Recenze

Recenze

V Blood Rage je konec světa krvavý, svižný a zábavný

1005016
views
273

Já vím, já vím, dělat recenzi o hře, která vyšla už před třemi lety, vypadá divně. Ale hej, tahle stránka není médium, ale blog, nemusím brát ohled na datum vydání a prostě si tu píšu o deskovkách tak, jak mi přijdou pod ruku. A my jsme s nerdybros konečně vyzkoušeli Blood Rage.

Jde o první z trilogie strategických her, které pro společnost CMON vymyslel Eric M. Lang, druhou je východoasijský Rising Sun a třetí bude nedávno avizovaná egyptská Ankh. Blood Rage je zasazená do světa severské mytologie, kde se jednotlivé kmeny perou mezi sebou o nadvládu nad centrálním Ygdrassilem a okolními zeměmi a snaží se z plenění a konfliktů vytřískat co nejvíc, než přijde Ragnarök. Jde o klasickou eurohru, kde všichni hrají do konce (tím je zde Ragnarök na konci třetího věku) a kdo do té doby posbíral nejvíc bodů, ten vyhrál.

Sbírat body můžete několika způsoby. Pleněním kraje a vylepšováním vlastního klanu, bojováním se soupeři nebo plněním úkolů. Sekundárně se dá bodovat i skrze určitá vylepšení, já měl například upgrade, který mi uděloval vítězné body za každé mrtvé bojovníky vracející se z Valhaly do hry (což se děje vždy před začátkem dalšího věku). Hra se obejde úplně bez kostek, veškerá interakce se tady odehrává skrze vaše rozkazy, kterých máte vždy na každý věk určitý počet. A skrze rozkazy zahráváte karty, které si na začátku věku vždy vybíráte draftem podobným tomu z MTG – čím pozdější věk, s tím silnějšími kartami hrajete. To je všechno.

Zní to jednoduše, protože jde v jádru furt jenom o eurovku. Ale na tu kostru je nalepená taková vrstva dalších věcí, že má Blood Rage dost překvapivou hloubku. Cest k vítězství vede několik a je jen na vás, jak se rozhodnete farmit body. Můžete se furt navážet do soupeře nebo se naopak konfliktům vyhýbat a plenit na druhém konci mapy. Kromě vašich bojovníků a vůdce si můžete najímat pomocníky jako elfa, trpaslíka nebo potvory jako je troll či mořský had. Na mapě se furt něco děje a pokud dojde k viditelnému zbrždění hry, je to proto, že se tak rozhodli hráči, ne proto, že by hra ztrácela tempo. Možná proto Blood Rage trochu trpí klasickým problémem eurovek, a sice že čím míň hráčů, tím menší zábava. Jasně, je to sranda i ve dvou, ale když jsme to tak hráli, tak se nám třeba stalo, že ve třetím věku, kdy by měla hra gradovat, jsme naopak neodehráli jedinou bitvu, protože jsme prostě nějak nalosovali úkoly a neměli jsme důvod opustit naše pozice na mapě. Ve třech nebo ve čtyřech by taková situace stopro nenastala, protože je ta hra mnohem víc kontaktní, tedy spíš konfliktní.

K Blood Rage vyšlo několik rozšíření, ale ty bohužel nemám a nemůžu je tedy posoudit. Jen pro informaci, jedno rozšíření přináší možnost hrát s pátým hráčem (což bude ještě větší masakr), druhé rozšíření přidává do klanů zaříkávače rozšiřující možnosti hraní a třetí rozšíření přidává severské bohy měnící pravidla hry v oblastech, ve kterých se na mapě objeví. Jak říkám, rozšíření sice nemám, byť minimálně to pro pátého hráče si nejspíš někde koupím, ale už z tiskových materiálů si dovedu představit, jak zábavně herní model nabobtná. Představit si to není těžké, protože…

…protože Blood Rage je hrozně lehká hra na pochopení. Velmi rychle dostanete do ruky mechaniky udělování rozkazů a zahrávání karet, stejně rychle se zorientujete na mapě a tím jste se vlastně už hru naučili, vítězství je od té chvíle jen a pouze na vás a na tom, jak strategicky nebo vypočítavě dokážete uvažovat a hrát. Hodně hru zlehčuje jednoduchý soubojový systém postavený na součtu síly válečníků a jejím přifukování skrze vykládání karet, což v praxi znamená, že když se potkáte se soupeřem na mapě, za pět vteřin si vypočítáte sílu vašich klanů, dalších pět vteřin dohráváte efekt karekt a je po boji. Svižné, snadné, efektivní.

A teď samozřejmě ta nejdůležitější otázka. Doporučil bych hru koupit? Rozhodně, ale záleží i na tom, co už máte doma. Eurovky se od sebe v základu zas až tak neodlišují, aby mělo smysl jich mít doma třeba pět. Představte si osu, kde na jedné straně máte jednoduché hry jako Ticket to Ride nebo Hadara a na druhém konci strategické euro-obry jako Scythe. Blood Rage je zhruba uprostřed, zachovává si svižnost a kratší herní dobu, ale zároveň už obsahuje hloubku a výpravnost velkých her. Pokud přesně tenhle typ hry hledáte do sbírky, Blood Rage vás nezklame. A navíc má hezké figurky (což je u her od CMON milé pravidlo). Tolik za mě, mějte se parádně a pokud chcete vidět další fotky, najdete je v předchozím článku, který jsem o Blood Rage vydal před několika měsíci.

Hodnocení: 5/5

Recenze

Putování po Středozemi je splněný fandův sen

IMG_0489
views
412

Tolkienovi fanoušci se dočkali. Po dlouhé době vyšla pořádná deskovka ze světa Středozemě. Zábavy nabízí hromadu a přímo si říka o další rozšíření.

Ach, ty povinnosti v redakci! Člověk se zamotá do uzávěrek, ani neví jak. A tak se stalo, že se ke hře Pán prstenů: Putování po Středozemi zde na blogu dostávám až po více než měsíci od jejího vydání. Ačkoliv jsem o této deskovce napsal článek do květnového Headlineru (http://casopis.headliner.cz/2019-5/v-kuzi-bilba-pytlika/), šlo spíš o osobní pohled a psali jste si o širší recenzi. Máte ji mít, i když hodnocení je asi zbytečný: s klidným svědomím vám rovnou můžu doporučit koupi.

Putování po Středozemi je kooperativní hra pro jednoho až pět hráčů. Ti prochází scénář za scénářem a podle toho, jak na jednotlivých mapách pochodí, pokračují pak do další s nějakou výhodou nebo nevýhodou a vylepšenými postavami. Důraz na narativní pojetí je zde důležitý, hra počítá s tím, že ji budete hrát jako kampaň. Jednorázově si můžete zahrát s kamarády taky, ale jste silně limitováni tím, jaké scénáře máte k dispozici.
Hra se totiž neobejde bez aplikace. Ta zde supluje pána jeskyně, ovládá potvory, odhaluje mapu, zároveň si pamatuje progres družiny, skrze vaše činy odvíjí vyprávění a navazuje na sebe další scénáře. V článku o Panství hrůzy jsem psal, že mi hra s aplikací úplně nesedla. Putování po Středozemi je opačný případ. Navzdory počáteční skepsi jsem si po pár kolech propojení deskovky s aplikací zamiloval. Nevýhoda bohužel je, že jak počítá s narativním pojetím, neumožňuje během kampaně měnit družinu. Rozehráli jsme hru ve třech a když se k nám chtěl pak přidat kamarád, nezbývalo, než celou kampaň rozehrát znova. Na druhou stranu aplikace počítá s částečně náhodně generovaným obsahem, takže nehrozí, že byste na jedné mapě zažili to samé dobrodružství dvakrát.

Co se pravidel týče, přejdou rychle do ruky. Pohyb je hodně podobný deskovce Fallout (mimochodem, těším se na rozšíření New California!), kde jsou jednotlivé mapové hexy rozdělené na menší území, po kterých se můžete během kol pohybovat.

Ovládání postav i boj zase připomínají Nemesis. Vše se odehrává pomocí karet, ve hře není jediná kostka. Každá postava má svůj balík a vy s ním pracujete dvěma způsoby: buď si berete karty do ruky a hrajete je jako akce, které jsou na kartách napsané, nebo si taháte z balíku a podle odhalených symbolů vyhodnocujete boj. Zní to složitě, obejít se bez kostek a všechno řešit kartama, ale nebojte se, jeden dva scénáře a už to budete brát jako jednoduchou mechaniku.

Když jsme u těch scénářů, tak tady tkví jedna z nejsilnějších stránek celé hry. Kampaň je rozmanitá, střídá prostředí i tempo a překvapivě velký efekt na zábavu mají „miniscénáře“ odehrávající se na smršťené obdélníkové mapě. Ta představuje malý prostor, většinou nějaký interiér, ve výsledku však nejde o žádné minihry na naředění kampaně, ale o stejně hodnotné příběhové součásti. Když jsme se z Divočiny plné skřetů a vrrků přesunuli do Opuštěného hostince, kde jsme se z družiny uřícených bojovníků změnili na ostražité detektivy, byl to skutečně příjemný moment nejen změny, ale i vydechnutí a narativního osvěžení. A takových momentů má v sobě kampaň mnohem víc.

Technicky si hra zaslouží jenom samou chválu. Mapa je zpracovaná hezky, karty doprovází povedené ilustrace (některé jsou prý identické s karetním Pánem prstenů od stejné firmy, toho jsem ale bohužel nehrál) a vyzdvihnout je třeba figurky. Putování po Středozemi obsahuje jedny z nejlepších modelů, jakých byli zatím ve Fantasy Flight Games schopni a třeba Panství hrůzy překonává rozdílem třídy. Jediné chyby technického rázu, na které budete při hraní narážet, je špatná korektura textů v aplikaci, ale to není nic, co by neopravil malý update.

O Putování po Středozemi by se toho dalo napsat mnohem a mnohem víc, ale zase bych rád, aby byl tenhle článek alespoň trochu k učtení. Proto to tady utnu a dáme si rovnou verdikt. Jděte do toho. Je to skvělá hra, u které jsme se bavili královsky a sotva jsme jeden scénář dohráli, už už jsme se třásli na další. Menšího využití hra najde v případě, že se jednou sejdete na deskovky v pěti a další den ve třech, to prostě na kampaňové hraní tohoto formátu není a v takových případech necháte Pána prstenů asi raději v polici. Ale v ustálené sestavě si celou kampaň užijete božsky. Já už hladově vyhlížím další rozšíření, protože tahle hra si je rozhodně zaslouží.

Hodnocení: 5/5

 

 

Recenze

Ticket to Ride: Ovládněte železnici!

52598662_260163661551775_7586848922799177728_n
views
309

Na těchto stránkách se nebudeme zabývat jenom náročnými hrami pro übernerdy, které trvají hodiny. Když se mi dostanou do ruky i snadnější tituly pro širší cílovku nebo třeba rodinné hry, proč o nich nenapsat? Ostatně, sami jste mi říkali, že by vás občas zajímaly i přístupnější tituly, protože záležitosti na hranici wargamingu nebo dungeon crawlery si nemáte s kým zahrát, zatímco do hospody k pivu nebo na víkend s dětmi byste něco užili až až.

Ticket to Ride je přesně ten případ. Hra pro široké publikum spadající do žánru tzv. euroher, tedy titulů, kde se mezi sebou hráči nemydlí, ale všichni hrají do konce a vítěze určuje konečné pořadí podle posbíraných bodů. Tedy, tohle bylo hodně stručně řečeno, někdy v budoucnu mám v plánu udělat článek o deskovkovém dělení, ale to musí počkat, až budu mít víc nahráno, víc nafoceno a víc prokecáno se zkušenějšími hráči.

Motivem Ticket to Ride je stavba železnic. Každý hráč má svou barvu vlaků, jako platidlo pro jejich stavbu slouží karty, které si ve svém tahu vybírá. Podle barvy karty pak může postavit na mapě stejně barevný úsek trati. Body lze sbírat několika způsoby: čím víc a čím delších postavených úseků, tím více bodů. Hra obsahuje úkoly v podobě propojení konkrétních měst železnicí, za splnění úkolů má hráč další body. A v konečném součtu další body získá hráč, který postavil nejdelší nepřerušovanou železnici. To je v jádru vše.

Pravidla jsou jednoduchá, snadná na naučení a do pěti minut se ve hře orientujete, jako kdybyste ji hráli roky. Stavba železnic a průběh hry jsou dost nepředvídavé, zaprvé vám vždy může do cesty vlézt soupeř a postaví si svou trať před vaši (v tom případě musíte v tom místě postavit nádraží, díky kterému můžete použít k cíli soupeřův úsek trati), zadruhé nikdy nevíte, které karty si budete moci vybrat a dá se na tom dost zaseknout. Zažili jsme situaci, kdy jeden z hráčů měl na ruce asi patnáct karet a nemohl stavět trať, protože stále čekal na jednu jedinou kartu jedné konkrétní barvy. Odlišnost průběhu hry dobře ilustruje i fakt, že jsem první hru s naprostým přehledem vyhrál, zatímco ve druhé hře jsem se nedokázal dostat ani na polovinu posbíraných bodů a byl jsem rád, že jsem neskončil poslední.

Technickému provedení nelze vytknout nic a naprosto odpovídá standardům euroher, hezky provedená mapa, dostatek plastových komponent a vyztužené karty počítající s tím, že je pár let budou nervózně dlachnit děti i dospělí. Maloobchodní cena pohybující se okolo tisícovky mi připadá úplně v pohodě. Ticket to Ride mě nadchla natolik, že jsem si ji koupil i na mobil. Ale už to není ono, všechno ve hře sice zůstalo (jen mechanika stavění nádraží chybí), jenže jakmile Ticket to Ride nehrajete u stolu a nemůžete se hecovat, ztrácí hra náboj. U mobilní verze Bang! se mi to třeba nestalo, ale digitální Ticket to Ride podle mě za nákup nestojí.

Sečteno a podtrženo, Ticket to Ride je snadná a zábavná hra pro širokou cílovku. Jedna hra trvá tak půl až tři čtvrtě hodiny, uteče to jako voda a znovuhratelnost je vysoká. Pro mě osobně tahle hra úplně není, já mám raději prostě ta velká několikahodinová monstra s tunou plastových figurek, ale jako oddechovka je Ticket to Ride výborná záležitost a naprosto rozumím jejímu úspěchu. Českou lokalizaci si vzala na starost společnost Blackfire, jestli jsem dobře vyčetl z jejich Facebooku, chystají se pro další tisk přeložit i název, tak jsem zvědavý, co jim z toho vyleze. Jízdenka? Lístek na cestu? Uvidíme, zábavná je hra ale obrovsky, ať už se jmenuje jakkoliv.

Hodnocení: 4/5

Recenze

Gondor ve válce

IMG_0115
views
730

Ničím mi společnost Games Workshop neudělala v posledních letech tak velkou radost jako rozhodnutím znovu se pustit do Pána prstenů a oživit tak hru, která svou největší slávu zažívala v době vydání filmové trilogie, druhou vlnu pak s filmovým Hobitem a pak už jen paběrkovala. A právě s tím paběrkováním je, zdá se, konec.

Proč ta má radost? Byl to totiž právě Pán prstenů, který mě před patnácti lety přivedl k wargamingu. S kámošem (ahoj, Adame!) jsme tehdy chodili do Ogřího doupěte v Mikulandské, na tom místě je teď už dávno masážní salón, koupili jsme si vždycky za usmolené studentské peníze pár figurek, zbytek propili vedle v hospodě a v noci hurá k jednomu z nás domů, kde jsme pak do rána buď seděli za stolem a barvili figurky nebo rovnou hráli na koberci za doprovodu filmového soundtracku a představovali si, že dobýváme (nebo bráníme) Helmův žleb či Minas Tirith. To byly dobrý časy.

Jenže jak už to tak u produktů spojených s nějakou filmovou licencí bývá, po skončení filmů už se s tím moc dál pracovat nedá. Pryč byly doby, kdy měl Games Workshop v nabídce stovky různých modelů a kdy se pořádaly turnaje, občas přišly chvíle, kdy jsme se na nějaké akci sešli třeba tři a byli jsme za to rádi. Vím, že alespoň v Praze existuje malá komunita, která se snaží o narativní hraní a já jí tímto salutuju, ale marná sláva, doba celodenních nebo dokonce víkendových turnajů, kde jsem jednou vyhrál set Saurona s Isildurem a Elendilem, byla pryč. Proto jsem málem plakal dojetím, když se vloni znovu Pán prstenů vrátil do výroby a nově pod názvem Middle-earth Strategy Battle Game opět trůní na hlavní stránce Games Workshopu vedle Age of Sigmar a Warhammeru 40 000. Nechci to zakřiknout, ale vypadá to slibně.

Nově je venku totiž první rozšiřující modul Gondor at War soustředící se příběhově na dění od pádu Osgiliathu po bitvu u Černé brány. Jsou to právě tyto knihy, které naznačují, jak moc nebo málo se dá s hrou a značkou pracovat dál a jakkoliv skeptický jsem byl, tahle knížka ze mě dělá opatrného optimistu. Dá se samozřejmě namítnout, že Gondor at War přežvykuje už jednou vydaná pravidla, do Pána prstenů totiž vyšly svého času moduly Siege of Gondor a The Battle on Pelennor Fields, později pak Shadow in the East a Gondor in Flames a fragmenty těchto knih prosákly i do Gondor at War. Ale hej, tak jako vloni vyšla nová edice pravidel do Pána prstenů, tak teď prostě vychází nová edice modulů, která s těmi pravidly koresponduje. Takhle to je i ve Warhammeru, tak proč si stěžovat. Já jsem rád. Víc než rád.

Ba co víc, Gondor at War dokazuje, že Games Workshop jenom neprodává znovu stejné zboží a snaží se hru inovovat, a to výrazně. Největší část knihy zaberou tematické scénáře, které mají samozřejmě starý známý mustr, ale překvapivě se mezi ně vklínily i jakési minihry. Ty nejsou ani tak o strategii a kostkách jako spíš svižnosti a náhodě, do mechaniky zapojují i klasické francouzské karty a jde fakt o jednohubky pro pár figurek, například souboj Gandalfa s Witch Kingem. Není to nic, co byste s kamarádem chtěli hrát dokola, ale jako zpestření to funguje na výbornou.

Jako druhá výrazná inovace jsou v knize pak tzv. Legendary Legions. Jde o klasickou podobu armád tak jak to známe ze základních pravidel s tím rozdílem, že se tematicky nevážou k jedné frakci, ale k jednomu historickému momentu v knize. A tak jsou tu například hraničáři z Ithilienu, kteří kromě Faramira jako hrdiny obsahují i Froda, Sama a Gluma, Grey Company zase umožňuje k Aragornovi, Legolasovi a Gimlimu a hraničářům severu přidat Elladana a Elrohira. Legendary Legions mají občas trochu jinak naceněnou výbavu a místo army bonusu známého ze základních knih obsahují několik speciálních pravidel najednou plus mají nějaké podmínky co se vedení a hrdinů týče, takže složitostí skladby armády připomínají spíš model známý z Warhammeru než zjednodušené skládání z Pána prstenů.

Pravidla pro nové modely, resp. charaktery jsou na tom víceméně střídavě, něco je meh, něco vypadá naopak zajímavě, třeba mordorský hrdina Goroth má pravidlo, že pokud je do 1 palce vedle něj skřet, může na něj přesměrovat svoje obdržené zranění. Což z hrdiny s fightem 5, silou 5 a obranou 6 dělá teoreticky neporazitelnou bestii, stačí aby vedle něj vždycky hráč nasoukal dostatek skřetů jako živé štíty.

Celkově jsem z Gondor at War velmi příjemně překvapený. Kniha rozšiřuje pravidla hry sympatickým směrem, nevypadá jako snaha znovu nám prodat už jednou vydané produkty a scénáře, které lze navíc propojit do jedné velké kampaně, vydrží na dlouho. Otázka spíš je, jak dlouho vydrží Games Workshop s touto novou vlnou Pána prstenů. Já bych si přál, aby to alespoň pár let trvalo.