mateřského mléka vymačkává hnis jako beďar, už je na mě prostě moc a nejsem si jistý, jestli bych se na to na stole chtěl dívat. Asi ne. Ale ta zvrácená estetika zkrátka skvěle funguje a z Planet Apocalypse vytvořil solitéra, který stylizací dělá ze hry nejodvážnější deskovku v mé sbírce. Na druhou stranu ne všechno v tomhle směru klaplo, třeba herní plán mi připadá vyloženě ošklivý. Použití rádoby Google map místo klasické kresby vedlo k tomu, že města jsou rozpixelovaná, i když na ně koukáte s odstupem, což u deskovky za sto dolarů je prostě odfláknutá práce. Stejně tak si Petersen nelámal moc hlavu s inserty a řadu hezkých, ale křehkých modelů prostě naházel do pytlíku. Hned několik figurek mi kvůli tomu přišlo odlomených od podstavce a čeká mě lepení.

Teď je bohužel doba, kdy si deskovku s kamarády chvíli nezahraju a nemůžu vyzkoušet pravidla v praxi. Celkově mám ale z Planet Apocalypse dojem velmi kladný. Ne absolutní, na to má pravidla příliš jednoduchá a shodná s dalšími žánrovými hrami, ale z hlediska vizuálu je to stoprocentní výkon. A to ještě Petersen hodně odkazuje na svou éru spolutvůrce Dooma, jsou tu například kakodémoni a jeden z lordů je spider mastermind. Vynikající. Cthulhu už hlídá můj byt z výstavky v knihovně.

První dojmy

Ve stínu pyramid: Faraone, vybav si hrobku!

IMG_7770
views
782

Her ze starověkého Egypta je slušná řádka. Nová karetka Ve stínu pyramid má ale velmi originální téma. Stanete se faraony, kteří se snaží před svým pohřbem nasyslit co největší bohatství. 

Předem musím upozornit, že v případě této hry jsem zaujatý. Firmu BoardBros si totiž založili dva kluci, se kterými se osobně znám. Ve stínu pyramid je první hra, kterou vydávají. Už před několika měsíci mě pozvali na pivo, abych si s nimi zahrál výrobní vzorek. Teď jim Ve stínu pyramid konečně dorazila z fabriky a chystají se s ní na trh. Jaká je?

Upřímně, já na deckbuildingové karetní hry nejsem. Moje hlava to prostě nepobírá, Ve stínu pyramid jsem hrál asi třikrát nebo čtyřikrát a ani jednou se mi nepodařilo uhrát alespoň průměrný výsledek. Ale to je v pořádku, nemůžu chtít všechno. Nebudu lhát, že kdyby se mi dařilo víc, víc by mě bavila i hra samotná, ale to je samozřejmě jen a pouze můj problém.

Na to, jak malá hra to je, jde vlastně o celkem komplexní záležitost, ve které si hlídáte čtyři věci. Zaprvé si stavíte hrobku, do které během hry musíte nacpat co nejvíc pokladů. Ve druhé řadě pak sbíráte karty s poklady, ty se rozloží na stůl do tvaru pyramidy a hráči si po kolech berou vždy nějakou kartu ze základny pyramidy. Poklady jsou rozdělené do několika typů, které se snažíte kompletovat. Jakmile se karta vezme, na její místo přijde jiná z vyšších pater, čímž se „zboří“ špička pyramidy. Na tu se pak položí další karta z balíčku a jakmile se tímto způsobem dolíže balík, hra skončila a spočítají se body za karty v hrobkách. Kdo má nejvíc, vyhrál. Třetí věc, kterou si musíte hlídat, jsou různé efekty karet. Místo toho, abyste kartu dali do hrobky jako poklad, můžete zahrát její efekt, který má nějaký dopad na hru. Většinou třeba něčím narušíte soupeřův plán nebo můžete přestavět pyramidu. No a začtvrté si managujete vlastní karty, které máte na ruce. Ty mají nějakou hodnotu, za kterou nakupujete poklady, karty, kterými platíte, si dáváte do odhazovacího balíčku, který si po nějakém čase opět zamícháte do ruky a hrajete dál. Ano, tohle bohatě stačí na to, abych tu hru nedával.

Jde ovšem o hru velmi zábavnou, svižnou, vyžadující soustředění a přemýšlení (možná i proto mi to nejde). Můžete si syslit bohatství, ale můžete klidně házet vidle do syslení ostatních, pokud se pro takový styl hraní rozhodnete. Ve výhodě jsou hráči, kteří s podobným typem her mají zkušenosti, stačí, aby jeden člověk u stolu hrál někdy předtím Dominion a okamžitě se zorientuje. Zdravím touto cestou Peťana, který nás díky své zkušenosti s Dominionem přehrál tak, že měl víc bodů než zbylí dva hráči dohromady.

Kvůli současným nařízením sem bohužel nemůžu vložit fotky přímo z hraní, protože kdo ví, kdy se zase na deskovky sejdeme. Ve stínu pyramid bych doporučil hlavně lidem, kteří mají rádi deckbuildingové karetky, ve druhé řadě pak jako zajímavou karetku do hospody, když se vás nesejde tolik, aby stálo za to hrát Bang. Na hře mě baví ten egyptský setting, vzhledem k tomu, že jsem asi před měsícem dohrál Assassin’s Creed Origins, kápnula mi okamžitě do noty. A i když Ve stínu pyramid hrát neumím a nepočítám, že bych se v ní někdy časem chytal na jiné hráče, klidně koupi doporučuju. Stojí něco málo přes čtyři kila a kromě hezké karetky do sbírky si budete odnášet i pocit, že jste pomohli dvěma deskovkovým nadšencům nakopnout trochu jejich vydavatelské aktivity. A to se počítá.

První dojmy

Ethnos je svižná fantasy bitva o…Slovensko

IMG_1107
views
418

Protože to je úplně to první, co vás při pohledu na herní mapu trkne. Zemi, ve které se hra odehrává, tvůrci snad museli obkreslit.

Ale teď vážně, žerty stranou, to s tím Slovenskem je jen takový vtipný příměr, který vyskočí v hlavě nám Středoevropanům, ale kdo ví, jestli to tam uvidí ostatní. Spíš ne. Deskovka Ethnos se u mě těší poněkud zvláštnímu (a smutnému) postavení. Mám ji doma už několik měsíců, strašně moc se těšim, až si ji zahrajeme, protože to vypadá na zábavnou rychlovku, ale moje parta zatím ne a ne se k hraní dostat. Když už máme času víc, raději hrajeme Gloomhaven, když máme hodinku na nějakou lehkou eurovku, všichni chceme hrát Ticket to Ride. Ethnos se mi zatím nepodařilo klukům k hraní podstrčit, ale však oni na to dostanou chuť, až si tenhle text přečtou.

V jádru je Ethnos klasická area control hra. Máte šest území, která se snažíte během kol postupně ovládnout. Jakmile skončí věk, sečtou se body za získaná území a začíná se odznova (ale o víc bodů), jakmile skončí věk třetí, hra končí a vyhrává hráč s nejvíce body. Tento model se s většími či menšími obměnami opakuje v hodně hrách, namátkou z toho, co jsem hrál v poslední době, mě napadá kartičková Hadara i figurková Blood Rage. Jednotlivé hry se odlišují v navršených mechanikách a technickém pojetí a troufám si tvrdit, že Ethnos se od konkurence odlišuje opravdu výrazně.

První, co mě trklo přes nos a okamžitě nadchlo, bylo grafické zpracování. Ilustrace do hry totiž dělal John Howe. Já ho miluju, protože velkou část života strávil prací na Tolkienových knihách a pomáhal Jacksonovi i s realizací Pána prstenů a Hobita. Pokud jeho práci máte rádi, už teď jsem vám Ethnos asi prodal, protože jeho styl je ve hře fakt znát a s kartičkama v ruce jsem se muchlal, jako kdyby mi bylo deset.

Když jsme u těch karet, ty jsou stěžejní mechanikou celé hry. Karty v ruce totiž skládáte do sestav, které pak vykládáte na stůl a podle toho, jak silnou kdo sestavu vyložil, nakonec získá vliv v dané oblasti a i kdyby jej někdo trumfnul a vyložil silnější sestavu, není třeba smutnit – za vyložené skupiny potvor se na konci věku pořád získávají body, které můžou, pokud se vám podaří sestavit fakt kombo, bodově mnohem víc předčit územní zisk. Je to chytře vymyšlená mechanika, která dětem připomene kvarteto a dospělým poker. Vzhledem k tomu, že moje parta poker miluje a po dračáku si jdeme vždycky sednout na pivo a zahrát si, je přesně tohle důvod, proč si myslím, že bude Ethnos kluky bavit. Vůbec vás teď nepřemlouvám, chlapci…

A zatřetí je tu ještě velká znovuhratelnost díky variabilitě národů, za které hráči hrají. V Ethnosu jich je celkem dvanáct, ale do každé hry se losuje jen šest a s těmi se pak hraje. A rozdíly v jejich pojetí jsou v rámci žánru až nečekaně velké. Ano, jsou tu národy jako elfové nebo trpaslíci, se kterými se hráči soustředí hlavně na svou ruku a propočítávání bodů. Jenže pak jsou tu třeba skřeti, které se během věku snažíte posilovat a nakonec je pustíte rabovat – čím větší skřetí kmen jste vytvořili, tím víc bodů získáte. Nebo můžete zahrát hobity, kteří sice neumí zabírat území, ale zase nafukují vaše vyložené karetní sestavy způsobem, který žádný jiný národ neumí.

Právě ta variabilita národů se mi na Ethnosu líbí nejvíc. Každá hra vypadá trochu jinak, každé kolo můžete hrát úplně jinak, než to předchozí a taktizování se zahráním různých národů může nakonec zvítězit nad soupeřem, který třeba nasadil tempo a prostě sprintuje za body. Samozřejmě jen teoretizuju po přečtení pravidel, jak to funguje v praxi vám povím až později v recenzi.

Ještě v jedné věci má Ethnos nad konkurencí výhodu, a troufám si říct obrovskou: skladnost. Ta hra se vám vejde prakticky kamkoliv, herní deska je poloviční až dokonce třetinová oproti dnešnímu standardu velkých her, kartonových komponent není moc a pokud nebudete hrát s některými národy, vůbec se nemusí dostat do hry a pak už si jenom držíte na ruce karty a vykládáte je před sebe. Tuhle deskovku vecpete v hospodě na stůl pro čtyři a ještě bude kam si dát pivo. Ono to zní jako ptákovina, ale já občas s kamarády řeším, že bychom si rádi nějakou deskovku zahráli třeba někde na zahrádce, ale pro jejich rozměry většinou stejně skončíme u Bangu. Teď už můžu brát na pivo i Ethnos. Byť teda sezóna zahrádek zrovna skončila.

První dojmy

Zombicide: Invader přináší vesmírnou zombie apokalypsu

IMG_1017
views
401

Populární značka Zombicide se dočkala nového člena rodiny. Nemění zábavné jádro, jen přidává nové prvky a totálně změněné prostředí.

Zombicide je skvělá hra. Bez ohledu na to, kterou vlastníte, ať už původní ze současnosti, Černý mor a Zelenou hordu ze středověku nebo futuristickou novinku Invader. O tom, jak se Zombicide hraje, jsem se tady na blogu rozepsal už v článku o Černém moru. Proto se nyní zaměřím hlavně na to, co nového přináší Invader a dojmy z hraní přijdou později.

Invader jsem backnul na Kickstarteru někdy před dvěma lety. Kampaním na hry od CMON odolám málokdy, protože vždycky nabobtnají do takové velikosti, že vám kromě základní hry přijde dvojnásobek, klidně i trojnásobek obsahu navíc. Pokud máte rádi figurkové deskovky a rádi si třeba figurky i barvíte, hry od CMONu jsou v tomhle směru fakt porno. Problém je, že se někde stala chyba a mně přišel Invader jen se základní krabicí a rozšířením, ale místo velkého boxu se stretch goals mi přibalili druhou krabici rozšíření. Co s tím? Napsal jsem do CMONu, omluvili se a slíbili, že mi stretch goals pošlou s další vlnou rozesílání. To se stalo před měsícem, nezbývá mi, než čekat dál a podívat se alespoň na Invader tak, jak je k prodeji v obchodech.

Jen ve zkratce, o čem jsou všechny Zombicide hry: skupina hráčů se snaží dokončit nějaký scénář, zatímco postupně mapu zaplavuje víc a víc zombíků. Ti do mapy vchází ze spawnovacích míst, většinou je to nějaký konec ulice, ale můžou být i v budovách, které hráči prozkoumávají. Postavy sbírají vybavení a zkušenosti, což jim vylepšuje vlastnosti, ale čím silnější postavy jsou, tím silnější zombíci se spawnují. Se zombíky se sice bojovat dá, ale zase ocaď pocaď, pět šest zombíků už je schopno zabít hráče v jednom kole. A protože se časem nachází pět šest zombíků na každém rohu, bez taktizování, kooperace a trochu toho tichošlápkovství se zvítězit nedá.

 

Figurek je už v základu tradičně hromada.

Invader se oproti předchozím hrám liší v několika zásadních bodech. Zaprvé je stylizovaný jako boj přeživších zavřených v základně, na kterou zombie mimozemštani útočí zvenčí, takže se už zombíci nespawnují v interiérech. Místo toho je tu sliz, který dokáže spawnovat nepřátele a pokud se objeví uvnitř základny (kam se může proleptat zvenčí), je třeba jej zlikvidovat. Pro pohyb v základně a venku jsou odlišná pravidla nejen pro dýchání, ale i střelbu. A překopaný je i systém karet, spawnovací karty už do hry posílají jen jeden typ nepřátel lišící se podle síly postav a karty vybavení obsahují častěji užitečné věci.

Odlišností je samozřejmě víc, ale jde spíš o detaily, v jádru je Zombicide furt o tom samém. Včetně nepřátel, kteří jsou jen vizuálně odlišné varianty téhož z předchozích her (zombící, běžci, tlusťoši a boss). Nebýt těch stretch goals v kampani, hru bych nekoupil, když mám doma Černý mor. Ale ty stretch goals Invader od předchozích her odlišují o dost výrazněji, kromě toho, že obsahují 38(!) nových hrdinů, je v nich i několik desítek (já neměl sílu to počítat) odlišných zombíků a bossů, každý s jinými pravidly než nepřátelé ze základní krabice a rozšíření. Problém je, že mi prostě nic z toho nedorazilo, takže ještě nemůžu hodnotit, jak výrazná změna to je. No nic. Musí mi stačit alespoň rozšíření Black Ops. To přidává kromě těžšího bosse speciální jednotku šesti hrdinů a propojitelné mapové díly a scénáře, takže Invader teď můžu hrát až v počtu dvanácti hráčů. Ne že by se mi to asi někdy povedlo, ale ta představa je geniální.

 

Díky rozšíření může do hry naskočit až šest dalších hráčů.

V Česku to zatím nevypadá, že by se chystala česká verze jako u Černého moru a Zelené hordy. Na druhou stranu vzhledem k tomu, že už za dva týdny na Kickstarteru bude startovat kampaň na druhou edici původní Zombicide, vůbec bych se nedivil, kdyby v Blackfiru, kde se překladu starších her zhostili, čekali na tenhle titul.

 

První dojmy

Ars Nova je jako deskovkové Jméno růže

IMG_1005
views
743

Není rozšíření jako rozšíření, Ars Nova k Johance z Arku je prakticky odlišná hra. Z generálů armád se stanete vyšetřovately záhad.

Když jsem na Kickstarteru backoval Johanku z Arku, už základní balík nabobtnal do rozměrů, že mi ta hra vydrží na pár let. Široké škále celkem sexy rozšíření jsem dokázal odolat s jedinou výjimkou: za 20 dolarů jsem přikoupil Ars Nova inspirované Jménem růže.
Inspirované je přesný výraz, protože autoři hry samozřejmě nemají na Ecovo dílo ani stejnojmenný film práva. Přesto není co řešit, už františkán na krabici jasně odkazuje k Seanu Connerymu v roli Viléma z Baskervillu. Vzhledem k tomu, že Umberta Eca miluju a mám doma v knihovně snad všechno, co u nás vyšlo (minimálně v té báječné edici od Arga), okamžitě jsem rozšíření přidal k objednávce a nedávno mi konečně dorazilo.

Srovnání velikosti figurek s kostelem ze základní hry.

Ars Nova kompletně mění pojetí hry. Johanka z Arku je víceméně wargamingová hra postavená na deskovkových rozměrech a mechanikách, v Ars Nova se naopak nebojuje vůbec. Neovládáte žádné jednotky, žádné vojáky. Stanete se františkány vyšetřující tajemství v jednom izolovaném klášteře, kde něco není tak úplně v pořádku…

V rozšíření jsou dva scénáře, ten první je pro jednoho až tři hráče, kteří se chopí postav františkánského vyšetřovatele a dvou jeho asistentů. Spolu pak chodí po klášteře a snaží se přijít na kloub záhadě. V rámci znovuhratelnosti je zde několik možných záhad, jednou vyšetřujete vraždu, jindy se snažíte najít zločince schovaného mezi mnichy, hororovější varianty jsou třeba stopování satanistického kultu nebo snaha odvrátit záhadné šílenství prostupující celým klášterem.

Ve druhém scénáři se v klášteře dějí ty samé záhady, ale hra je určená pro dva hráče hrající proti sobě. Jeden hraje za františkána a asistenty, druhý za mnichy. A zatímco františkán se snaží tajemství zavčas rozlousknout, hráč hrající za mnichy se snaží naopak svůj děsivý plán dotáhnout do konce.

To je Ars Nova ve zkratce. Hru jsem zatím nehrál, jenom studoval obsah a pravidla. Schovávám si ji na moment, kdy se u mě doma sejdou další nadšenci do Ecova díla a užijeme si to společně. Ale už teď jsem z rozšíření nadšen, za 20 dolarů mi to připadá jako super kauf. Kromě toho, že jde prakticky o samostatnou hru (byť mapa kláštera potřebuje díly i ze základní hry), zároveň obsahuje i druhou sadu karet, díky které můžete všechny modely zařadit i do základní hry. Jak ale budou mniši a františkáni fungovat na bojišti, to si zatím netroufám hádat. Pro mě je hlavní, že mám teď doma Jméno růže jako deskovku.

První dojmy

Ypsilonie ukazuje, jak vypadá škola hrou

IMG_0896
views
381

Pojem „škola hrou“ má různý výklady, od doslovných po velmi volný. Ale v případě deskovky Ypsilonie mi vyskočil v hlavě okamžitě, jakmile jsem krabici otevřel a začal se seznamovat s jejím obsahem.

Původně jsem o týhle deskovce psát nechtěl, plánoval jsem článek o Ethnosu a s Ypsilonií bych počkal až na reakce dětí. Moje máma učí na základce, proto jsem jí Ypsilonii dal, ať ji se žáky vyzkouší a pak mi poví, jaký to bylo. Já totiž zatím děti nemám a s nerdybros hrajeme úplně jiný deskovky, proto jsem chtěl na blog Ypsilonii dát až v momentě, kdy budu mít na hru nějakou odezvu. Ale změnil jsem názor, šup sem s ní!

Ono totiž na Ypsilonii není moc co zkoušet, protože v různých obměnách jsme tuhle hru hráli vždycky. V jádru vychází z Člověče, nezlob se, chodíte po políčkách a vyhazujete si figurky do domečku. K tomu navíc na mapě zažíváte setkání, můžou vám buď pomoct nebo vás zdrží. A ta mapa je navíc hrozně hezky provedená, takže mi Ypsilonie po pár vteřinách zkoumání okamžitě připomněla hru Dlouhý, Široký a Bystrozraký, pamatujete si? Ilustroval ji, myslím, Neprakta…Jak já ji jako kluk miloval!

Ypsilonie je prakticky to samý s jednou dost zásadní nadstavbou – učí vás vyjmenovaná slova. Teda ne vás, vy si je jenom zopáknete, ale vaše děti z týhle školní látky pochytí opravdu dost. Můžou za to karty setkání. Každá z nich vypráví nějaký příběh právě s důrazem na vyjmenovaná slova a tady si dovolím osobní odbočku: mně to přijde prostě skvělý. Já jsem měl totiž na základce s gramatikou problém, v diktátech jsem byl klasickej trojkař. Naši místo toho, aby mi našli doučování, místo toho aby to do mě rvali doma při opáčku u stolu, mi řekli jenom: „Čti.“ A tak jsem četl. Knížky, časáky, co mi přišlo pod ruku a ono to fakt fungovalo, dostal jsem gramatiku z psaný formy plynule do krve a na gymplu už jsem měl diktáty za jedna. A právě tohle intenzivní čtení malých příběhů v sobě Ypsilonie obsahuje. Skvělej nápad a tvůrcům hry salutuju.

Hra se navíc jen tak neohraje, protože má několik variant. Čtyři různý menší desky, kde plníte jiný úkoly (třeba sbíráte bylinky, který pak musíte přinést do lékárny), jednu velkou mapu vzniklou složením všech desek, je tu i režim pro týmovou hru. Jasně, není to žádná deskovka na tříhodinový hraní u piva (i když…po sedmi pivech to taky může být zážitek) a dospělým hráčům toho asi moc nenabídne, ale jako způsob, jak naučit děti vyjmenovaná slova, mi připadá Ypsilonie vynikající. Ovšem pořád je to jenom můj dojem z rozbalený hry a pročtených pravidel, zátěžovým testem deskovka projde, až ji máma odnese do školy.

První dojmy

Deskovku od Archon Studio? Už nikdy víc…

IMG_0794
views
1063

Rád backuju deskovky na Kickstarteru. Většinou to znamená, že mám hry dřív než přijdou na trh a navíc hromadu doplňků, který nebývají v základních krabicích. Proto se tetelím jak malý dítě pokaždý, když mi z Kickstarteru něco přijde. Když dorazila Chronicle X, byl jsem už prostě jenom nasranej. Tak, že jsem ani nedával fotku na svůj Facebook. A to tam cpu s dětinskou radostí prakticky každou deskovku, která mi přijde.

Nerad používám sprostá slova, ale tady nešlo jinak. Chronicle X jsem backnul kdysi jako kickstarterový benjamínek, líbila se mi stylizace, modely a fakt, že díky vysoký vybraný částce nabobtnala zásilka do neuvěřitelných rozměrů, klasický tons of plastic shit. O výrobci jsem tehdy moc netušil a nepátral se po jeho historii. Udělal jsem chybu, naletěl pozlátku úspěšnýho projektu, aniž bych si zjistil víc a dobře mi tak.

Nejprve to dobrý. Chronicle X přišla. Alespoň základní krabice. Pravidla působí trochu okoukaně, přirovnal bych je k mixu X-COMu, Zombicide a Space Hulka, ale v kombinaci s retrofuturistickým settingem (hra se odehrává v 80. letech během invaze mimozemšťanů, jíž čelíte pomocí techniky, o který budeme snít ještě za sto let) a variabilní kampaní to zábava bude, o tom nepochybuju. Plusem je, že základní krabice umožní hrát až sedmi hráčům najednou. Jeden hraje vždycky za emzáky, zbytek za lidský hrdiny bránící invazi. Máte na výběr dva způsoby hraní: příběhovou kampaň, kde se misi za misí prokousáváte k poslednímu bossovi nebo strategickou kampaň, kde se hráči rozdělí do týmů a postupně se snaží každý sám za sebe ovládnout povrch planety a vytlačit šmejdy z vesmíru zpátky do vesmíru. Proč ne, tenhle styl jsem od hry čekal a dostal jsem ho. Jo a hra má vynikající inserty, tohle tahle firma vždycky dělala pečlivě.

Jinak už je všechno špatně. Výrobci z Archon Studio dodání hry posunuli o celý rok, aniž by to pořádně vysvětlili. Komunikovali sporadicky, většinou backerům odpovídali něco o komplikaci s vývojem pravidel, což volně přeloženo znamenalo: „sedíme v kanclu s nohama na stole, ale dva z nás na tom fakt ještě něco dělaj.“ Teď, když už mi to přišlo domů, jsem zklamaný. Neavizovali dopředu, že budou posílat Chronicle X po částech (tak jako to dopředu říkají třeba Awaken Realms) a zatímco celkově ta kampaň za 99 dolarů měla smysl, protože jste ke hře dostali ještě dvojnásobný počet modelů a hromady komponent navíc, dostat za tu samou cenu základní krabici je výsměch.

Běžný zákazník by byl v klidu, říkal by si, že to dopošlou a za běžný situace by to tak bylo. Bohužel, já si začal o Archon Studiu, jak se oddalovalo dodání hry, něco zjišťovat a dneska už jsem na ně tak preventivně napruzelej, že mi dodání alespoň základní Chronicle X neudělalo sebemenší radost. Zaprvé: Archon Studio jsou bývalí Prodos, kteří ještě dnes, asi po šesti(!) letech od kampaně na deskovku Aliens vs. Predator dluží dodání stretch goals. Přejmenování na Archon Studio byl jen způsob, jak se odstřihnout od jména špatný pověsti a aby to nebylo málo, ještě se snažili svýho času skrýt za třetí jméno Load Board Game, pod kterým pracovali na další deskovce. Navíc ani v jednom případě nekomunikovali s backery, ani v jednom případě nic nedodali včas a ve většině případů stále ještě nedodali slíbený stretch goals.

No a teď jsem se do tý fronty čekatelů zařadil i já. Za sto dolarů mám tak doma hru, která se bude na krámech prodávat podle mě tak za dvanáct stovek, protože je udělaná hrozně lacině. Mapový díly mají lamino z nouze a ostatní komponenty jsou vytištěný na papíru o tvrdosti skicáku, kdyby tohle avizovali dopředu, nic bych jim neposlal. Polep krabice je tak odfláklej, že se mi už při prvním strčení do police mezi ostatní deskovky začal sloupávat a trhat. A navíc mám teď doma nedodělek. Pominu takový ty špatný vtipy, jakože mezi stretch goals byl třeba kalendář na rok 2019. Hlavně mezi nimi byly XXL modely, tedy bossácký figurky, kterým je kvůli většímu záběru mapy věnovaná v pravidlech hry samostatná pasáž a počítá se s nimi na stole…jenže nejsou. Nepřišly. Stejně tak Archon Games vydali v pdfku solo mód pro jednoho hráče, ale komponenty k němu nejsou součástí základní krabice a je třeba čekat a doufat, že to vůbec někdy přijde s ostatními stretch goals a nedopadne to jako AvP. Možná že věděli, jak na salámu to budou mít a navzdory dopředu avizovanému solo módu na krabici napsali, že hra je minimálně pro dva hráče. Ukázkový chucpe.

Nejvíc mě na tom všem mrzí přístup samotných tvůrců. Jejich odezva je minimální až nulová, neobtěžujou se odpovídat na dotazy a námitky zákazníků, pokud nepočítáme reakce typu: „vydržte, děláme na tom.“ Nedělají. Serou na to jako na placatej kámen. Jakmile si v práci odkroutí alespoň to minimum, co mají, tedy výrobu základní krabice, kterou můžou pak alespoň poslat na krámy, jdou od toho a začnou dělat na nový hře. Nejkřiklavěji je to vidět právě na Aliens vs. Predator. Protože kvůli špatný pověsti přišli o licenci na značku, oznámili před půl rokem výprodej skladu a veškerý rozšíření a modely si můžete koupit s třetinovou až poloviční slevou. Jak se asi cítí backeři původní hry, kteří měli v rámci stretch goals obdržet ty samý rozšíření a modely zdarma, roky na jejich dodání čekají a teď je vidí ve výprodeji?

Archon Studio (Prodos / Load) má už tak zlikvidovanou pověst, že těží jen ze zákazníků, kteří o nich dřív nevěděli. Já byl jeden z nich a dobře mi tak. Ta firma je tak v háji, že nespokojení zákazníci už jí její chování mlátí o hlavu při každý příležitosti, protože co jinýho jim zbývá? Včera třeba Archon oznámili na GenConu, že chystají licencovanou deskovku Wolfenstein. Dočkali se nějakýho nadšenýho přijetí? Potlesku? Kdepak. Na jejich Facebooku jim lidi akorát píšou: „Hezký, ale kde jsou moje roky slíbený věci?“

Nepochybuju o tom, že si s nerdybros Chronicle X i tak užijeme. Modely jsou super, bude mě bavit je barvit a pravidla a mechaniky vypadají funkčně. Ale už nikdy si od týhle firmy nic nekoupím. Leda by to bylo na krámu za litr, jako jsem to udělal s AvP. A vám radím to samý.

První dojmy

Honba za prstenem aneb „Utíkej, Frodo!“

IMG_0783
views
746

Hra Honba za prstenem umožní hráčům prožít jednu z nejnapínavějších kapitol Pána prstenů. A ještě k tomu vypadá skvěle.

Jsem ve skluzu. Kdo sledujete můj FB, víte, že Honbu za prstenem jsem si koupil už někdy před čtvrt rokem. A teprve teď jsem se dostal pořádně k jejímu prostudování (takže si dáme první dojmy), ale ještě jsem neměl čas si ji zahrát s mými nerdybros (takže na recenzi si počkáte). Už teď si ale myslím, že ji miluju.

Honba za prstenem stojí na známém modelu hry na četníky a zloděje, kterou popularizovala deskovka Scotland Yard. U nás je známá hlavně její regionální mutace pojmenovaná Fantom staré Prahy. Jde o to, že jeden hráč hraje za zloděje, který se pohybuje po mapě a snaží se utéct četníkům. Za ty hrají ostatní hráči. Četníci mají výhodu v přečíslení, zloděj zase není vidět a během hry pouze trousí stopy, kudy se snaží uniknout. Pokud četníci zloděje najdou, vyhráli, pokud se zloděj dostatečně dlouho vyhýbá střetnutí, utekl a vyhrál on.

Je to jednoduchý a velmi zábavný model, ale taky je to deskovka z 80. let (Fantom z devadesátek). Od té doby se hry hodně posunuly a i když se Scotland Yard i Fantom prodávají ještě dneska, jejich model přejaly a do moderní podoby rozvinuly další hry jako Dracula nebo Narcos. Honba za prstenem je na tom podobně, ale používá mechaniky, které často na původní Scotland Yard dají úplně zapomenout a plně hráče ponoří do světa Středozemě.

Hra je rozdělená na dva scénáře, které se odehrávají každý na jiné straně mapy. V prvním scénáři jeden hraje za Froda a snaží se utéct z Kraje do Hůrky, zatímco jej po mapě nahání čtyři prstenové přízraky. Druhý scénář se odehrává na cestě z Hůrky do Roklinky. Hráč, který hrál za Froda, se nyní zhostí role Gandalfa a snaží se ochránit partu hobitů vedenou Chodcem, jejíž pohyb po mapě je automatizovaný. Čtyřem přízrakům zase na pomoc přispěchá Černokněžný král z Angmaru. Za něj hra hraje automaticky podobně jako za Froda s Chodcem, tudíž se nemění počet hráčů, jen se lehce změní herní styl.

 

Ve hře se střídají denní fáze, za světla má výhodu Frodo, v noci jsou silnější přízraky. Navíc je hra prošpikována různými setkáními, třeba s farmářem Červíčkem nebo Tomem Bombadilem. Tím se neustále odehrávají nějaké události, které původní model četníků a zloděje mění vlastně na dobrodružný trip. Hra se tak přesouvá do modelu jakési hybridní adventury. Střetnutím Froda s přízraky hra nekončí (ve Scotland Yardu už by četníci vyhráli), ale dává mu šanci uniknout. Frodo ovšem během celé hry bojuje s údělem nositele Prstenu a postupně propadá do temnot. Jeho hráč se tak pohybuje neustále na hranici rizika a v momentě, kdy Prstenu propadne, došlo k Frodově porážce a získání Prstenu Sauronem. Temnota Froda nepohlcuje jen skrze setkání s přízraky, ale právě i náhodnými událostmi během hraní, takže zlatej Červíček.


Kromě zajímavých a na první pohled zábavných pravidel hra nabízí i hezké technické provedení. Ilustrace jsou nádherné, stejně tak se povedly figurky postav, které se šikovnému barvíři neztratí i na výstavce v poličce. Výborný nápad je dát hráči za Froda k dispozici zmenšenou mapu schovanou za jakousi zástěnou, protože se tím eliminuje jeden problém, na který u těchto her narážím: hráč hrající za zloděje musí každou chvíli koukat do mapy a četníci z jeho očí můžou vyčíst, kde se zrovna pohybuje. Je to detail, ale pro tempo hry má zásadní význam.

Už jsem se rozepsal až až, tenhle text by měl být taky nějak k učtení. Asi jste z prvních dojmů poznali, že mě Honba za prstenem nadchla už po rozbalení a prostudování pravidel. Co teprve, až si ji pořádně zahrajeme! Těšte se na recenzi, něco mi říká, že to bude stát za to.

První dojmy

Upíři, kostlivci, jednorožci a…Jan Lucemburský

IMG_0751
views
505

Po zhruba dvou letech od backnutí na Kickstarteru jsem se dočkal. Přišla mi Johanka z Arku. A je to ještě větší nerdgasm, než jsem čekal.

Už když jsem tu kampaň viděl, bylo mi jasný, že tuhle hru prostě nezbytně potřebuju. Wargaming zasazený do Stoletý války? Okořeněný navíc tím, že na bojiště vlítnou andělé, démoni, jednorožci, upíři nebo bazilišci a pak se to tam řeže všechno dohromady? Dejte to sem!

V jádru má hra nastavený klasický wargamingový model: máte proti sobě Francouze a Angličany, každá armáda má k dispozici pěchotu, jízdu a hrdiny (za Francii bojuje taky Jan Lucemburský), hráči pak jednotkami šoupou po hexové mapě a snaží se zvítězit nad soupeřem. To je ale jen špička ledovce. Johanka z Arku je originální a nesmírně působivá tou hromadou dalších vrstev, které mají hráči k dispozici. Už v základní krabici najdete pár nemrtvých, kteří hru samozřejmě od historického wargamingu posouvají někam úplně jinam, ale ta pravá divočina nastává se všemi těmi modely a frakcemi okolo, které sice nejsou v základní krabici, ale kickstarteroví backeři je dostali v rámci stretch goals a kampaňových exkluzivit.


Tak do hry přibyla armáda Osmanské říše, kterou do bitev vede Mehmed II. Dobyvatel, co tomu šéfuje ze svého stanu na létajícím koberci podepíraném velkým džinem (bez ironie, koukněte na ten model dole v galerii), Vlad Tepeš zase s figurkami ze základní krabice vytvoří valašskou armádu. A aby toho nebylo málo, můžete bojovat proti griffovi, baziliškovi, je tu dokonce smrtka s kosou a všemu vévodí majestátní The Beast. A to zdaleka není všechno, kdybych tu měl vyjmenovávat model za modelem, vypadalo by to jako nákupní seznam v supermarketu po výplatě.

Kromě figurek obsahuje Johanka z Arku i několik kusů terénů, kostel, stromy nebo domečky jsou součástí základního balení, backeři dostali i velkou hospodu. Kartonových komponent překvapivě není mnoho, ale to se mi na té hře líbí. Z papíru jen mapa a nezbytné žetony, všechno ostatní hezky plasticky. Součástí hry jsou i karty jednotek a speciálních událostí, což je potřeba zmínit z jednoho důvodu.


Tento text jsou první dojmy, až budu psát recenzi, může se můj názor lišit. Ale co jsem tak studoval pravidla, Johanka z Arku je wargamingová hra jenom formátem a výpravou, pravidlově připomíná spíš kombinaci složitějších strategických a rpg deskovek. Wargaming opravdu hodně stojí na tom, jak uvažujete jako velitel, jak svou armádu vedete do boje, manévrujete proti soupeři, volíte různé strategie. V Johance jde víc o zážitek, o dobrodružství a tomu odpovídá i průběh hry. Souboje jsou zjednodušené na házení pár kostkami, naopak důležitou roli hraje prolejzání mapy, interakce s NPC postavami, které vám zadávají úkoly, prozkoumáváte budovy…Je to hodně zajímavá kombinace dvou různých herních žánrů a ve výsledku právě tento koktejl mechanik s originálním settingem a výtečnými modely podle mě dělá Johanku z Arku tím, čím je. Tedy deskovkářské porno s takovým množstvím modelů, že to budu barvit několik měsíců.

Na druhou stranu je velká otázka, nakolik má tahle hra potenciál pro organizované nebo rovnou turnajové hraní. Podle mě minimální, tuplem s přihlédnutím k tomu, kolik lidí v Česku Johanku z Arku vlastní. Ale dva až čtyři hráči se spolu vyřádí dost. Aby taky ne, když už druhý scénář je bitva u Kresčaku a k dispozici jsou i úlety jako scénář No More Room in Hell, ve kterém se, jak už lze poznat z názvu odkazujícího na Romera, banda přeživších hrdinů brání nájezdům nemrtvé armády.
Moje první dojmy jsou proto veskrze pozitivní. Zátěžovým testem ale Johanka projde samozřejmě až v momentě, kdy si ji s kamarády pořádně zahrajeme.

První dojmy

Vydat se do Středozemě nikdy nebylo lehčí

IMG_0644
views
425

Do hry Middle-earth od Games Workshop přifrčel nový pravidlový modul. Jestli jste někdy o hře uvažovali, ale stále se do ní nepustili, s knihou Battle companies už to nemůžete mít lehčí.

Princip Battle companies je totiž vzít mechaniky a atmosféru „velké“ Middle-earth: Strategy Battle Game (jak zní plný název) a zmenšit je do formátu, který na jednu stranu umožní začátečníkům snadno a rychle si osahat pravidla a na stranu druhou pokročilým hráčům nabídne nový rozměr hry, který z wargamingového Pána prstenů neznají. Vysvětlím popořadě.

Začátečníci mají skvelou možnost seznámit se s hrou díky tomu, že nepotřebují zdlouhavě budovat armádu (a investovat peníze do hromady figurek). Vystačí si s jednou, maximálně dvěma různými boxy figurek, které se prodávají cca od pěti stovek do tisícovky, a i ty nevyužijí celé. Stačí slepit a nabarvit pět šest modelů (v boxu jich je běžně okolo dvaceti) a může se hrát. Vzhledem k tomu, že z hlediska soubojů používají Battle companies stejné mechaniky jako velký formát, si pravidla pro boj tváří v tvář, střelbu, morálku nebo kouzlení začátečník snadno nacvičí na pár modelech a pak může snadno přejít k boji armád. Když to vezmu od oka, pokud vám jde hlavně o hru a ne úplně o modelařinu, za hodinu máte svou kumpanii slepenou, za další dvě hodiny nabarvenou, přes noc to necháte schnout a druhý den můžete hrát. Tohle je na wargamingové poměry až rekordně krátká doba, myslím si.

Zkušení hráči zase Middle-earth poznají z úplně jiného úhlu. Místo na bitvy armád se modul soustředí na kampaňové hraní malých skupin, kde každý bojovník je unikátní a ke každému si vybudujete nějaký vztah. Jak se jde ze scénáře do scénáře, z boje do boje, jednotliví bojovníci získávají zkušenosti a sílí. Stávají se z nich větší namakanci, elitní jednotky, někteří se dokonce stávají jedinečnými hrdiny Středozemě, kteří začnou ovládat kouzla nebo se z nich vyklubou tak výborní hraničáři, že by jim Aragorn mohl říkat pane kolego.

Za sebe říkám, že tenhle princip expení jednotlivých bojovníků mě láká hodně. Games Workshop tohle umí, hrál jsem roky Blood Bowl, hrál jsem Mordheim i Necromundu a můžu potvrdit, že si ke své skvadře vybudujete vztah. Ale pozor, čím větší borec, tím spíš mu můžou jít soupeři po krku. A věřte mi, máloco v takových kampaních bolí tolik jako ztráta nejlepšího bojovníka.

Middle-earth je nová edice pravidel, ve které Games Workshop spojil jak starší hry tematicky věnované Pánovi prstenů, tak novější edice z Hobita. Jsem za to spojení rád, sice občas vede k anti-loreovým situacím, kdy proti sobě můžou stát vojska Arnoru a Dol Amrothu nebo třeba Esgaroth proti mrtvým z Šeré brázdy, ale došlo tím ke zjednodušení pravidel a zároveň rozšíření možností pro hráče.

Hra využívá známé wargamingové principy nacenění modelů i jejich vybavení, které nemá smysl jednotlivě rozepisovat, ale pro představu – zatímco hráč Roklinky začíná s pěti elfy, hráč Morie má k dispozici jedenáct goblinů. Gondor začíná se šesti vojáky, potvory z Temného hvozdu zase se dvěma pavouky a třemi vrrky (ano, můžete tu hrát za pavouky a sbírat s nimi zkušenosti, raději jsem nestudoval, co později dokážou).

Důležité je zdůraznit to kampaňové hraní. Battle companies sice fungujou jako skvělá vstupní brána pro začátečníky, dáte si jednu dvě mapy a máte to v ruce, ale ty skutečně zábavné aspekty modulu docení až hráči, kteří se pustí do dlouhodobého hraní s progresem své družiny. Ještě dodám, že scénáře jsou doplněny o možnost hrát je v různém prostředí, která se pravidlově liší. Jinak se jednotky pohybují na rohanských pláních a jinak na vratkých prknech Jezerního města. A takových detailů je v knize mnohem víc.

Modul Battle companies byla zábava už pročítat, sranda při hraní s ním bude taky velká. Já osobně to úplně nedocením, protože hraju kampaň v D&D, Star Wars RPG, teď jsme rozjeli Gloomhaven a ze čtvrté kampaně by mi asi jeblo. Ale mít víc času, skočil bych do toho po hlavě. Takhle mi nezbývá než čekat na další modul rozšiřující „velkou“ Middle-earth, který se bude tematicky točit okolo vyplenění Kraje Sarumanovými pohůnky. Už aby tu byl! Ten modul, ne Saruman.